Přes devatero potoků a polí k Jílovému
Ráno je sice ještě minus 9˚C, ale teploměr leze rychle nahoru. Protože neočekávám kvalitní projeté stopy a pojedu i cestou necestou, rozhoduji se pro širší backcountry lyže. Mažu modrý extra a do batohu vedle mapy a fotoaparátu přibaluji měkčí vosky pro případ dalšího oteplení během dne.
Z Dolních Břežan na jižním okraji Prahy mě čeká dlouhý úsek po polích a loukách až k údolí Zahořanského potoka. Jedu přímým směrem k jihovýchodu, protože nemusím hledat starší stopy, zmrzlý sníh dobře jede a cesta rychle ubíhá. Zpestřením je překonání zalesněného údolí Libeňského potoka, kde musím hledat vhodné místo, abych mohl nezamrznutý potok přeskočit.
Pohled na Libeř od severozápadu. Vpravo vrch Spáleniště (421 m), vlevo Holý vrch (439 m).
Z vrchu Na Ovčině přehlédnu údolí Zahořanského potoka a za ním se zdvihající lesnatý hřeben kopců převyšujících 400 m n. m. Během dlouhého sjezdu do údolí potkám na kopci nad Libří dva snowboardisty. Kousek pod touto vesnicí přeskočím Zahořanský potok a na okraji lesa hledám zelenou turistickou značku. Dole přimazávám fialový vosk a když se vyškrábu dlouhým stoupáním po zelené k Radlíku, jsem už hodinu na cestě. Zatím to dobře ubíhá, sníh ale začíná měknout.
Zahořanský potok pod Libří
Lyžařský areál v Chotouni
Snažím se držet na loukách, kde mám přece jen lepší podmínky pro lyžování než na traktory rozježděných lesních cestách. Zatím jsem však nikde nenarazil na výrazněji projetou lyžařskou stopu. Tu očekávám až na lesnaté Gryble, jejíž masiv se mi rychle přibližuje.
Sjedu do údolí Jílovského potoka a po loukách dojedu až k vesnici Chotouň. Jeden z mála sjezdových areálů středních Čech je mou plánovanou zastávkou na půli cesty. Na vrchol kopce sjezdaře dopravují dvě pomy a sousední dětský vlíček. Parkoviště je téměř plné, přesto se ve frontě nečeká odhadem déle než 5 minut. V kiosku pod svahem si dávám gulášovou polévku a čaj a pokračuji v cestě.
Od vrcholu sjezdovky směřuji po pastvinách a ohradách pro koně k osadě Pohorka. Zde se napojuji na modrou a posléze žlutou turistickou značku. V osadě Skalsko opouštím značení, nořím se do lesa a intuitivně směřuji k nejvyššímu bodu rozsáhlého lesa, 514 m vysoké Gryble.
Vleky areálu Chotouň
Pohled na Chotouň
Srnčí stezkou na Panskou skálu
GryblaGrybla (514 m) je nejvyšší vrch Hornopožárského lesa, asi 5 km východně od Jílového u Prahy. Poblíž vrcholu lze nalézt zbytky tvrziště. Na jižním svahu skloněném k Sázavě se na rozloze více než 1 km² rozkládá stejnojmenná rezervace s roztroušenými skalami, osamělými balvany často porostlými mechem a s chráněným lesním porostem s buky a duby. Rezervace byla vyhlášena v roce 1986. Zdroj: Wikipedie |
Opouštím cestu a nechávám se vést stopami zvěře. Sněhu je tu víc, a tak se v pohodě vznáším lesem přes kořeny buků a roztroušené žulové kameny. Po asi kilometru bloudění přijíždím k rozcestí Na Palouku, odkud pokračuji po zelené značce. Na Panskou skálu je to podle ukazatele už jen 2 km. Tady také začíná vyjetá lyžařská stopa, bohužel poměrně zdevastovaná od pěších turistů.
Míjím hájovnu Nová Grybla a stále pozvolna stoupám na Gryblu. Přestože v této oblasti křižuji hodně lyžařských stop a evidentně se tu tedy hodně běžkuje, doposud jsem nepotkal jediného lyžaře. Nedalekou odbočku k Panské skále míjím, kvůli počasí nemá smysl na vyhlídku jezdit. Za dobré viditelnosti si ale tuto zastávku nenechte ujít.
Les na Gryble
Stoupání je tady u konce, nyní mě čeká odměna - dlouhý sjezd do Týnce nad Sázavou. Frčím po modré značce k hájovně Dolní Požáry, kde opouštím umydlenou lesní cestu a stoupám pastvinami vpravo na Holý Vrch. Z vrcholu se spouštím lesem k hájovně Hlinka a po louce přijíždím do Týnce nad Sázavou.
Po přesném změření trasy jsem ujel 21 km, většinou mimo značené trasy. Přitom jsem nastoupal 450 m, přešel čtyřikrát silnici, přeskočil tři potoky a přelezl osm ohradníků.
Přejezd Grybly. Mapy © PLANstudio
