Na lvy hoďte písek! Zážitek opočlověka z největší rezervace Afriky

aktualizováno 
Jak říká staré africké přísloví, které jsem si právě vymyslel, lvů v křoví se člověk nebojí, pokud o nich neví.

Selousova rezervace (Selous Game Reserve) je chráněné území pro původní africkou faunu na jihovýchodě Tanzanie (region Lindi). | foto: Milan Vodička, MF DNES

Zach nesl knížku, kde byla všechna africká zvířata, na která bychom mohli narazit, a Tony nesl pušku, kterou by je zahnal, kdybychom na ně narazili hodně zblízka. Málem k tomu došlo, ale lvi se kvůli nám neobtěžovali vstát.

Důležitější bylo, že při pěším safari jsem narazil na něco úplně jiného. Na svou minulost. A vaši taky. Byla to minulost, kdy se naši předci plížili savanou, a co neulovili, to ulovilo je. Netušil jsem, že ji v sobě pořád mám.

Školení bylo krátce po úsvitu, bylo krátké a bylo úderné. „Tady v Selousově rezervaci jsou zvířata hodně agresivní, protože v minulosti je tu vybíjeli pytláci.“
„Já půjdu první,“ řekl Zach s knížkou.
„Pak půjdete vy, poslední bude Tony s puškou.“
„Když narazíme na nějaké zvíře, zastavíme a prohodíme se. Tony bude první, za ním budu já, až pak budete vy.“
„Neutíkejte. Nikdy neutíkejte.“
„Pokud potkáme velká zvířata, jako jsou sloni, buvoli nebo lvi, nejvíc se přiblížíme na sto metrů.“

Fotogalerie

Vlastně bychom nemuseli ani nikam chodit. Náš tábor stojí uprostřed divočiny, kousek odtud je jezero.

Přímo od stanu vidíme, jak se tam koupou sloni, a slyšíme chrochtání hrochů. Zní to, jako když si dědkové v hospodě vyprávějí vtipy a někde uniká pára.

Kolem tábora není žádný plot, takže před stanem máme velký sloní bobek a spoustu menších nočních pozdravů stejného druhu. V noci nám korzují mezi stany žirafy a kdovíco ještě. Ale tohle má být samozřejmě lepší. A taky je. Za chvíli už mám první šrámy.

Houpací koně na útěku

Nad jezerem větřík lehce čeří naducané palmy, už jsme skoro tam. Kde to jde, vyhýbáme se širokým pěšinám, kudy hroši chodí na noční pastvu. Kdyby se za námi objevil nějaký opozdilec, zpanikařil by, že mu odřezáváme cestu, a nemilosrdně by nás přejel jako lokomotiva.

Jak jdeme, Zach a Tony občas tlesknou. Dávají hrochovi najevo, že tady jsme, aby ho překvapením nechytil rapl.

Zdá se, že většina hrochů je už ve vodě, ale prověřuj a nedůvěřuj. I oni nás pozorují. Nad hladinou jim koukají mazané oči a směšně malé zakroucené šaškovské uši. Prskají, potápějí se a rozevírají doširoka čelisti. Vypadá to jako zívání z nudy, ale je to nervozita. Hele, jaké mám zuby, tak bacha.

Zach říká, že tam, kde jsou hroši, bývají i krokodýli. Dva zabijáci v jedné posteli. Velký žrout trávy hroch, přes noc jí spase i metrák a půl, si přes den ulevuje do vody a tu zelenou kaši rozmetává ocasem.

Rezervací protéká řeka Rufiji, právě na jejích březích lze pozorovat hrochy a...

Servíruje se oběd, jásají ryby a připlouvají. A ryby zase lákají krokodýly. V dálce je slon, pak druhý. Jak pomalu obcházíme jezero, najednou narazíme na žirafy. Je jich hodně. Hotové hlavní město žiraf. Koukají na nás dlouho. Je vidět, jak to trvá, než se zpráva dostane od očí do toho mozečku.

Když se dají do pohybu, nejdřív mi připadají jako houpací koně. Pak rozpumpují krky, pohybují jimi pomalu dopředu a zase dozadu, takže vypadají jako stádo brontosaurů na útěku. Odklusávají i mláďata, oživlí plyšáci z hračkářství. Jsou pohromadě, protože i žirafy mají školky, odkud si je matky vyzvedávají až večer.

Udělám krok stranou, abych měl lepší záběr. Ještě jeden. Příliš jsem se soustředil na žirafy, svět vidím jen přes hledáček foťáku. A to je chyba. Něco mě chytilo. Skočilo to na mě. Do levé ruky a zad se mi zasekly drápy. Bolí to.

Ach jo, takhle hloupě naletět... Zase to křoví! Říká se mu „počkej chvilku“, wait-a-bit. A je všude. Akácie s dlouhými trny. Bolí to, trhá to. Je to jako pouta. Musí mě z toho vyháčkovat. „Afrika je nebezpečná,“ směje se Zach.

Ale za chvíli přichází odměna. Sloni. A není jich málo.

Už jsem zase opočlověk

Kráčí na svých mohutných nohou, které s nečekanou lehkostí našlapují silou, jež je s to drtit kosti kterémukoliv z největších zvířat téhle divočiny. Pomalu hýbají ušima a sebevědomě se valí vpřed.

Zach se sehne, sebere do dlaně hrst prachu a suché trávy. Pomalu ji pouští mezi prsty. Zkoumá směr větru. Sloni špatně vidí, spoléhají na čich a sluch. Kryjeme se za křovisky a trochu uhýbáme stranou.

Jsou asi tak čtyřicet nebo padesát metrů od nás. Valí se mi před očima jako zpomalený film, vteřiny se mi mění na minuty. Najednou mě ta blízkost, velebnost, úžas, vzrušení a strach seberou jako vítr zmačkaný papír a unášejí mě někam strašně daleko.

Slony pozorujeme přímo z našeho stanu.

Prastará zkušenost, která ve mně někde byla, ožila. V duchu listuji zpět kalendářem tisíců generací, jako by to byl film promítaný pozpátku. Deset tisíc, padesát tisíc, sto tisíc pokolení se přetáčí a náhle vidím chlupatou rodinu svých pradávných předků, jak kráčí stejnou savanou s velmi podobnými zvířaty vstříc svému dalšímu osudu.

Držím japonský foťák s čipy a elektronickou pamětí, ale jako bych měl zpátky v ruce oštěp se špičkou vypálenou v ohni. Najednou jsem tady doma. Dělá mi dobře to teplo i vlhká vůně, v níž je cítit tráva, schnoucí bahno i písek tak přeschlý, do kterého se opírá palčivé slunce.

Slyším, jak slonům pod nohama šustí tráva i jak jeden vypustil větry. Vnímám, že jim lehce plácají uši. Ale celkový dojem je, jako by někdo u obrazu ztišil zvuk. Viděl jsem to už mockrát, byl jsem na desítkách safari a byl jsem mnohem blíž, někdy i pět deset metrů, ale tohle jsem nikdy nezažil.

Hledět na slony ze země je něco úplně jiného. Předtím to bylo vždy z auta. I když motor byl vypnutý a auto otevřené, pořád to bylo jako přes skafandr. Byl jsem jen turista. Teď k tomu patřím. Skrz boty cítím půdu Afriky. Jsem jedním ze zvířat.

Když sloni přejdou, pokračujeme dál. Kolem něžně mávají křídly motýli a na zemi leží ožraná kostra pakoně. Opodál je lebka impaly. Někdo je zabil a sežral, aby žil. V dáli poskakují paviáni, míří k vodě.

Jeden se posadí a kouká na nás. Pozoruje nás tak upřeně, až mám pocit, že mu v očích čtu otázku: „Sakra, kde se to zvrtlo?! Mohli jsme si tady takhle chodit my a koukat se na ně, jak si vybírají blechy.“

Ani jsem nestačil tasit blok

Jdeme a Zach nás učí, co jsme po všech těch tisících generací zapomněli. Ukazuje k zemi: tohle jsou stopy impal, nejkrásnějších zvířat savany, tohle je žirafa a ta obrovská kulatá díra je slon.

To, co vypadá jako vysypaná zrnka kávy, tady nechala žirafa. A tyhle hnědé lentilky je antilopa. Máme oči přibité k zemi. A pak to uvidím. Pěkné stopy v písku. Co to je? ptám se, i když odpověď znám dopředu. „Lev,“ říká Zach. Zní to, jako by říkal, že je úterý.

Jako absolvent stopařských kurzů Karla Maye vidím, že stopa je docela ostrá. Kdy tady šel? „V noci,“ říká Zach. Když se podivím, že ho to nechává v klidu, odpoví: „Milane, jsme v Africe.“

Když se žirafy dají do pohybu, nejdřív mi připadají jako houpací koně.

Vrtá mi to hlavou a ptám se, jestli bych tady měl šanci přežít den a noc. Jen tak, sám. S foťákem, slunečními brýlemi a dost dobrou znalostí větného rozboru. Odpoví mi diplomaticky, že on by to pravděpodobně zvládl, protože umí divočinu číst.

Krajina je tady zrádná. Většinou vysoká tráva, husté křoviny, řídké stromy. Kdo nerozumí savaně, narazí na zvíře snadno a pak se strašně diví. Znám to z auta: nikde nic a najednou z křoví kouká buvol nebo slon. Nebo se pod stromem pět metrů od vás válí lev.

„Zachu, co bys udělal, kdyby teď před tebou stál slon?“
„Přijde na to, co by dělal. Jestli by hrozil, nebo už by chtěl útočit.“
„Jak se to pozná?“
„Když hrozí, mává divoce ušima a zvedá chobot nahoru a dolů. To máš ještě čas se pomalu stáhnout. Ale jakmile dá uši k hlavě a stáhne chobot pod sebe, chystá se útočit.“
„A co bys dělal?“
„Snažil bych se schovat za strom a obejít ho. Slon se nikdy nevrací. A když by bylo nejhůř, vystřelil bych. Slon je inteligentní zvíře a asi by mě nechal být.“
„Co kdybys narazil na lva?“
„Hlavně bych mu nekoukal do očí a neutíkal. Pomalu bych couval. Kdyby šel směrem ke mně, vystřelil bych. Kdybych neměl zbraň, dá se po něm něco hodit. Třeba vem hrst písku a hoď ji směrem k němu. Není zvyklý, že na něj někdo útočí. Třeba by si řekl, že proti němu stojí někdo silnější.“

Zapisuju si ty rady za chůze do bloku do posledního písmenka. Hlavně, abych to po sobě přečetl, až bude třeba. Když se vracíme zpátky, těsně u kempu nám impaly předvedou, jak trénují skoky. Jedna za druhou se rozbíhají a letí a letí. Takový božský klid...

Nakonec se přece jen něco stane. Narazíme na patnácticentimetrovou tlustou tisícinožku, a když to monstrum chytím do ruky, abych si ho potěžkal a nechal se pošimrat, zvítězí nade mnou: něco na mě vypustí, takže mám dva dny oranžové prsty.

Dvě smečky lvů leží unaveně v křoví a lížou si rány, několik samic krvácí....
Nápor turistů v Selousově rezervaci není tak výrazný jako ve známějších...

Pak je oběd a po něm už jedeme na letadlo. Myslím si, že už vše skončilo. Ve skutečnosti finále teprve začíná.

Sotva vyrazíme z tábora, narazíme na lvy. Je to jen dvě stě tři sta metrů. Kousek od míst, kde jsme ráno chodili. Snad dvacet zvířat. Jsou to dvě smečky. Byly tam celou noc a celý den.

Leží unaveně v křoví a lížou si rány, několik samic krvácí. Servaly se. Prý o samce. Úplně nás ignorují, dneska mají všeho plné zuby. Ani nezvednou hlavu. Nechápu jen, že jsme je v noci neslyšeli.

A šokuje mě, že jsme na ně narazili tak náhle. Ležely, a najednou jsme byli u nich. Ani jsem nestačil tasit blok, abych se podíval, co mám dělat.

Selousova rezervace je velká jako Čechy

Leží na jihu Tanzanie a je to největší rezervace Afriky. Má o něco větší rozlohu než Čechy. Absolutní divočina. Na rozdíl od národních parků, které jsou udržované a mají cesty, jsou rezervace ponechány víceméně přírodě. Počet turistů je nesrovnatelně menší.

Pěší safari má oproti klasickému v autech výhodu v tom, že vše je zcela opravdové. Nevýhodou je, že obejdete jen malý úsek, vidíte mnohem míň zvířat a z větší dálky, takže je lepší mít teleobjektiv.



Nejčtenější

Brány a soutěsky Strážovských vrchů. Neskutečný výlet pro milovníky skal

Panoramatický rozhled ze zříceniny Súľovský hrad

Skalní města bývají vyhledávaným cílem turistů. Súľovské skály vám pak k malebnosti přidají bonus v podobě...

Ať žijí duchové. Podívejte se, kde skřítkové a tesaři vylezli z mechu

A ještě jeden snímek z poválečných oprav chátrající památky

Vy cizáci, zmizte! Tak odháněl ze svého hradu rytíř Brtník nezvané hosty. Dnešní hrad Krakovec je ovšem na hosty dobře...



Silný žaludek a trpělivost s sebou. Na co se připravit při cestě do Indie

Hmyzí trus a znečištěný vzduch zabarvily původně bílou hrobku Tádž Mahal v...

Do druhé nejlidnatější země světa míří na přelomu roku tisíce cestovatelů. Indie je pestrobarevná a hlavně...

Byl jsem ve všech zemích světa dvakrát, tvrdí cestovatelský rekordman

Babis Bizas na návštěvě Crozetových ostrovů v roce 2013

Řecký cestovatel Babis Bizas se na svou první cestu vydal v roce 1976 ve věku 22 let. Od té doby se v podstatě...

Buduje se 136 let, ale až teď dostane chlouba Barcelony stavební povolení

Sagrada Familia, Barcelona

Barcelonská katedrála Sagrada Familia, která je jednou z nejnavštěvovanějších španělských památek, se buduje už 136...

Další z rubriky

Kolo, surf i naháči. Podzimní dobrodružství v portugalském Algarve

Surf: vypadá to tak lehce, ve skutečnosti je to ukrutná dřina.

Na jihu Portugalska opadla spalující vedra a nastává ideální čas pro aktivní dovolenou. Do plážové provincie Algarve,...

Ohně, středověk a úžasné masky. Slavnost trubačů v Alsasku vás uhrane

Nádherný svátek trubačů v Alsasku - Pfifferdaj

Mezi Porýnskou nížinou a pohořím Vogézy leží jeden z nejmenších, ale zato nejhezčích regionů Francie. Podzim je v...

VIDEO: Okrasné pole v Číně zničili turisté. Kvůli selfie

Růžová tráva v Číně

Jen dva týdny trvalo, než se turistům podařilo zničit políčko s okrasnou pampovou trávou v čínské provincii Če-ťiang. V...



Najdete na iDNES.cz