Je 18:15 a Jakub si na náměstí v Nymburce nasazuje svá zrcátka, která mu dovolují při cestě neotáčet hlavu. Obléká si také tričko s nápisem Bukaj Šerub a zapíná si kalhoty zipem dozadu. Tento obřad zakončuje výskokem do vzduchu a symbolickým přetočením o 180 stupňů. Od té doby už jde celou cestu jen a jen pozpátku.
Prvních třináct hodin cesty do Horních Počernic Jakub čelí tmě a mlze. Pokud se vůbec slovo čelit dá v jeho případě použít. Na cestu si svítí čelovkou nastavenou směrem za sebe. Před ním jdu já a reflexní vestou upozorňuji řidiče, že na silnici dnes nejsou sami. Třetím členem doprovodného týmu je fotografka Hanka, která jde za Jakubem a povídá si s ním po celou cestu tváří v tvář. Na hlavní silnici v průběhu večera staví autem i tři kamarádi vezoucí vodu, tatranky a čaj.
Fuška, na kterou není lidské tělo stavěné
Chůze pozpátku je pohyb, který vysiluje, protože tělo není na tuto činnost zvyklé. Jakub si před cestou vyzkoušel tréninkově pozpátku dva úseky. Jeden šestikilometrový a druhý dlouhý dvacet dva kilometrů. I přesto se bolest k ránu dostavila. Stoupání do pražských kopců znepříjemnilo poslední kilometry natolik, že přestávky se musely dělat každých 500 metrů. "Bál jsem se, že to budu muset vzdát třeba kvůli bolesti, nebo že zakopnu a někde se blbě bouchnu," řekl k tomu sám Jakub Bureš.
Takto vypadala noční část cesty. Dlouhá silnice, táhnoucí se z Poděbrad do Prahy, naše čelovky a světla z projíždějících aut.
Sousoší "Nepracující dělníci"
Jakub Bureš pozpátku do Bohnic
|
Dopoledne už nás provázel hlad a především udivené pohledy kolemjdoucích. První zastávkou na Černém mostě byl McDonald's. Šokovaná pokladní přijímá objednávku od Jakuba, stojícího zády k pultu. Podobně vyjevený se jevil už hospodský restaurace v Sadské, prodavačka na benzince a v Poděbradské ulici se povedlo ze skupiny kopáčů vytvořit pomalu otáčivé sousoší s názvem "nepracující dělníci". Na chůzi se v dopoledních hodinách podepsala i absence spánku. Hodinová pauza v Nehvizdech, při které jsme usnuli na lavičkách, nenačerpala do těla energii, ale nechala ho částečně promrznout.
I přesto Jakub dokázal cestu dokončit. Šlo především o velkou výzvu a důkaz toho, že umí držet slovo. Když přátelům vyprávěl své bláznivé nápady, jeden z nich mu řekl: "Běž se projít do Bohnic a ono tě to přejde!" Odpověď zněla: "Půjdu, ale pozpátku."
V areálu bohnické léčebny v sobotu probíhal orientační běh a zpátečníka přivítal jeho organizátor Luboš Chlad, terapeut psychiatrické léčebny. Účastnit se běhu jsme ale všichni do jednoho odmítli.
Po 11 hodinách chůze jsme konečně dobyli Prahu. Je 6 hodin ráno a Jakub tvrdí, že cítí, jak při chůzi pozpátku mládne.
Jakubovi blahopřejí i místní zaměstnanci.
Plavba po Labi na lodi z PET lahví
Příští rok se dobrodruh a recesista chystá vyrazit na plavbu po Labi. Z Nymburka popluje na šlapadle do bezmála 900 km vzdáleného Hamburku. Stavebním materiálem pro loď budou PET lahve. Loď by měla být tou největší lodí vyrobenou z PET lahví v historii České republiky. Dobrodružství pozpátku se ještě nevzdává. Pár dní po pochodu jsme šli večer do hospody a Jakub se mi svěřil, že se cestou učil jezdit na kole zády dopředu.
