Bulharské UFO. Na chloubu komunistů přispěly i děti ze školky

Památník Buzludža vlastně stavělo celé Bulharsko. Měla to být velká sláva a také byla. Avšak dlouho nevydržel. Po necelých čtyřiceti letech už se jen rozpadá.
V mlze vypadá celý památník snad ještě pompézněji.

V mlze vypadá celý památník snad ještě pompézněji. | foto: Tomáš Svoboda

„Víte, tady v tomto domě byla dříve policejní stanice, jejíž posádka hlídala hlavní přístupovou cestu k pomníku,“ říká mi u večeře pan Conio, provozní lovecké chaty Diana. „Máte jinak docela štěstí, že ještě uvidíte interiér, neboť z bezpečnostních důvodů bude památník brzy uzavřen a hlídán policisty čtyřiadvacet hodin denně.“

Tak to je, musím říci, dobrá zpráva, a jak jsem později zjistil, památník skutečně začala hlídat bulharská policie a dovnitř dnes neproklouzne ani myš.

Měl jsem toto místo na seznamu už delší čas. Jeden známý bulharský fotograf tam před zhruba čtyřmi lety v zimě pořídil několik skvělých snímků, které obletěly internet a přilákaly k tomuto místu baterie fotografů snad z celého světa. Bohužel také vandaly a sprejery, kteří toho poničili hodně. Například spektakulární mozaiky v dolní dvoraně budovy.

Památník Buzludža je v horách v centrálním Bulharsku. Na místě, kde v roce 1868 vojevůdci Hadži Dimitar a Štefan Karadža společně padli ve statečném boji proti Turkům. Nedaleký památník „Šipka“ je pro Bulhary od té doby legendou.

V letech 1941 až 1944 se v těchto horách vedl partyzánský odboj. Události z bulharské historie jsou zachyceny v mozaikovém provedení v hlavní dvoraně a vrchních galeriích celé stavby. Mozaikové výjevy jsou velice krásné, tedy to, co z nich zbylo. Pracovalo na nich tehdy čtrnáct významných bulharských umělců.

Výstavba památníku začala v roce 1974 a stala se, řekněme, národním projektem. Od místních starousedlíků jsem se také dozvěděl, že na ni přispívaly svými sbírkami i děti ve školách a mateřských školkách. Památník se pro Bulhary stal prestižní záležitostí.

Vrchol hory byl odstřelen mnoha náložemi a na vzniklé plošině se hned začalo budovat. Na svou dobu to nebyla ledajaká stavba, kupříkladu mramorové lavice vystavěné do kruhů, jakoby formou amfiteátru, v hlavní dvoraně budovy byly vytápěné.

Budova tak trochu připomíná létající talíř. V jejím těsném sousedství se nachází 70 metrů vysoký sloup, na který lze vystoupit po dnes již rezavém železném schodišti. Na vrcholu pylonu jsou dvě obří rudé pěticípé hvězdy, které měly původně být vykládány rubíny – podobně jako ty, které rudě svítí na věžích moskevského Kremlu.

Výhledy z galerií na místní hory mohou být úchvatné. Nebýt té mlhy.
Rudé hvězdy měly být původně z rubínových plátků podobně jako na věžích Kremlu....

Z toho však nějak sešlo, a tak je místo nich červené barevné sklo. Přidány byly ještě dva silné světlomety, aby ony rudé hvězdy byly vidět na míle daleko. Měl jsem možnost vidět několik dobových fotografií a musím říci, že to působilo velmi efektně. Avšak dnes jsou již ony skleněné pláty vytlučeny různými lovci suvenýrů a skončily bůhvíkde. Památník Buzludža byl oficiálně otevřen veřejnosti 23. srpna 1981 bulharským prezidentem Todorem Živkovem.

Snění v mlze

Procházím památníkem, všudypřítomný je tu zvuk padajících kapek vody. Pomalu se stmívá a musím trochu zrychlit focení a neupadat do svého neustálého snění. Střecha se již bohužel rozpadá a děravým stropem dovnitř proudí mlha, která se mezitím usadila na vrcholcích hor.

Procházím se budovou, rozpadající se betonový štěrk mi šelestí pod podrážkami. Hlavní sál má průměr 60 metrů a výšku 14,5 metru. Celý zastavěný prostor činí tři tisíce metrů čtverečních. Po obou stranách hlavního vstupu jsou velkými reliéfovými písmeny znázorněny úvodní verše Internacionály a Pochodu dělníků.

Mlha se vkrádá i do interiéru památníku.

Na starších fotografiích lze zhlédnout krásně elaborované interiéry památníku. Sprejeři už vše prakticky zničili, bohužel. Snad jen s výjimkou horní galerie, kde je to nějak neinspirovalo. Postavit v těchto nádherných horách takovouto impozantní obří budovu pokládám za vrchol lidského umu. To, že se zde výhradně pořádaly sjezdy ústředního výboru komunistické strany Bulharska, je věc druhá.

Údajně byla stavba plná jistých stavebních nedostatků a to také prý urychlilo její rozpad. Je už bohužel příliš šero, a ač můj fotoaparát zvládá ledacos, nastal čas na návrat. Opouštím památník, cáry mlhy jsou všude kolem mě a působí to tu až mysteriózně.

Jsem docela rád, že se najednou u mě objeví horský ovčácký pes z mojí asi půl kilometru vzdálené horské chaty. Dokonce si s sebou přivedl i kamaráda (tedy jiného, toulavého psa) a společně se suneme již starší a ne moc udržovanou asfaltovou cestou do chaty Diana.

Mozaiky jsou poničené počasím a v dolní části pak doslova zdevastované místními sprejery.

Po chvíli je hned vedle nás slyšet trochu podivný štěkot, liška to není, tu bych poznal. Avšak oni ovčáčtí psi jeví jisté známky neklidu či nervozity. Jen na vteřinu zahlédnu jakousi hnědou „psovitou“ hlavu vyčuhující z křoví, hned je však pryč. Později večer (a po několika rakijích) mi pan Conio vysvětluje, že to byl zcela určitě šakal. Je jich prý v Bulharsku spousta.

„A víš ty co? Já ti ho přinesu ukázat!“ Po chvíli se vrací s velkým a pěkně vycpaným šakalem. Je mi dobře s tím člověkem, musím říci. Je tady s manželkou a jsou myslím docela rádi, že si mají s kým popovídat a také s kým se mírně napít. Ruština mi jde po každé další rakiji čím dál lépe.

Mimochodem, když jezdíte po Bulharsku, tak se ruština hodí, čtyřicátníci a starší mluví pouze rusky, mladí jen tu a tam anglicky, ale spíše jen ve městech.

Obří pochodně z betonu

Druhý den mi to nedá a jdu se podívat k památníku ještě jednou. Vede k němu několik cest, schody se zdají být ještě v pořádku. Pozoruji, že sem kdysi jezdila i autobusová linka, podle zarezlé a již téměř neexistující zastávky. Také všechny přístupové cesty byly kdysi osvětleny.

Míjím obří betonové sousoší gigantických rukou držících pochodně. Překvapivě nejsou posprejované. Trochu se mi honí hlavou, jak vlastně celý bulharský lid na této stavbě participoval. Stále si tak nějak představuji, jak děti ve školách a školkách přispívaly ze svého skromňoučkého kapesného na tuto velestavbu.

Památník v Bulharské Buzludže byl kdysi národní chloubou celé země.

Sám si na to nakonec vzpomínám, když jsem kdysi chodil na základní školu, a cítím jistou melancholii. Vše je tak nějak pryč. O tom však již psal George Orwell ve svém románu 1984. Jeho hlavní protagonista pracuje na ministerstvu informací a pravidelně uvažuje nad tím, jak je vlastně možné, že se historie neustále opakuje a také jak se neustále přepisuje a vymazává, modifikuje.

Co bude dál s památníkem Buzludža, nikdo přesně neví. V budoucnu se plánuje celé místo zabezpečit tak, aby padající střešní pláty nikoho neohrožovaly, a budova by byla opět zpřístupněna veřejnosti. Proslýchá se, že by se tu snad jednou v budoucnosti měla konat i sympozia, výstavy a jiné kulturní akce.

Nedaleko odtud je město Šipka, s krásným pravoslavným kostelem. I to se mírně rozpadá. Bývala tu docela velká nemocnice o několika budovách, ale dnes v ní hnízdí jen vlaštovky.

To samé se dá říci o místním kině. Prolézám rozbitými dveřmi dovnitř. Muselo to zde být dříve honosné, kino „suplovalo“ také divadlo a bývala zde i knihovna. Vše je dnes v dezolátním stavu a opuštěné podobně jako spousta dalších továren a jiných budov, které jsem pozoroval z autobusu, když jsem sem jel z přímořského města Burgas.

Kdysi se zde pořádaly také plesy a hrálo se tu i divadlo.

Díky zdejším levandulovým polím máte pocit, že jste někde v jižní Francii a ne v podhůří centrálního Bulharska.

Privatizace zde nastoupila o něco později než u nás, to je jasné. Pomalu opouštím městečko a míjím vily místních boháčů. Jsou luxusní a hýří barvami. Zbohatlické baroko. Snažím se dostat zpět do horské chaty Diana. Je asi patnáct kilometrů prudce vzhůru. Nikdo mi nechce zastavit, autostop jde v Bulharsku docela ztuha.

Procházím tedy skrz nesčetná levandulová pole, která jsou všude kolem mě. Začíná jejich sezona. Festival růží, které se pěstují v této oblasti, jsem minul, a tak si užívám alespoň těch levandulí. Rozhodně jsem nečekal, že na ně narazím v takovém množství mimo jižní Francii, kde jsem to měl vždy tak rád.

Pořídím několik fotografií, miluji tu jejich modrofialovou barvu kontrastující s okolní zelení. Procházím řadami levandulí, nádherně voní. Když zvednu hlavu a podívám se nad obzor, tak je v dálce nade mnou vidět obří památník Buzludža. Pompézní a impozantní. Byl odsouzen, možná že i trochu neférově, k zapomnění.

Autor:

Nádraží Praha Vršovice

  • Nejčtenější

Svezte se nostalgickými a zážitkovými vlaky, máme jejich soupis

1. října 2021,  aktualizováno  17.3 19:21

Aktualizujeme Máte rádi vlaky a chcete zažít něco extra? Vyzkoušejte mimořádné nostalgické a zážitkové jízdy. Po...

Světové legendy lenošení. Seznamte se s nejkrásnějšími termály světa

16. března 2024

Po celém světě bychom napočítali přes šest tisícovek termálních pramenů, ale koupat se dá jen v...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Kapverdy jsou perla uprostřed Atlantiku. Bílé pláže, ferraty i život pod sopkami

11. března 2024

Premium Sopečné peklo, zelený ráj a tisíce lidí v dírách v zemi. Kapverdské ostrovy nabízejí rozmanité...

Až tři metry sněhu. Rakouská střediska, kde si prodloužíte lyžařskou sezonu

14. března 2024

Letošní zimní sezona v Alpách pokračuje. A to bez ohledu na teploty, které v posledním měsíci...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Tajemství přehrad: Slapy jsou ikonou našich vodních děl

17. března 2024

Seriál Tajemství přehrad nás dnes zavede k jednomu z nejznámějších vodních děl u nás, na Slapy. Třetí...

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

OBRAZEM: Kde se natáčí Survivor. Ostrov Hispaniola je rájem i peklem

19. března 2024

Nejnovější série reality show Survivor Česko & Slovensko se natáčí v Dominikánské republice na...

Amsterdam v boji proti zlým turistům přitvrzuje a nasadil kvíz

18. března 2024  17:22

Amsterdam v průběhu let vyzkoušel různé způsoby, jak potlačit nepříjemný cestovní ruch, od...

Pozoruhodné botanické zahrady světa zrcadlí džungle, pouště i velehory

18. března 2024

Byť jde primárně o respektované badatelské instituce, návštěva jejich areálů suchopárná rozhodně...

Svezte se nostalgickými a zážitkovými vlaky, máme jejich soupis

1. října 2021,  aktualizováno  17.3 19:21

Aktualizujeme Máte rádi vlaky a chcete zažít něco extra? Vyzkoušejte mimořádné nostalgické a zážitkové jízdy. Po...

Nutný výchovný pohlavek, souhlasí Bouček i Havlová s přerušením projevu na Lvu

Moderátor Libor Bouček ostře zareagoval na kauzu ohledně délky proslovu režisérky Darji Kaščejevové na předávání cen...

Švábi, vši a nevychované děti. Výměna manželek skončila už po pěti dnech

Nová Výměna manželek trvala jen pět dní, přesto přinesla spoustu vyhrocených situací. Martina ze Znojma se pokoušela...

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí HDD. Ve třech...

Chtěli, abych se vyspala s Baldwinem kvůli jeho výkonu, říká Sharon Stone

Herečka Sharon Stone (66) jmenovala producenta, který jí řekl, aby se vyspala s hercem Williamem Baldwinem (61). Měla...

Byla to láska na první pohled, říká hvězda Gilmorek o manželství s modelkou

Milo Ventimiglia (46), představitel Jesse ze seriálu Gilmorova děvčata nebo Jacka Pearsona ze seriálu Tohle jsme my, je...