„Stará věznice v estonském Tallinnu se konečně otevírá veřejnosti!“ zlákal mě titulek v médiích. Takže se nedalo dělat nic jiného než vyrazit hned do Estonska.
Pevnost Patarei (správný název je Mořská pevnost Patarei) stojí na břehu Baltského moře a je obrovská. Byla dostavěna Rusy v roce 1840 a pak byla dlouho prakticky nevyužita, neboť po změně námořní bojové strategie už nesplňovala svůj účel.
Krutost Sovětů
Teprve od roku 1920 začala být pevnost využívána jako věznice. Po okupaci Estonska Sověty v roce 1940 zde byli internováni estonští vlastenci. Rok nato zde byl za záhadných okolností zabit, pravděpodobně popraven, prezident Estonska Jaan Tonisson. V té době začala být věznice přeplněná, a to až čtyřnásobně. Na denním pořádku tu bylo mučení, popravy…
Po Stalinově smrti se – trochu paradoxně – sovětský režim rozhodl být k Estoncům ještě krutější. Každým coulem je za zdmi Patarei znát punc starých, a to nejen sovětských časů. Spousty dlouhých chodeb a také spousty cel.
Až později tu byli internováni spíš skuteční kriminálníci než političtí vězni.
Patarei má dvě hlavní části – mužskou a ženskou. Všude samé nekonečné koridory, ostnaté dráty, věže pro odstřelovače. Vše rezne a barví se do rudohněda.
Co na mě ale dělá snad největší dojem, jsou různá „estetická aranžmá“, která si vězni vytvářeli v celách. Někdy velmi pěkně provedené obrázky svatých, obnažené ženy, muži, ale i jiná témata. A to překvapivě ve všech barvách. Možná že je maloval jakýsi vězeň s talentem…
Jak si tak procházím různé cely, začíná ve mně narůstat dojem, že malby na zdech jsou v několika stylech. Je zjevné, že jistí vězni byli požádáni o „fresky“ i od jiných vězňů.
Detail výzdoby jednotlivých cel
Detail výzdoby jednotlivých cel
V jedné z cel je na zdi vymalován obrovský Lenin. Někdy je to velmi sexy dívka, ale třeba i středověká bitva. Zajímavé jsou i – ještě velmi zachovalé – výstřižky nalepené na zdech – není to totiž vůbec tak dlouho, co se v těchto celách nacházeli poslední trestanci.
Věznice byla definitivně zrušena v roce 2002. Všechny ty z časopisů vystříhané fotky většinou nahých žen a mužů jako kdyby zrcadlily duše zde pobývajících trestanců…
V ženské části vězení mi připadaly ony výstřižky v celách snad ještě strašidelnější, jako by psychotičtější. Sám nevím. Procházím dalšími nekončenými chodbami.
Venku je krásný den, ale tady to je tak nějak jedno. Není úplně příjemné se zde ztrácet a slyšet jen vlastní kroky a také tlukot vlastního srdce.
Pevnost Patarei byla později přebudována na věznici.
Chirurgie a nemocnice
Dostávám se na místní zdravotnickou kliniku. Je zde dokonce i chirurgie, která je docela zachovalá a působí jak jinak než strašidelně. Pořídím pár fotografií a bloudím chodbami dál a dál. V obřím vězeňském dvoře je mnoho jakoby kójí, no nebudu se to bát říci, přímo klecí pro vězně a jejich „chvilku oddychu“ pod širým nebem.
Co zbylo po vězních
Vše mi zde připomíná konec lidstva. Francouzský prezident Charles de Gaulle kdysi na otázku, co si myslí o alarmujícím (až apokalyptickém) stavu francouzských věznic, prohlásil: „Vězení je popelnicí lidstva... A kdo se do něj jednou dostane, tak má prostě smůlu.“
Jedna z mnoha chodeb této obří věznice
Potkávám skupinku sympatických mladých Rusů, kteří jsou zde na výletě. Také na ně to tu dělá dojem. Chvíli si povídáme a společně objevujeme další a další zákoutí a později se vzájemně ztrácíme v nesčetných chodbách věznice.
Občas také potkám někoho, kdo se ode mě snaží zjistit, jak se jen proboha dostat ven. Jen kulantně jim odpovídám, že nemám tušení – to jen pro dokreslení, jak je věznice obrovská.
Ve všech těch nesčetných celách nacházím opravdu velice fotogenická zátiší. Staré boty, předměty každodenní potřeby stále ještě úhledně naskládané na poličkách, obrázky, výstřižky… na věšácích staré vězeňské mundúry.
Ztrácet se v těchto chodbách není úplně příjemné, věznice je opravdu obrovská.
Po chvíli dalšího chození potřebuji, nebo spíše chci dát si jeden či dva drinky, neboť jsem se doslechl, že přímo ve vězení je jakýsi příjemný bar s výhledem na moře. Je však bohužel, k mé značné nelibosti, zavřený.
A tak opět dochází na slova Charlese de Gaulla: „Kdo se jednou dostane do kriminálu, tak má prostě smůlu!“
