Lucie a Karel Tatransky už třetím rokem cestují po světě se svými dvěma dcerami a jedním synem a nehodlají na tom nic měnit, dokud bude kočování všem pěti vyhovovat.
Rodiče pracují jako překladatelé, takže si mohou nomádský styl života dovolit, a starším dětem se po škole nestýská, protože do ní nikdy nechodily. Lucie je učí doma.
I když za největší školu života pokládá to, že každou chvíli zakotví na jiném konci planety. Trend zvaný worldschooling ostatně není jen pro děti, i dospělí se cestováním po světě pořád učí a dozvídají něco jiného.
Jak se vám to stalo, že jste se stali světoběžníky?
My jsme byli s Karlem zvyklí pořád někde cestovat. Ale když se nám narodily děti, tak jsme tady najednou začali zabředávat. Ono se to dělo postupně, že jsme si toho nejdřív ani nevšimli. Ale pak jsme řešili takovou vážnější partnerskou krizi, to bylo v roce 2014, a jednou z věcí, které jsme se rozhodli v našem životě změnit, bylo to, že zase začneme cestovat.
Pamatujete se, čí to byl nápad?
Nás se na to lidi hodně ptají, jestli jeden z nás toho druhého nenutil. Ale ne, chtěli jsme to tak oba. Bylo to neskutečně přirozený.
Kam jste se vydali?
My jsme ještě předtím měli v plánu jet na Kanáry, ale ty jsme zrušili, protože jsme si museli vyřešit tu krizi. Nechtěli jsme před tím utíkat. Takže nakonec jsme se rozhodli, že pojedeme na měsíc a půl do Španělska. Na zkoušku.
Lucie Tatransky
|
A?
No a byla to prostě nádhera!
Ale to jste ještě měli byt.
Měli. Pronajali jsme si ho na rok ještě před tím rozhodnutím. A pak jsme toho dost litovali. Protože jsme ve Španělsku okamžitě pochopili, že to je přesně ono. My totiž nesnášíme stereotyp. Potřebujeme pořád nějaké impulsy. To nám tady chybělo, měli jsme tu ten smrádek a teploučko...
Takže jste ještě rok zůstali?
My jsme se rozhodovali, jestli ten pronájem pustit, ale nebylo by to fér, měli jsme podepsanou smlouvu. Tak jsme si řekli, že budeme aspoň hodně cestovat. Jezdili jsme po Evropě autem, vždycky minimálně dva až tři týdny. A mezi tím jsme si třídili věci, spoustu jsme toho prodali, zbytek máme v pronajaté garáži, a snažili jsme se nasměrovat na tu životní cestu.
Takže teď nemáte žádné „doma“?
Ne. My za svoje doma nepovažujeme nějaké konkrétní místo. Pro nás je doma, tam kde jsme. Kde je naše rodina. I děti to tak vnímají. Pro ně doma nejsou čtyři stěny, ale to aktuální, kde jsme a kde si to tvoříme.
Jak tedy vypadá váš život na cestách?
Známe rodiny, které cestují tak, že jsou někde pár dní a pořád někde lítaj ́. Ale to nám nevyhovuje. Jiní se zase někde usadí třeba na rok. A to je zase pro nás moc. Zjistili jsme, že pro nás je ideální být na jednom místě měsíc až dva a pak se zase posunout jinam. Je to víc v pohodě, nemusíme pořád někam jezdit, klidně si můžu dovolit pět dní pracovat nebo pět dní lenošit u bazénu a nemám ten pocit, že mi něco uteče.
Chiang Mai, Thajsko: Když se potká dětské a sloní miminko.
Kuala Lumpur, Malajsie: Krmení papoušků v ptačím parku
Kde jste všude byli?
Vezmu jen ty země, kde jsme strávili měsíc a déle... Španělsko je pro nás srdeční záležitost, tam se neustále vracíme, celkem jsme tam už strávili asi půl roku. Pak jsme byli v Portugalsku, v Chorvatsku, v Řecku, v Nizozemsku a v květnu jsme se vrátili z osmiměsíční cesty po jihovýchodní Asii. Tam jsme stihli Thajsko, Malajsii, Indonésii a Vietnam. Původně jsme chtěli navštívit taky Kambodžu, Myanmar a Laos, ale to jsme nestihli. Tak příště.
Jak jste se po Asii pohybovali, když jste sebou neměli auto?
Letadlem. A na motorkách. Zkoušeli jsme i noční vlak, ale to už nikdy neuděláme. Teda ostatním to nevadilo, ti spali. Ale já nemohla zamhouřit oko, jen jsem čekala, kdy vykolejíme.
To jste pobrali děti a bagáž na motorce?
Pobrali. Tam je to naprosto normální. Jen ve Vietnamu jsme najezdili asi pět tisíc kilometrů, a to můj vztah k motorkám vždycky byl (a vlastně pořád je) dost rezervovaný. Vozili jsme s sebou celkem pět batohů, tak jsme si s Karlem rozdělili děti a zavazadla. Měla jsem takový udělátka, kterýma jsem si děti k sobě připásala, aby nespadly, když usnuly. A bylo to úžasný, neskutečný pocit svobody!
Nha Trang, Vietnam: Ani ruce v sádře nás nezastavily v motocestování po Vietnamu
Vzala jste jednostopá vozidla na milost?
Je to zvláštní, ale moje nejsilnější zážitky jsou spojené právě s přesuny na motorce, tedy správně na skútru. Znáte takový ten pocit štěstí, že vás to skoro udusí? Tak to jsem cítila za řidítky. Protože tam člověk jede, vidí tu nádhernou přírodu, ten opravdovej život, a má s sebou ty děti, který si tam vzadu výskaj a zpívaj. Nádhera!
Cestovali jste nalehko. Mohly si děti vůbec vzít nějaké hračky?
Měli jsme každý limit sedm kilogramů. Jen batoh váží kilo, pak fototechnika a počítače, takže na děti toho moc nezbylo. Každé mělo tablet a jednoho plyšáka. Pak jsme vezli hru, Ypsilonii, kterou jsme využili i při vzdělávání, skákací gumu a malý míč, co jde vyfouknout. To je asi všechno. A pastelky. Ale ty jsme nevozili, ty se dají koupit všude. A pořád jsme kupovali nůžky, protože ty nám vždycky na letišti sebrali.
Putovat se třemi dětmi je někdy asi dost náročné. Perou se?
Tak jsou to sourozenci. Hádají se o věci, ale nenadávají si, neubližují slovně. Nemluví třeba vůbec sprostě. Hodně drží spolu, jsou na sebe zvyklí. Ta starší už potřebuje občas být sama, tak si sedne a čte si. Někdy je to těžké, když jsme zavření v hotelovém pokoji a venku prší. To se začnou hádat, protože nikdo nemá svůj prostor. Ale když jsme venku, na pláži, na výletě, tak nemají důvod - jak my říkáme - zlobit.
Salobreña, Španělsko: Momentka z naší úplně první cesty
Nebáli jste se, že jim kočovný život nebude svědčit?
Myslím, že ještě před čtyřmi lety bych taky říkala, že to nejde. Ale nakonec je to úplně naopak. Když jsme ještě žili tady, tak jsme šli z antibiotik do antibiotik, angíny, záněty průdušek, pořád něco. A pak přišlo Španělsko, teplo, moře... My jsme od té doby nebyli nemocní! Pokud nepočítám horečku denge na Bali, kterou dostaly děti z komářího štípnutí.
A počítáte s tím, že jednou některé z dětí přijde s tím, že už to takhle nechce?
Teď momentálně to funguje, je to naše cesta a děti vůbec nepochybují, že to je fajn. Dokud budeme všichni spokojení, tak není důvod něco měnit. Jsme taková specifická jednotka. Vemte si, že jsme spolu 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. Ale taky víme, že přijde den, kdy jedno z dětí řekne, že chce zakořenit. Je to přirozené, a my se tomu pak přizpůsobíme.
Utrecht, Nizozemsko: Vidím město veliké, jehož sýry hvězd se dotýkají
Lefkáda, Řecko: Praktické vzdělávání malé mořské vlčice
Vy obě starší děti učíte doma. Proč?
S tou myšlenkou přišel trochu z legrace můj manžel, už když jsem byla poprvé těhotná. Tak jsme se pak Lilly zeptali, jestli chce chodit do školy, nebo se budeme učit doma. Vybrala si tu druhou možnost.
Takže syn už měl doma příklad?
Alex, který je teď v první třídě, o tom vůbec nepřemýšlel. Je hodně napřed a navíc má zdravotní problémy, takže i naše neuroložka, osvícená žena, mě skoro prosila, ať ho nedávám do školy, že by tam zabili jeho potenciál. No a ta nejmenší, ta má ještě dva roky čas.
Kam teď balíte?
Na začátku prázdnin vyrážíme do Chorvatska na náš oblíbený krav maga kemp, kam naše děti jedou už potřetí. Tam budeme deset dní. A pak se vracíme do Řecka, na Lefkadu. Je to tam ideální na kajtování, kterému se věnuje můj muž. A letos se chce začít učit i Alex. Tam budeme měsíc.
Tarifa, Španělsko: Ve vodě se všude cítíme jako doma.
A potom?
Je to legrační, ale zase do Chorvatska. Protože za námi chtějí přijet kamarádi, kteří nám dali parametry, že se nesmí jet moc daleko. Tak jsme zvažovali Itálii, protože třeba Španělsko nebo Černá Hora jsou už daleko za jejich limitem. A nakonec jsme vybrali Chorvatsko. Jedeme tam mimo sezonu, v září, a já doufám, že se nám podaří udělat nějaké výlety do vnitrozemí, protože jsem slyšela, že to tam je moc krásné.
Plánujete hodně dopředu, nebo jste impulsivní?
Manžel je plánovací, já jsem hodně impulsivní. Takže skloubit to je občas dost těžké. Kvůli němu se snažíme plánovat, nicméně můj prvek tam neustále vnáší chaos a změny. Ale třeba letenky plánujeme dlouho dopředu kvůli penězům. Na zimu jsme zvažovali, že pojedeme zpátky do Asie, protože nás chytla za srdce, ale manželovi tam chybělo kajtování. Takže nakonec se v zimě chystáme do Španělska a pak na tři měsíce do Maroka. Takže ano, plánujeme, ale ty plány nejsou do kamene tesané.
