Paricutín – nejmladší sopka na světě.

Celý hřeben Cordiller od Aljašky až po Ohňovou zemi je bohatý na vyhaslé i činné sopky. Ty druhé sice znepříjemňují život místním obyvatelům, ale na druhé straně lákají dobrodružství chtivé návštěvníky jako teplá limonáda vosy. Ani já jsem si nechtěl nechat při své návštěvě Mexika takovou příležitost ujít. Jako svou oběť jsem si vybral sopku Paricutín ve státě Michoacán pyšnící se přívlastkem nejmladší na světě. Krajina v této části Michoacánu tak trochu připomíná Máchův kraj, kolem dokola se rozkládají husté borové lesy rostoucí z písčité půdy. Oblast je osídlena převážně taraskánskými Indiány, kteří sami sebe ve svém jazyce nazývají Purépecha a mnozí z nich ani neovládají španělštinu.

Taraskánci se věnují zemědělství, chovu dobytka, domácím řemeslům a v posledních letech se snaží vydělat peníze i na turistickém ruchu. Ten však 20. února 1943 ještě neexistoval. Toho dne se náhle před orajícím rolníkem otevřela země a začala chrlit lávu. Z plochého mělkého a širokého údolí ležícího ve výšce 2200 metrů nad mořem tak postupně během několika málo let vyrostl kopec převyšující okolní terém o nějakých 460 metrů. Sopka zalila blízké okolí lávou a vzdálené posypala sopečným popelem. Pod přívalem lávy zmizely i dvě nejbližší vsi. Postup ohnivé řeky byl naštěstí tak pomalý, že nedošlo k žádným ztrátám na životech. Po asi deseti letech hřmění a soptění se Paricutín odmlčel stejně náhle jako se probudil. Od té doby je v okolí klid.

Nejlepším výchozím bodem pro ztečení Paricutínu je nedaleká indiánská vesnice Angahuán. Nejen, že se nalézá poměrně blízko, ale má i dobré autobusové spojení s městem Uruapánem, kde se dá nasednout na dálkový autobus a pokračovat v další cestě. Ihned po svém odpoledním příjezdu do Angahuánu v poslední předvánoční sobotu roku 1998 jsem se jal hledat levnou střechu nad hlavou. To ale vzhledem ke značnému počtu turistů do Angahuánu přibyvších nebylo vůbec snadné. Ubytovacích kapacit bylo málo a ceny měly vysoké. Nejprve se mě snažil jeden stařík nalákat do ubytovny s chatičkami. Když mi majitelka sdělila sumu požadovanou za jednu noc ($60 – mexických pesos) a na mé snahy o smlouvání nesmlouvavě kroutila hlavou, vydal jsem se dál.

Došel jsem až na konec vesnice ke kempu s noclehárnou. Tam to bylo ještě horší, jedna noc ve společné noclehárně stála $70! Otočil jsem se a rozhodl se sehnat raději nocleh ve vesnici v soukromém domě. Uspěl jsem hned v prvním obchůdku se smíšeným zbožím. Ujala se mě bodrá Indiánka, zavedla mě do svého domu a vyhradila mi hezký čistý pokojík pro hosty. Řekla si za něj $35 za noc. V době mého pobytu v Mexiku odpovídal jeden US$ deseti mexickým pesos, čili tato byla již přijatelná.

Hned druhý den zrána po chladné noci strávené ve spacáku jsem se vydal na tůru. Rychle jsem prošel špalírem průvodců odmítaje jejich nabídky a vnořil se do borového lesa. V první fázi jsem se potřeboval dostat na kraj lávového pole, což jsem celkem bez problémů zvládl. Dále to už bylo horší. Lávová pole se rozlévají v okruhu dobrých tří nebo čtyř kilometrů od paty vulkánu. Z dálky vypadají jako výsypky uhelných dolů, mají sílu nějakých pět metrů a chodit po lávě není žádný med.

Terén je velmi nerovný a lávové kameny jsou dost ostré. Je třeba dávat si pozor na vymknutí kotníku nebo na pád. Pokoušel jsem se najít turistický chodník lávovými poli, ale žádný schůdný výstup na vrstvu lávy jsem nenašel. Jednou se mi podařilo vyšplhat se nahoru, ale inhed mi bylo jasné, že touto cestou bych nikam nedošel. Pokračoval jsem tedy podém lávového pole cestou necestou prodíraje se hustým porostem, až jsem se ocitl zpátky na prašné silnici, odkud jsem asi hodinu před tím vyrazil. Nenechal jsem si touto skutečností zkazit náladu a jal se lávová pole obcházet ve směru hodinových ručiček. Nebyl to dobrý nápad. Do setmění jsem nachodil dobrých dvacet kilometrů, vyhladověl jsem, došla mi voda a ačkoliv jsem potkal tři mexické skauty, nikam jsem nepostoupil. Jen jsem tu kupku sena připomínající sopku z jedné čtvrtiny obešel.

Na jednom z těch skautů jsem viděl, že upadnout na lávě není žádná legrace. Jemu se to stalo a na holeni měl ošklivě vypadající odřeninu. Tak tak jsem do soumraku stihl najít cestu lesem zpět do Angahuánu, kam jsem přibyl naprosto zmožen. S paní domácí jsem se domluvil, že její otec mi nazítří ukáže cestu. Takto uklidněn jsem se zachumlal do spacáku a přes hlučně vyhrávající obecní rozhlas tvrdě usnul.
Ráno jsem se paní domácí připomněl. Ta mi však doporučila být trpěnlivý neb její otec vyspával včerejší kocovinu. Když ale moje trpěnlivost došla a kocovina stále neustupovala, domluvila mi jiného průvodce. Byl to křepký nahluchlý stařík ovládající španělsky jen asi patnáct slov. Modlil jsem se, abych se s ním nemusel o něčem dohadovat. Prošli jsme mezi domky, zkrátili si cestu přes něčí zahradu a vstoupili do lesa. Stařík byl obut do jednoduchých sandálů zhotovených ze starých sjetých pneumatik, ale upaloval jako by mu u zadku hořela koudel. Sotva jsem mu stačil.

Během krátké chvilky jsme došli až na kraj lávového pole. Nahoru jsme vystoupili v místě, které jsem den před tím bez povšimnutí minul. Ocitli jsme se na začátku turistického značeného chodníku. Cestička byla v terénu sotva čitelná a značená byla sporadicky se vyskytujícími cákanci bílé barvy na kamenech. Tam se náš postup zpomalil a zbývající tři kilometry k úpatí sopky nám přes naše svižné tempo zabraly více než hodinu. Cestou jsme dohonili dvojici australských cestovatelů s jejich průvodcem. Pro průvodce nebyl vulkán nic nového ani exotického a tak se rozhodli počkat na nás dole. Jali jsme se stoupat sami. Tam už nebyla problémem orientace, nýbrž terén samotný, jehož složení připomínalo škváru. A zkuste stoupat na 460 metrů vysokou hromadu škváry! Dělal jsem tak dlouhé kroky, abych vystoupil alespoň o třicet centimetrů, ale když jsem se na dotyčnou nohu postavil, tato sjela v popelu dolů a celkový postup během jednoho kroku tak byl pouhých deset centimetrů.

Nebudu se rozepisovat o tom, jak namáhavý byl celý výstup. Asi po půlhodince jsme se zpocení a lapaje po dechu vydrápali nahoru, odkud se nám naskytl úchvatný pohled. Na jedné straně jsme viděli široké okolí orámované v modravé dálce lesy a značný rozsah lávových polí. Na druhé straně zel obrovský hluboký kráter jako brána do pekel. Unaveně jsem se posadil na plochý kámen. Vzápětí jsem však vyskočil jako čertík z krabičky. Ačkoliv Paricutín již desítky let spí, stoupají z něho dosud horké sirné páry, které mi právě spálily sedací partie. Kromě toho obarví kameny v místě svého vývěru do světle žluta. Pokochali jsme se výhledy, obešli kráter kolem dokola a jali se sestoupit.

Snadnější než chůze se ukázalo být lyžování, které šlo v sopečném popelu velmi snadno. Průvodce mě vyvedl z lávového pole a na prašné silnici jsem se s ním rozloučil vyrovnaje svůj dluh za jeho služby. Po silnici jsem se vydal směrem k bývalé vesnici San Juan, která byla v těch osudných letech zaplavena lávou. Jediným pozůstatkem po ní jsou z lávy trčící zbytky věží kostela a kněžiště. Jelikoš jsem byl unaven, neodmítl jsem nabídku ke svezení. Zastavila mi početná mexická rodinka z Kalifornie pobývající na návštěvě příbuzných a cestující velkým rodinným mikrobusem. Svezli mě až k bývalému kostelu, jehož ruiny jsem si prolezl. Kostel byl do výše prvního patra zatopen lávou, vše dřevěné shořelo a zůstaly jen holé zdi. I moji dobrodinci si vše prohlédli a nabídli mi svezení zpět. Jejich obtloustlý hošík dopil limonádu, velkoryse přehlédl všudypřítomno cedule vyzývající k odhazování odpadků do popelnic, upustil zmuchlanou plechovku na zem a nasoukal se do mikrobusu.

Vysadili mě na cestě, odkud to do Angahuánu bylo jen přes les. Večer jsem se složil do postele a s pocitem zadostiučinění usnul.

Jedna z uliček indiánské vesnice Angahuán. V pozadí se tyčí hory.

Pohledy do kráteru, z něhož před necelými šedesáti lety tryskaly tisíce kubíků žhavé lávy.

Pohledy do kráteru, z něhož před necelými šedesáti lety tryskaly tisíce kubíků žhavé lávy.

Blízké okolí sopky je dodnes pokryto silnou vrstvou ztuhlé lávy.

Blízké okolí sopky je dodnes pokryto silnou vrstvou ztuhlé lávy.

Celkový pohled na Paricutín již z dálky napovídá původ hory.

Toto je vše, co zbylo z vesnice San Juan. Kostel je do výše prvního patra utopen v lávě.

Vrchol sopky Paricutín je označen bílým křížkem.