U stejného oltáře předpověděla kněžka otci prvního římského císaře Augusta, že jeho syn bude vládnout Římu. Tady, v zapadlých bulharských horách, fungoval svatostánek s věštírnou, jehož význam se srovnává se slavným Apollónovým chrámem v Delfách, v němž věštila Pýthia.
Dobře schůdnou, ale místy prudce stoupající cestu po úbočí kopce lemují nízké listnaté keře – není kde se schovat před sluncem. Na kamenech se vyhřívají ještěrky. Patnáct minut svižné chůze a jste u paty mohutného schodiště. Je vytesané do kamene a dneska vypadá jako složené z obrovských balvanů. Původně tudy vedl přírodní průchod, ale stavitelé ho rozšířili na tři až čtyři metry. Vypadá jako kaňon. Boční stěny jsou místy vysoké sedm až osm metrů. Jednotlivé schody jsou masivní, cesta nahoru připomíná víc horský výstup někde v Alpách než chůzi po schodech. Schodiště je dlouhé sto metrů.
Už jsme byli skoro nahoře, když se nad Perperikonem objevil v jasném dni z ničeho nic šedý mrak. Spadly první kapky vody a zarachotil hrom. Vzápětí se zablesklo a během chvilky se rozpršelo. Utíkám se schovat do lesíka a mezi řídkými doubky hledám místo s nejhustšími větvemi.
Mám strach. Jsem na kopci a stojím pod stromy. Hřmění je ohlušující, ale práskání blesků ještě horší. Nemám jinou možnost než zůstat na místě. Odejít nemohu – musela bych vystoupit na skálu, kde se můžu stát terčem blesku ještě snáz než v lese.
Nemohu se zbavit dojmu, že tady něco nehraje. Den jako vymalovaný se najednou, bez varování, změnil v běsy. Blesky kolem mi připadají jak ohnivé šípy, které metá rozzuřený Zeus, vládce nejen Olympu, ale také bůh hromů a blesků. Jen doufám, že mě nechce zabít, že se spokojí s tím, že mě k smrti vystraší – což se mu daří dokonale. Zpytuji svědomí, čím jsem si Diovu zlost zasloužila. Nemusím přemýšlet dlouho: znesvětila jsem hrob Orfeův, když jsem si do něj včera lehla. Jenomže co s tím tady a teď udělám?
Perperikon stojí na kopci vysokém 470 metrů obklopeném východními Rodopy, 15 kilometrů od města Kardžali.
Usednout na kamenný královský trůn – podle historiků sídlili v Perperikonu i někteří thráčtí králové – je zážitek.
Bouře trvala přes půl hodiny. Obloha po ní zůstávala šedá a zatažená, kdykoli to všechno mohlo propuknout znovu. Už sice nepršelo, ale mraky se honily kolem vrcholku kopce jako přitahované magnetem. Jako na stráži. Bůhví, jak to s touhle horou vlastně je: tisíce let byla kultovním místem a pradávní pohané si ji jistě nevybrali jenom tak. Určitě má v sobě nějakou magickou sílu. Takže asi bude lepší neprovokovat... Dala jsem se na ústup, zítra je taky den.
Stávaly tu pevnost, chrám s věštírnou, osada a palác
Perperikon patrně vždycky býval kultovním místem, už od počátku své dlouhé historie začínající koncem šestého tisíciletí před naším letopočtem. Neolitičtí lidé vyznávající kult slunce našli v holém, skalnatém kopci pravé místo pro své obětní obřady. Nálezy potvrzují, že kamenný komplex existoval několik tisíciletí a první období ohromného rozkvětu prožil v době bronzové mezi 18. a 12. stoletím před naším letopočtem – tedy v době rozmachu Troje, Mykén nebo mínojské civilizace na Krétě.
Dobrá radaKupte si plánek s vyznačenou trasou a některými nakreslenými stavbami. Perperikon je rozlehlý a jako bývalé město má řadu zákoutí, uliček a odkrytých detailů. Bez plánku by mohl zůstat z větší části nesrozumitelný a viděli byste v něm spíše změť kamenů než město. Plánek je stručný, zachycuje hlavní místa, a tak zbývá ještě dost prostoru pro vlastní pátrání. Perperikon je třeba prolézat, a to doslova: objevíte romantické uličky, schodiště, kouzelná ústraní, fantazii podněcující kouty a překrásné výhledy do kraje. |
Na vrcholku širokého, ale nepříliš vysokého skalnatého kopce stávala opevněná pevnost, chrám s věštírnou, osada a palác. Palác ve tvaru písmene L, pocházející z 5. až 4. století př. n. l., býval monumentální: tři až čtyři patra, výška až třicet metrů, sedm různých úrovní a čtyřicet místností. Uchovalo se jich třináct, včetně princeznina pokoje s kamennými výstupky podněcujícími fantazii: tady možná stávalo její lůžko, ve výklenku truhla s oděvy a tudy se oknem dívala na nedaleké hory.
V lázních jsou zase vidět mělké vany a sedátka mezi nimi. Na dvou místech se skvěle dochovaly hrobky s "přihrádkami" na sarkofágy z kamenných desek. Vykrádači hrobů je ve středověku vyplenili, takže už patrně nebude možné zjistit, zda v nich spočívaly ostatky příslušníků královské rodiny nebo těla kněžích. Protože král byl u Thráků zároveň veleknězem, je docela možné, že zde skončilo i tělo thráckého nejvyššího na zemi.
Trochu jsem váhala, zda mám zase provokovat, vyšplhat po schůdcích vytesaných do skály a usednout na kamenný královský trůn (podle historiků sídlili v Perperikonu i někteří thráčtí králové), ale touha po zážitku nakonec zvítězila nad obavami. Vedle trůnu jsou vytesané i opěrky na paže a nohy, aby se na něm pohodlně sedělo. Králové však museli být spíš útlejších postav – mé tělo se na trůně sice ztrácelo, ale muž svá ramena do výklenku nevtěsnal.
Trůnní sál byl impozantní: 26 metrů dlouhý a šest metrů široký. Pod sálem archeologové objevili nosník kladkostroje, který fungoval jako výtah pro dopravování jídla a dalších věcí nahoru. Je to nezvyklý nález, svědčí o značné vynalézavosti obyvatel Perperikonu.
Po chodníčcích a schodištích se můžete procházet obytnými občanskými částmi města, kde bydleli lidé starající se o provoz paláce. Přízemí byla celá vysekaná do skály a do domů se vstupuje v místech původních dveří, kde jsou dosud vidět například prahy. Některé krátké úseky jsou tak zachovalé, že jsem měla pocit, jako bych měla za nejbližším rohem nevyhnutelně potkat staré Thráky. Připadá mi, že je trochu nespravedlivé vyzdvihovat Perperikon především kvůli Dionýsově svatyni. I kdyby tady nebyla, stálo by svaté město Thráků za návštěvu.
Dionýsova svatyně: tady potkal Alexandr svůj osud
Dionýsovou svatyní byla velká oválná nezastřešená dvorana, otevřená slunci a nebi, pocházející už z období mezi 18. a 12. stoletím. Nikdy neměla střechu, ve zdech nejsou žádné díry pro nosníky střechy. Ve středu dvorany stojí mohutný kruhový oltář o průměru téměř dva metry a vysoký tři metry.
Starověký Perperikon |
Dionýsos sice patří k nejpopulárnějším bohům řeckým, ale do Řecka přišel v 9. až 8. století př. n. l podle mýtu z Thrákie, kde byl jedním ze tří hlavních božstev.
Věštírna v Dionýsově chrámu musela být víc než proslulá, když do ní přišel na poradu i Alexandr Veliký. Co asi měla věštkyně při věštění na sobě? Thrácké ženy si oblékaly dlouhý lněný spodní oděv a přes něj plášť z vlny. Chodila takto oblečená i věštkyně, když v plamenech hledala obrazy budoucnosti? Oheň a víno byly její nástroje, žádná kávová sedlina, karty nebo křišťálová koule: víno rozlila na oltář a podle tvaru a výšky plamenů četla odpovědi na vyslovené či nevyslovené otázky...
Od chrámu vystoupáte dál do kopce, k akropoli chránící svaté místo i jeho obyvatele. Římané ji zrenovovali a rozšířili. Zdi robustní pevnosti byly silné 2,8 metru. Všimněte si: žádná malta ani jiný spojovací materiál. Obrovské kamenné bloky zdí jsou dokonale dohladka opracované.
Bez problémů rozeznáte půdorys baziliky směřující k východu: po přijetí křesťanství vyrostl na pohanském kopci chrám. Úplně zřetelně je vidět půlkruhový obrys apsidy. Na opačném konci, v místech, kde se vstupovalo do chrámu, uvidíte ve skále dvě prohlubně – kdysi v nich bývaly ukotvené veřeje dvoukřídlých dveří. Můžete odsud hovořit se svými bohy, tady je jim člověk hodně blízko. Nebo se jenom tak dívat do kraje, protože jihovýchodní panorama údolí řeky a hor na obzoru je úchvatné.
Jak se tam dostatPerperikon leží zhruba 15 km severovýchodně od města Kardžali, hlavního střediska východní části pohoří Rodopy. Po vjezdu do města pokračujte podle směrovek Xacкoвo (Chaskovo), brzy se k nim připojí i hnědá směrovka Perperikon. Nechcete-li do Kardžali, odbočíte 2,5 km za Chaskovem podle směrovky na Perperikon. |
Od chrámu vedla k akropoli zastřešená kolonáda – dodnes ji viditelně vyznačují zbytky sloupů arkád. Sloužila nejen jako spojovací cesta, ale za nepříznivého počasí se v ní lidé schovávali a pokračovali ve svých debatách. Když se mluví o Řecku, nepřipadá mi vůbec nic divného nebo zvláštního na tom, že se tam stavěly vznosné sloupové zastřešené kolonády – ale tady, v bulharských horách, na osamělém a zapomenutém kopci, se mi ani nechce věřit, že zde něco podobného mohlo existovat. Jenomže existovalo – po důkazech právě šlapu.
Vracím se k rozvalinám akropole a po neuvěřitelně zachovaném chodníku, kterému tady říkají tichá ulička, se dostanete k dalšímu famóznímu důkazu dovednosti či spíš vytrvalosti starých Thráků: k velké nádrži na vodu, vyhloubené do skály. Cisterna je dlouhá asi osm metrů, široká přibližně čtyři, možná pět metrů, vytesaná asi pět metrů hluboko do skály. Stěny nádrže jsou téměř dokonale hladké. Z napršené vody na dně roste rákos...
Kărdžali najdete pod Plovdivem, asi 60 km od hranic s Řeckem
Nepřehlédnutelnou dominantou kopce je torzo fotogenické a přitažlivé středověké věže. Ve srovnání se zbytkem města je však proklatě mladá. Nálezy z Perperikonu jsou vystaveny v Oblastním muzeu historie v Kardžali.
