Pazinský kastel a kolmé stěny propasti, odkud prchal z žaláře legendární Matyáš...

Pazinský kastel a kolmé stěny propasti, odkud prchal z žaláře legendární Matyáš Sandorf, hlavní hrdina stejnojmenného dobrodružného románu Julese Verna. | foto: Jan Doubravnickýpro iDNES.cz

Chorvatský Pazin očaroval i Julese Verna, jeho hrdina odsud prchal

  • 0
Kdo navštíví istrijské městečko Pazin, bude silně omámen tamním jedinečným spojením přírodních krás a nedotčeného kouzla starobylých zákoutí. Pazin ovšem prostřednictvím Julese Verna vstoupil též do světa literatury. Tady prchal z žaláře legendární Matyáš Sandorf, hlavní hrdina stejnojmenného dobrodružného románu.

Možná ještě vylovíte v paměti vzpomínku na chvíle napětí strávené při četbě této klasické verneovky. A přitom si připomenete pasáž, kdy hlavní hrdina utíká z útrob vězení uvnitř pochmurného kastelu. Ve strašlivé bouři, po kovovém laně hromosvodu, vstříc hlubinám děsivé propasti.

Víno, pršut a lanýže

V okolí města jsou hojně zastoupeny stylové istrijské farmy, které vábí chutí lokálních specialit. Tady se můžete těšit na nejjemnější pršut jadranského přímoří či kulinářské zázraky okořeněné pravými místními lanýži a zapíjené bezednými poháry bílé Malvazije, lahodného vína z autochtonní odrůdy.

Popisovaný kastel i bezedná propast skutečně existují. Obojí najdeme přímo v centru města. Přitom Jules Verne Pazin nikdy nenavštívil. Románovou inspiraci mu přinesla četba cestopisu jeho krajana Charlese Yriarteho. Nicméně zdejší divokou scenérii vykreslil naprosto brilantně.

Na rozdíl od světově proslulého spisovatele můžete poznat kulisy poutavé literární zápletky na vlastní oči. Stačí si sem odskočit z istrijského pobřeží. Stoprocentně budete Pazinem bezvýhradně fascinováni.

Adrenalinový výzva

Nejstarší část města doopravdy balancuje přímo na hraně legendární propasti, kde se noří do podzemí říčka Pazinčica. Přesně zde zmizel uprchlý šlechtic, když se riskantně spustil ze studených kobek a srdnatě překonal nebezpečí stametrové vápencové stěny.

Přesnou trasu jeho útěku máme jako na dlani z vyhlídkové terasy u hotelu Lovac. Chladně odtažitý kastel je položený natolik důmyslně, že jakýkoliv pokus dostat se ven na svobodu musí zákonitě skončit roztříštěním nešťastníka o ostré útesy. Pod námi zeje pouze kolmý sráz, zatímco zarostlé dno impozantní propasti leží někde v nedohlednu.

Zdaleka ale není neschůdný, jak se může zdát. Úbočím propasti se totiž klikatí naučná stezka. Díky ní se podíváte až k balvanitému řečišti Pazinčice. Pouze vlastní ponor je návštěvníkům uzavřen. Nicméně si jej lze prohlédnout z odpočívadla.

Na odvážné milovníky adrenalinu zároveň vedle hotelu Lovac číhá lákavá past: dvě stě metrů dlouhá lanová dráha, zavěšená přímo nad temným jícnem propasti. Zde si zakusíte pocit ptáků, svobodně plachtících nad nedozírnou hlubinou, a překonáte při něm rychlost padesáti kilometrů v hodině. Kolik vás tato desetiminutová kratochvíle bude stát? "Pouhých" sedmdesát kun.

Stezkami chorvatského Toskánska

Avšak příroda byla neobyčejně štědrá i k širšímu okolí Pazinu. Přímo pod městem, vlevo od komunikace do obce Rijavac, překonává říčka Pazinčica vysoký skalní práh vodopádem Pazinski krov.

Další vodopád, Zarečki krov, se ukrývá poblíž osady Zarečje. Oproti prvnímu je podstatně vyšší a přilehlé útesy s mohutným převisem slouží jako cvičné terény pro horolezce. Jenže koryto říčky je po horkém období beznadějně vyschlé: z prázdného řečiště u prvního vodopádu vyčnívají jen ohlazené balvany s vymletými obřími hrnci, přerušené kolmou stěnou.

Liduprázdné Grdoselo, osada na konci silnice i světa

Proto místo cesty do Zarečja raději putuji pěší trasou stezky Pazinski planinarski put. Brzy mě pohltí prohřáté voňavé lesy. Místy se v průsecích otvírají nádherné výhledy do členité krajiny plné zeleně, vinic a roztroušených samot. Tak si představuji nezkažený pozemský ráj.

Úvodní etapa konči v sedm kilometrů vzdálené osadě Grdoselo. Toto je opravdu kamenné pueblo na konci světa: nikde ani živáčka, jen hrubé nízké přikrčené chalupy. Podvědomě cítím, že občas vrzne branka a zdáli mne pozorují neviditelné oči. A nad touto pustinou se do dáli nese hlas poledního zvonu.

V podvečer debatuji na terase penzionu s Italem, který má za sebou náročnou cyklotúru. Nadšeně přirovnává Istrii ke svému Toskánsku.

Karneval mrtvol

Nejbližším atraktivní cíl ale představuje Beram, který s Pazinem sousedí. I on náleží do rodiny starodávných klenotů vnitrozemí Istrie, jejichž sláva s příchodem novověku rychle pohasla a degradovala je do role zapadlých vísek.

Jak se tam dostat

Uvnitř Istrie sotva existuje příhodnější základna k hvězdicovým výpravám, než jakou poskytuje Pazin. Přímo kolem něj prochází rychlostní komunikace A8 z Rijeky do Puly a k západnímu pobřeží poloostrova. Dále se zde kříží síť lokálních autobusových spojů a dálkových linek. Nicméně některé blízké zajímavosti, například starobylé městečko Gračišće, jsou dosažitelné výhradně pěšky, na kole či taxíkem. V Pazinu též staví vlaky istrijských železnic.

Tip iDNES pro odvážné
Na dobrodružně laděné duše ještě čeká v Pazinu možnost sestupu chřtánem propadání Pazinčice do podzemních prostor, spojené s putováním jeskyněmi zdejšího krasového systému. Pro odvážné zájemce tuto atraktivní prohlídku organizuje Spelološko društvo Istra. Pod dozorem zkušených speleologů se skrze dno propasti přesunete přímo do epicentra napínavého útěku Matyáše Sandorfa.
www.tzpazin.hr
www.pazinska-jama.com

Hlavní atrakci Beramu tvoří bývalý hřbitovní kostelík Crkva svete Marije na škriljinah. Položen je stranou sídla, uprostřed borového háje. Zvenčí skromná stavba se ve svém interiéru pyšní mimořádným souborem pozdně gotických fresek.

Návštěvníci sem zásadně míří kvůli jediné: úchvatnému Tanci mrtvých. Po celé délce západní stěny vedou rozjaření kostlivci podivný taneční průvod. Co pár, to jiný partner. Od urozených měšťanů a ctihodných dam přes malé děti, vetché starce až po duchovní. Včetně samotného papeže. Zatímco mrtví bujaře křepčí, živí, které drží za ruce, jsou mrtvolně strnulí, bledí, zsinalí. Z tohoto sugestivního výjevu opravdu mrazí.

Fotografování uvnitř kostela je kupodivu dovoleno. Přirozeně, že bez použití blesku. Bohužel, s blížícím se soumrakem se záběry nevyvedly. "Přijď raději zítra dopoledne," nabízí mi průvodkyně. "To bývá lépe vidět. Všichni, kdo si chtějí tanec smrti vyfotit, sem chodí výhradně po ránu."

Za půvaby kamenných kolib

Přibližně 14 kilometrů jižně od Pazinu leží další z plejády drobných pokladů Istrie: městečko Žminj. Tady příliš často o turistu nezavadíte. Stinné zahrádky krčem a kaváren okupují hlavně místní chlápci, zatímco ženské obyvatelstvo pendluje mezi obchodem, domem a kostelem.

Ze zdejšího kastelu se dochovala pouze strohá masivní věž. Nejvyšší bod Žminje, mírný pahorek uprostřed města, krášlí monumentální loď barokního chrámu. Pod ním se rozebíhá spleť stinných uliček. Dnes povětšinou liduprázdných.

Přijel jsem sem pozdě. O víkend dříve Žminj burácel rejem tradiční "fešty". Doprovázely ji orgie makaroniády, tedy svátku těstovinového obžerství. Nazdařbůh putuji na západ od města. Tam by se měly vyskytovat unikátní "kažuny".

Beznadějně vyschlé peřeje Pazinčice nad vodopádem Pazinski krov

Jsou to rázovité koliby, zbudované z nasucho nakladených destiček vápence. Kažuny mají kruhový půdorys a jsou překlenuty mohutnou kupolí, takže připomínají přerostlá vosí hnízda. První se mi podařilo objevit hned za žminjskou periférií. Dříve sloužily sedlákům jako detašované kůlny na úschovu nářadí a zároveň poskytovaly úkryt při nepohodě během polních prací. Dnes přidávají zdravé koření okolní krajině: svými bílými stěnami ostře září mezi cihlově červenou půdou, dožluta spálenou trávou a zelenými větvemi křovin. A také se staly symbolem Istrie.

Kde volbu starosty rozhodla veš

O něco blíže k Pazinu se ukrývá Tinjan, který nese hrdý titul město istrijského pršutu. Každým rokem v říjnu hostí mezinárodní přehlídku této delikatesy. Pochopitelně, že spojenou s ochutnávkou. Po zbytek roku ale Tinjan dýchá klidem a opuštěností. Přesto ovšem tají podivuhodnou kuriozitu.

Pod klenbou stromů parku na okraji starého jádra najdeme tajemný kulatý stůl vytesaný z kamene. Obklopený je desítkou sedátek. U něj se prý původně scházela městská rada. A hlavně se zde volil starosta. Jak taková volba probíhala? Zcela transparentně. Do důlku uprostřed stolu kandidáti na okamžik uvěznili živou veš. Ke komu pak osvobozený hmyz prvně skočil, ten byl zvolen starostou. Prosté, jednoduché a absolutně neovlivnitelné.