Do národních parků Banff a Jasper po ní každoročně přijíždějí statisíce motorizovaných turistů, ale jen zlomek z nich pronikne hlouběji do divočiny a navštíví některou z nemnoha stezek, které zůstaly po dávných zálesácích. Do míst, kde už nejde o pouhou iluzi dobrodružství. V pralesích, říčních dolinách a kaňonech či vysoko na průsmycích a zasněžených hřebenech lze ještě dnes zažít nefalšovaný pocit objevitele, bez nadsázky tu splynout s přírodou, poznat skutečnou náročnost i romantiku výpravy do divočiny. "Pozor na medvědy! Všichni medvědi (černý baribal i hnědý grizzly) jsou nebezpeční. Pokud se s nimi potkáte, neopouštějte vozidlo!" hlásá tabule u Icefield Parkway. Příkaz pro jeden a půl milionu turistů, kteří se kolem každoročně přeženou v automobilech, zřejmě nepočítá se vzácnou výjimkou - že totiž český návštěvník půjde po horské silnici pěšky. Strážci národního parku Banff dobře věděli, kam nápis umístit. V houští se najednou ozval hlomoz lámaných větviček a řítila se odtud černá bručící koule. Asi půldruhametrákový dospělý baribal, černý medvěd americký, očividně dopálený na nezvaného hosta, který narušil jeho teritorium. Nikde poblíž strom, na který by se dalo vylézt - ostatně by to nejspíš nepomohlo, černý medvěd dovede slušně šplhat a na rozdíl od setkání s grizzlym nemá smysl hrát si před ním na mrtvého. Návštěvník doufá, že jen blufuje, snaží se ho vylekat a přimět k odchodu. A rychle v paměti pátrá po poučkách, co dělat. V takové situaci se prý má klidně promlouvat a zvolna ustupovat. Zabralo to! Medvěd se zarazil, ještě jednou zavrčel, zakýval se ze strany na stranu a pak už klidným klusem seběhl z náspu silnice. Mosquito Creek znamená Komáří potok, v rozporu s jeho jménem tam hejna bodavého hmyzu nejsou. V prořídlém lesním porostu mezi přívěsy, zvanými tutrailery, či obytnými automobily-campery táboří Barry a Jolen Bruceovi, psychologové z americké Minnesoty. Přijeli s psíkem a s typicky vybaveným obřím camperem. Byl v něm obytný salonek s pohodlnými křesílky, v kuchyňce mikrovlnka, keramická plotna i mraznička, vedle sprcha a toaleta s tekoucí vodou, vzadu rozměrná ložnice. Zvenčí na chladiči dvě horská kola, na střeše člun. Na rozdíl od některých dalších výletníků sice v závěsu netáhli malý džíp, lehce pohyblivý po horských cestách, zato jim nechyběl plynový gril, zásoba skvělých steaků a kalifornského vína ani ochota pozvat souseda k báječné večeři. A slunce zatím jiskřilo na hladině Bow River, a když se pak ukládalo ke spánku, vyběhly jeho červenavé odlesky po skalních stupních vysoko vzhůru a dlouho pak zářily na věčném sněhu a ledu hřbetů hor. Slavná Icefield Parkway, doslova Parková cesta ledovými pláněmi, běží sevřenými dolinami i odkrytými průsmyky. Potkává řeky, jezera a vodopády i jedinečná velehorská panoramata a předvede tři procenta kanadské části Skalistých hor dost na to, aby motorizovaným turistům vystačila na týdenní putování. Vyplní ho různě dlouhými "přískoky" od parkoviště k parkovišti, od vyhlídky k vyhlídce, z kempu do kempu. Icefield Parkway nemohou prakticky opustit, neboť odstupy mezi odbočkami tu měří až sto padesát kilometrů. Řídká síť komunikací tak vymezuje ohromné kusy divočiny, které - nehledě na rušný provoz na magistrále zůstávají téměř liduprázdné. Mimo stezku nelze vstoupit do horských lesů, naplněných polomy a vývraty, jámami po kořenech, neprůchodnými houštinami či zdánlivě otevřenými bažinami a mokřady. A stezky jsou vzácné, jako každé dědictví minulosti. Jen tu a tam zůstaly po dávných objevitelích, po lovcích kožešin, dřevorubcích či odvážlivcích, kteří tudy před dvěma staletími dopravovali v koňských sedlech poštu z Alberty do Britské Kolumbie. Mnohde už stezky zarůstají, neboť dnešní Kanaďané neradi chodí pěšky, zejména pokud musí vláčet batoh se stanem, spacím pytlem a proviantem. Teoreticky vzato, tušil jsem, co mne čeká - desítky kilometrů dlouhá mokvající stezka, protože počátkem července vrcholí v horách jaro s překotným táním sněhu a rychle pučící květenou na obnažených plochách. Půjdu po ní jako první v tomto roce, jediný a osamělý narušitel po dlouhých měsících klidu horské pustiny. Až se vymotám z lavinového pole, které v pralese zanechalo divokou a nepřehlednou změť zpřerážených kmenů, povede mne tok bystřiny vysoko nad horní hranici lesa do průsmyku Nigel Pass, odkud uvidím hřebeny hor kolem Mt. Columbia (3750 m). A opět podél horské říčky sestoupím kamsi do údolí a vyhledám přítok, který mi ukáže směr vzhůru. Poté znovu dolů a s jinou vodotečí zase k výšinám. Neboť jen tak se dá chodit přes Skalisté hory. S promočenými pohorkami, protože ze všech stran zurčí pramínky z tajícího sněhu a zkalenými ledovcovými toky se nelze brodit naboso. Dají se obvykle překonat jen tehdy, když se v údolní nivě rozdělí do širokých mělkých proudů - o kousek dál se nečekaně propadnou do hlubokého kaňonu. Tak se chová Brazeau River, Poboktan Creek a kdekterý další tok. Návštěvníka provází skvělý pocit, bezmála iluze průzkumníka a objevitele, když zanechá první otisky lidských šlépějí na sněhových pláních. Je jediný v daném prostoru a čase, uprostřed velkolepé horské pustiny, dny pochodu od civilizace představované provozem na Icefield Parkway. V podmínkách, kdy člověk zapíná všechny sebezáchovné mechanismy, kontroluje každý krok, každičké došlápnutí. Teď si nohu zlomit ani vymknout prostě nesmí. Okolnosti nahrávají přímo meditativní náladě, splynutí s divočinou je dokonalé. A cítí to i volně žijící zvířata, která se přibližují na dosah ruky. Až do blízkosti přijde bodlinatý urzon či obezřetná zemní veverka. A místy je cítit i cosi silnějšího než jen obdiv k přírodě možná trochu strach. Třeba když návštěvníka sleduje osamělá losice, prý nejnebezpečnější zvíře kanadské divočiny, má-li mladé. Najednou ztratí ostych a přichází tak blízko, že je možné téměř se dotknout hedvábné kůže na obřích nozdrách. (A když ji vetřelec na poslední chvíli raději opatrným pohybem ruky odežene - aby se však nelekla a nevyhodila smrtícími kopyty -, zklamaně trhne hlavou, odkráčí a zůstane stát mezi stromy. Snad byla jen zvědavá.) V měkkém povrchu stezky se táhnou otisky velkých a protáhlých psích tlap - vlci! Symbol skutečné divočiny. Jsou příliš opatrní, než aby je bylo možné zahlédnout, sami však určitě sledují každý poutníkův krok. Není proč se bát - na rozdíl od výmyslů dobrodružných knih a filmů nezná světová statistika jediný případ, kdy by vlk napadl, či dokonce usmrtil člověka! S výjimkou zvířat nakažených vzteklinou či uprchlých z chovů. Večer do ticha začnou znít první tóny nejskvělejšího přírodního orchestru - vytí vlčí smečky se však naplno rozezní až za měsíc či dva, kdy mláďata opustí podzemní doupata. První lidé se vracejí na ztracené stezky až den pochodu od civilizace: strážce parku Greg Horn s kolegou, oba v sedle koní. Popovídají si o práci ochránců přírody a popřejí štěstí na další pouti. A pak! Řada stop vtištěných v bahně stezky připomíná obrovské lidské šlápoty - za clonou řídkých smrčků hoduje na kytičkách nádherný grizzly. Jistěže věděl o postavičce, která se k němu pokoušela přiblížit na několik metrů s fotoaparátem. Ale tam, kde fungují ekologické zákony, neměl důvod zbytečně zahubit jiného tvora. Anebo tak alespoň nečiní příliš často - podle úředních záznamů jen jednou za čtyři roky. Přesto dost a zpátky! Koneckonců, splynutí s přírodou nemusí být absolutní. Je čas sestoupit z hor a vrátit se mezi lidi.
Může se hodit
JAK SE TAM DOSTAT
V Kanadě je nejrozšířenějším a cenově dostupným veřejným dopravním prostředkem autobus dálkové linky křižují po většině hlavních silnic a mají zastávky v každé větší obci či v turisticky významných místech; pro vystoupení občas zastaví i mimo ně. Síťové jízdenky společnosti Greyhound s platností na týden či měsíc, které musí být zakoupeny alespoň týden před prvním použitím, jsou dostupné i v některých českých cestovních kancelářích. Přestože místní obyvatelé od autostopu většinou odrazují, zkušenost potvrzuje, že ho lze využít i k dalekým přesunům hlavně ve venkovských oblastech - v místech vysoké turistické frekvence, k nimž patří právě Icefield Parkway, je však naděje na svezení minimální.
JAK A ZA KOLIK V TERÉNU
Při vstupu či vjezdu do národních parků Banff a Jasper, pokud není vozidlo opatřeno permanentní nálepkou s roční platností, se platí mýtné 5 kanadských dolarů (CAD) za dospělou osobu (děti polovinu, senioři 4 CAD). V dosahu komunikací lze tábořit jen ve veřejných kempincích, které mají poměrně omezenou kapacitu, a v hlavní sezoně je proto výhodná předchozí rezervace. Za jednotlivá číslovaná tábořiště se platí 7-24 CAD (nejčastěji 13-17 CAD), bez rozdílu, zda místo využije jeden pěší turista se stanem, či skupina nanejvýš 2 automobilů a 8 dospělých osob. Za palivové dříví a různé služby se účtují příplatky. Rybářská povolenka stojí 6 CAD denně či 13 CAD na sezonu. Zájemci o vysokohorskou turistiku a táboření v divočině (backcountry camping) se musí zaregistrovat v některém ze středisek národních parků (například na jejich správách v Banffu či Jasperu, u Athabasca Glacier apod.) a za povolení (wilderness permit) zaplatit 6 CAD za osobu a noc při minimálním základu 30 CAD; předchozí rezervace stojí 10 CAD. Tábořit při stezkách lze pouze na vyhrazených místech. Ve výbavě pro tento druh turistiky by nemělo chybět alespoň 10 m horolezecké šňůry - hodí se nejen pro zajištění brodů, ale hlavně pro nezbytné bezpečnostní opatření - k vytažení zásob proviantu či celého batohu vždy na noc do koruny strom u, 4-5 metrů vysoko a nejméně 1 metr od kmene, aby se snížilo riziko návštěvy medvědů; na stálých tábořištích již bývají připraveny kladky s lanem. Do divočiny se nemají nosit zásoby v konzervách a samozřejmostí je odnesení veškerých odpadků.
Může se hodit
JAK SE TAM DOSTAT
V Kanadě je nejrozšířenějším a cenově dostupným veřejným dopravním prostředkem autobus dálkové linky křižují po většině hlavních silnic a mají zastávky v každé větší obci či v turisticky významných místech; pro vystoupení občas zastaví i mimo ně. Síťové jízdenky společnosti Greyhound s platností na týden či měsíc, které musí být zakoupeny alespoň týden před prvním použitím, jsou dostupné i v některých českých cestovních kancelářích. Přestože místní obyvatelé od autostopu většinou odrazují, zkušenost potvrzuje, že ho lze využít i k dalekým přesunům hlavně ve venkovských oblastech - v místech vysoké turistické frekvence, k nimž patří právě Icefield Parkway, je však naděje na svezení minimální.
JAK A ZA KOLIK V TERÉNU
Při vstupu či vjezdu do národních parků Banff a Jasper, pokud není vozidlo opatřeno permanentní nálepkou s roční platností, se platí mýtné 5 kanadských dolarů (CAD) za dospělou osobu (děti polovinu, senioři 4 CAD). V dosahu komunikací lze tábořit jen ve veřejných kempincích, které mají poměrně omezenou kapacitu, a v hlavní sezoně je proto výhodná předchozí rezervace. Za jednotlivá číslovaná tábořiště se platí 7-24 CAD (nejčastěji 13-17 CAD), bez rozdílu, zda místo využije jeden pěší turista se stanem, či skupina nanejvýš 2 automobilů a 8 dospělých osob. Za palivové dříví a různé služby se účtují příplatky. Rybářská povolenka stojí 6 CAD denně či 13 CAD na sezonu. Zájemci o vysokohorskou turistiku a táboření v divočině (backcountry camping) se musí zaregistrovat v některém ze středisek národních parků (například na jejich správách v Banffu či Jasperu, u Athabasca Glacier apod.) a za povolení (wilderness permit) zaplatit 6 CAD za osobu a noc při minimálním základu 30 CAD; předchozí rezervace stojí 10 CAD. Tábořit při stezkách lze pouze na vyhrazených místech. Ve výbavě pro tento druh turistiky by nemělo chybět alespoň 10 m horolezecké šňůry - hodí se nejen pro zajištění brodů, ale hlavně pro nezbytné bezpečnostní opatření - k vytažení zásob proviantu či celého batohu vždy na noc do koruny strom u, 4-5 metrů vysoko a nejméně 1 metr od kmene, aby se snížilo riziko návštěvy medvědů; na stálých tábořištích již bývají připraveny kladky s lanem. Do divočiny se nemají nosit zásoby v konzervách a samozřejmostí je odnesení veškerých odpadků.
 Pohled od Icefild Parkeay - velkolepý hřeben Skalistých hor odděluje Alberu od Britské Kolumbie. |
