Do Lavertonu, posledního městečka na hodně dlouhou dobu, zbývá sotva padesát kilometrů, když se z motoru trabanta Egu ozve zoufalý kovový zvuk. Pak podivné klepání a najednou auto stojí. Nechceme si to připustit, ale motor je podle všeho zadřený. Po pouhých 1 200 kilometrech. Chvíli sami sebe přesvědčujeme, že to bude jen nějaká prkotina, ale v koutku duše víme, že je zle.
Silnice před námi i za námi je pustá jak z westernového filmu. Zbytek žlutého cirkusu zmizel z dohledu, mimo dosah vysílačky. Jsou zvyklí, že často stojíme, točíme a fotíme a vždycky se najdeme. Jenže teď to nepůjde. Hulákáme do vysílačky jak potápějící se loď, lezeme na střechu auta ve snaze protlačit signál přes kopec. Ale neúspěšně.
Australská vysílačka
A tak sedíme na zemi, odfukujeme otravné mouchy a čekáme, až se pro nás někdo vrátí. Občas kolem proletí road train, nebrzdí, jen mává. Aspoň na chvíli rozežene mouchy. Po dvaceti minutách jede první auto. Zastavuje a dva týpci, kteří tu zřejmě těží zlato, se ptají, co se stalo a co bychom potřebovali. Vodu, jídlo?
Vysvětlujeme, že bychom potřebovali druhého trabanta. Tedy našeho druhého trabanta Babu, protože je v něm nářadí. I když je to opačným směrem, než původně jeli, nabízejí, že se otočí a zbytek naší výpravy najdou.
Tak tohle je ta pravá australská vysílačka. Slyšeli jsme, že když se vám na cestě australskou pustinou něco rozbije, dáte porouchaný díl řidiči projíždějícího auta, on ho odveze do města, tam vám ho opraví, a další auto, jedoucí opačným směrem, vám ho přiveze. Lepší technologii než tenhle typ vysílačky teď nenajdete.
Nám stačí, když nám přivolá zbytek výpravy. Posádka pickupu už odjíždí, když se najednou zastaví a šofér nám nese jablko, hrušku a sendvič. Evidentně jeho svačina. Ani nestačíme poděkovat a auto mizí za horizontem. A my zase sedíme, chroupeme hrušku a necháváme se ofukovat road trainy.
Začali jsme stopovat a využili při tom všechny dostupné zbraně. Marek je dole bez, Dominika nahoře bez. A Radek aby nebyl radši vidět.
Rest In Pieces
Za dalších 20 minut je tady zbytek týmu. Otevíráme motor. Naposledy se nám takhle zadřel v Africe 60 kilometrů za Káhirou, a pak znovu uprostřed pouště v Namibii. Napřed to vypadá dobře, válce i písty jsou zdravé, jenže pak se zanoříme hlouběji a ukáže se, že to je mnohem horší.
Odešlo ložisko na klikové hřídeli. Prostě se zapeklo a rozloučilo se s námi s velkou pompou a zvukovými efekty. Netušíme proč, ale víme, že je to vážně průšvih. Klikovku s sebou nevozíme. Je to jeden díl, slisovaná dohromady váží asi 15 kilo, zabírá spoustu místa a nikdy s ní nebyly problémy. Vydržela i hodně nešetrné africké zacházení. Teď je po ní, a tím pádem i po motoru.
Padají návrhy, že si postavíme vlastní road train, lano máme. Motorky dopředu, pak maluch Max, Babu a nakonec Egu. Pak se ale ukazuje, že nám nějak v koloně chybí stroj o výkonu 600 koní, žádná z našich žlutých kačenek do vany jich nemá ani 60.
Zkoušíme stopovat, což je na pusté silnici obzvláště zábavné. První auto, které po půl hodině jede, veze radioaktivní materiál a stopaře s trabanty nebere. Další, po drahně dlouhé době, je plně naložený osobák s rozvětvenou aboridžinskou rodinou, který je rád, že jede.
Stavíme si náš vlastní road train. Jinou šanci, jak se odtud dostat, prostě nemáme.
Vzdáváme to a zapojujeme malucha do tahu, protože trabant Babu je upravený na ruční řízení pro naše dva vozíčkáře a jestli by se nám mohlo stát ještě něco horšího, než že by odešel motor v Egu, byl by to zadřený motor v Babu. Německý vynález poloautomatické spojky zvaný Hycomat v poušti opravdu opravovat nechceme.
Malý žlutý road train
Maluch zabral a tempem rozjíždějícího se road trainu se naše souprava dala do pohybu. Pomalu a s rozvahou jsme se vyhrabali na čtyřicet kilometrů v hodině a plazíme se do Lavertonu. Tímhle tempem bychom tam mohli za dvě hodiny být. Na jediné křižovatce na padesáti kilometrech potkáváme další road train, je trošku větší a pouští nás před sebe. Snažíme se ho předplazit, když na okénko trabanta začne z malucha létat olej. Zastavujeme. Vypadá to, že už dvě auta mají dost.
Má to 600 koní a je to větší než Dominika. Ale to je skoro všechno na světě.
Šofér road trainu chvíli volal, až přijel Andy, místní machr na všechno, co má kola.
Kolos se čtyřmi návěsy zastavuje před námi. Velký a malý road train. Vypadáme vážně srandovně. Řidič vystupuje a ptá se, jestli něco nepotřebujeme. Po očku koukáme, jestli nemá hrušku. Vysvětlujeme mu celou naši anabázi a ukazujeme mrtvý motor. Dva opuštěné písty trčí z bloku zalepeného černou páskou s fixou dopsaným nápisem R.I.P. Šofér dostává nezastavitelný záchvat smíchu.
Potvrdilo se, co jsme si mysleli, ložisko dole na ojnici je úplně tuhé. Možná se olej špatně rozpouští v místním benzínu, možná je špatný olej.
Po pěti minutách, kdy se konečně přestal chechtat, se ho ptáme, jestli by nás nevzal na lano, že další vagon už nepozná. Další záchvat smíchu. Ne nemohl, je to proti předpisům, ale volá do města a po chvíli si pro nás přijíždí místní automobilový guru Andy. Opravář road trainů a všeho v okolí na dvou i čtyřech kolech. Pojedeme dál, jen musíme sehnat klikovou hřídel. V Austrálii a na Novém Zélandu je všehovšudy asi pět trabantů, z toho jeden v muzeu. Tohle je výzva!
