Svatební foto Laily a Eldara

Svatební foto Laily a Eldara | foto: Tomáš Poláček, MF DNES

Patálie polárníka Poláčka, 4. díl: Hezký pejsek, zastřelme ho

  • 18
Má zapadlá vesnice na konci Švédska zmrzla - jestli tu na mě něco mluví, tak oheň v kamnech. A pod postelí běhá myš... Jinak je tu ještě tři sta sobů, ale ti žádné zvuky nevydávají, ani když vezme můj hostitel Eldar kleště a ustřihne jim varlata.

Sob se ozve hlasitěji pouze ve dvou případech. Samec na podzim, když skočí na samičku.

Ale samička mlčí i v této situaci, ta hekne až na jaře, když rodí tele.

"Lailo," ptám se Eldarovy ženy, která jediná hovoří anglicky, a která tu je vůbec jedinou dospělou ženskou, "v kolik se mám u vás v chatě zítra zastavit?"

Zašklebí se: "Hodiny! Pořád ty tvoje hodiny! My se neřídíme hodinkami, nikdy žádné nenosíme, prostě se podíváme na oblohu a vytušíme, jak na tom asi tak jsme. Zastav se kolem oběda."

Dobře.

Jelikož Sámové nesnídají, můžu se k nim vetřít před jedenáctou. U chaty mají chlupatého psa, černého s bílými fleky, přivázaného na dlouhém špagátu a nadšeně štěkajícího, skoro mě povalí do sněhu.

Vejdu do chaty, kde mě nečekají žádné vřelé pozdravy, na to Sámové nejsou, ale já je trochu potěšit chci, tak to zkouším: "Máte krásnýho pejska."

Konečně se na mě Laila otočí: "Na jaře půjde pryč."

Kam, pryč? "Zastřelíme ho."

Nechápu.

"Je to naše chyba," přiznává Laila. "Pořídili jsme si ho v době, kdy jsem otěhotněla, nebyl čas, abych ho vytrénovala, je to budižkničemu..."

Sámové mají psy z jediného důvodu - měli by žít se stádem a dávat pozor, aby se sobi moc nerozprchli. Což se ale tenhle chlupáč nenaučil, na soby zákeřně štěká. On vlastně pořád jen štěká, a tady, v němé vesnici, kam za poslední tři dny nepřišel nikdo cizí, tady je ten štěkot slyšet dvojnásob, bolí z něj hlava.

"Je nám to líto, ale zabijeme ho."

A co na to řekne vaše pětiletá dcera?

"Ema-Laila? Ta to s klidem zvládne. Je dítě divočiny."

Ema-Laila se svým domácím mazlíčkem

S puškou na medvědy

K obědu si usmažíme, pro změnu, slané sobí maso. Servírujeme ho se studenými kolínky a trochou žampionové omáčky - Laila jiným houbám nedůvěřuje. Nepozná jedlé od jedovatých a nerada by otrávila tři pětiny vesnice.

U jídla mi vypráví o zdejší krutosti, jak třeba na jaře přiletí mořské kachny, zahnízdí ve velkých budkách mezi chatami, nakladou zelená vejce a Sámové jim ta vajíčka ukradnou a snědí. "Když jsem se sem provdala a viděla to poprvé, křičela jsem na manžela, nedělej to, to se nesmí, je to zakázané, a Eldar se na mě tehdy utrhl: Mě nezajímají švédské zákony. Ta vajíčka se jedla vždycky, dělala to moje prabába a já s tím kvůli zákonům nepřestanu."

Vilhelm, nejstarší občan vesnice

Když pak jdeme přikrmit soby, ukazuje mi Laila strom, do jehož kůry vryly stopu medvědí drápy: "No a s medvědy to máš stejné, ani ti by se podle zákona neměli střílet. Ale co chceš dělat, když sem taková čtyřsetkilová černá příšera vtrhne a žere nám soby?"

Všichni Sámové jsou ozbrojení, právě kvůli predátorům. A pětiletá Ema-Laila se nemůže zatoulat hluboko do tajgy bez rodičů, ačkoli by stejně nezabloudila - tihle lidé se narodí s kompasem v mozku. Jenomže na medvěda může narazit kdykoli, neměla by šanci.

Pořád mám pocit, že jsem někde na Sibiři, tohle snad nemůže být moderní, bohaté Švédsko. Střetávají se tu dva světy, což mi neustále dokazuje právě malá Ema-Laila. "Jaký máš nejoblíbenější jídlo?" ptám se jí a očekávám odpověď typu sobí líčka, losí hřbet, medvědí fašírka: "No přece párky z obchodu v Karesuando," odpoví, jako bych byl úplně natvrdlej.

Pohled z jezera na vesnici

Santa Claus probořil ledy

Její táta Eldar se mnou dva dny vůbec nemluví, vždycky jen pozdraví a nad přední zuby si dá ždibec tabáku značky Kronan.

Ale dnes se z nás mají stát přátelé, důvod moc nepochopím.

"Konečně nám pořádně vysvětli," naléhá Laila, "co tady děláš. U nás se nikdy nikdo nezdržel, nemíváme návštěvy, jsme bez přátel, věčně sami. A potom přijdeš ty..."

A tak se pustím do nepříliš záživné historky, které se oni smějí, a to teda koukám, protože smějícího Sáma jsem zatím neviděl.

To bylo tak: Někdy v prosinci jsem v práci splnil zadání reportáže, a ač mi z toho bylo dva dny dopředu špatně, navlékl jsem na sebe kostým Santa Clause, chodil v něm po Praze a nechal se urážet okolojdoucími vyznavači Ježíška - nic příjemného.

Byl jsem šťastný, že to mám za sebou, ale nazítří se ozvala cestovka, která vozí turisty právě sem, na sever, do Laponska. A že prý by mi mohli ukázat místa, odkud Santa Claus přichází.

Slušně poděkuju, ale mě tyhle výlety po turistických skanzenech neberou. Ledaže... "Ledaže bych se dostal do nějaké nedotčené oblasti, kde se ještě žije postaru."

Cestovka se ukáže být velmi akční, rozhodí sítě, a do jedné z nich se chytí Thomas, který mě sem před třemi dny hodil na skútru: "Když chce ten kluk exotiku," pravil, "dostane takovou porci zmrzlé a tiché divočiny, že jsem zvědavý, jak to tam zvládne." Kruh se ovšem neuzavřel, v této vesnici totiž Santa Clause nikdo nezná...

Když historku dopovím, opravdu se zasměje i Eldar: "Nasedej na skútr," naznačí, "jedeme k jezeru, roztopit saunu."

Připravujeme saunu

Po sauně do sněhu

Sauna

Po pěti hodinách zatápění je na nás chatka se saunou konečně připravená, svlékáme se do naha a potíme duše.

Najednou si i povídáme, taková důvěra! Ačkoli jako dva Tataři:

- Sauna ou kej!

- Sauna hot! Africa! Grand Canaria!

- Yes! Good!

- Och, finish!!!

Zarudlí vedrem vybíháme ze dveří a skáčeme šipky do sněhu. Věřte, že nestudí. 

* Cestu do Laponska podpořila CK Periscope Skandinávie.