Jednodenní návštěva jakéhokoli regionu je vždy zákonitě povrchní. Dvojnásob to platí pro Hlučínsko, jehož rozporuplná minulost je plná paradoxů, kontroverzí a citlivých míst. Přečtěte si: Výlet na Hlučínsko. Československo tu nechtěli, teď mají kvetoucí pohraničí.
Vydejme se proto po týdnu znovu do této svérázné slezské oblasti a na místních hřbitovech si připomeňme památku nemalého počtu osob, jejichž životy přišly nazmar v období druhé světové války. Právo na jejich uctění nebylo dlouhá desetiletí samozřejmostí.
Hříčky v rukou mocných
Hlučínsko bylo od roku 1742 součástí slezského území, které musela Marie Terezie po prohraných válkách o rakouské dědictví postoupit Prusku. O 178 let později roku 1920 bylo Hlučínsko na základě pařížských mírových smluv začleněno do nově vznikajícího Československa s poukazem na převahu obyvatelstva slovanského původu a používání češtiny (resp. jejího dialektu).
Samotných obyvatel se však nikdo na nic neptal, stali se pouhou hříčkou v politice mocných. Obyvatele Hlučínska (cca 46 000) tehdy s českým národem mnoho nespojovalo. Neprožili si s ním jeho obrození, vztah k vlasti byl založen na jiných než národních a jazykových hodnotách. Proti připojení k ČSR někde i otevřeně protestovali, ale nebylo jim to nic platné.
Obavy Hlučíňanů z budoucnosti nebyly plané. Zpřetrhané ekonomické vazby s bývalým státem stály u zrodu narůstajících sociálních problémů, které se řešily čím dál více prací v Německu. K podpoře Henleinovy SDP nemohlo být zaděláno lépe.
První republika na Hlučínsku nenaplnila představy většiny místních obyvatel o spokojenosti, takže se ani nelze divit, že proti opětovnému připojení k Altreichu v říjnu 1938 nikdo neprotestoval.
Všichni obdrželi po 18 letech automaticky zpět německé občanství se všemi právy a povinnostmi. Zejména však s povinností narukovat do německé armády.
Mauzoleum v Chuchelné
Pozoruhodnou funerální památkou Hlučínska je novogotická pohřební kaple sv. Kříže v Chuchelné z roku 1903, v níž jsou uloženy ostatky knížat Lichnovských. Po několik staletí jim patřily rozsáhlé statky v okolí a chuchelenský zámek měli jako významné rodové sídlo. Vybudovali tu také velkou továrnu na zpracování lnu, která přinášela přímo či nepřímo práci mnoha lidem a proslula v širokém okolí velmi efektivními metodami řízení.
Mauzoleum v Chucholné
Poslední kníže Karel Max proslul jako významný německý diplomat, od roku 1912 až do vypuknutí první světové války byl velvyslancem v Londýně, kde v rozporu s oficiální německou politikou bránil vypuknutí válečného konfliktu. Svých známostí v diplomatickém světě se snažil na žádost místních obyvatel využít i v poválečném úsilí o setrvání Hlučínska v Německu, leč marně. Zemřel v roce 1928 a jeho tělo bylo uloženo v mramorovém sarkofágu vedle svého otce Karla Marii a matky Marie Croÿ-Dülmen.
Klidu si však nebožtíci užili jen do roku 1945, kdy do mauzolea vnikli sovětští vojáci a snažili se dostat dovnitř sarkofágů. Okrást se jim podařilo jenom princeznu Marii. Po válce byly sarkofágy „uklizeny“ z očí veřejnosti a zazděny, kaple sloužila jako náhrada za vybombardovaný kostel. K znovuobjevení, rekonstrukci a důstojnému umístění sarkofágů došlo až v roce 2008.
Mauzoleum je přístupné v neděli odpoledne od dubna do října, jindy po telefonické domluvě.
Neuvěřitelné osudy hlučínských vojáků
Mužská populace Hlučínska chtě nechtě bojovala prakticky na všech bojištích druhé světové války. Bohužel na špatné straně fronty. V uniformách wehrmachtu se zúčastnila napadení Polska, obsazování západní Evropy a hlavně tažení do Ruska. Tam také většina z celkem asi tří tisíc obětí svou vojenskou pouť skončila.
Památník válečných obětí Strahovic
Památník československých vojáků v Bolaticích
Individuální osudy přeživších vojáků byly však velmi rozmanité a někdy až neuvěřitelné. Například poté, co se vylodili Spojenci v roce 1944 ve Francii, padlo do zajetí velké množství vojáků wehrmachtu z Hlučínska a Těšínska. Dostali na vybranou. Buď zůstat v zajetí, nebo se přidat k československé armádě, která zoufale sháněla mužstvo. To ovšem znamenalo střílet na své příbuzné, kteří zůstali dále v řadách německé armády. Přesto mnozí volili vstup do Československé samostatné obrněné brigády, která je vítala velmi vstřícně, neboť šlo o perfektně vycvičené vojáky.
Pozoruhodný je také osud příslušníků Afrikakorps, kteří padli do zajetí v severní Africe. Zajali je Američané a nechtěli je nechávat v Evropě, aby se při možném obratu ve válce nepřidali zase k Němcům. A tak je vozili navzdory nebezpečí německých ponorek na lodích do USA a Kanady. Tam strávili zajatci dva až tři roky a zpátky domů se vrátili až po válce. Pro mnohé z nich to byla největší cesta v životě.
Lesní hřbitov Hlučín-Březiny
Nejhorší to měli zajatci od Stalingradu, jejichž nejistý návrat vedl obvykle přes peklo sibiřského gulagu.
Poválečné návraty domů měly ovšem další hořkou příchuť – ponižování, šikana, nucené práce, vězení, doživotní cejch politicky nespolehlivého a národnostně neuvědomělého Prajzáka. Mnozí pod tlakem okolností volili raději dobrovolný odchod do Německa.
Hroby vítězů a poražených
Přestože na Hlučínsku nebylo po válce rodiny, kterou by válka nějak nezasáhla, uctění památky padlých a nezvěstných nebylo možné. Památníky a pomníky se stavěly vítězům, což byla na Hlučínsku Rudá armáda a po jejím boku bojující 1. československý armádní sbor. V dubnu 1945 se tu během velmi tuhých bojů Ostravsko-opavské operace střetli s odpor kladoucími německými jednotkami. Řada vesnic byla poničena, boje si vyžádaly mnoho civilních obětí. Paradoxem je, že i tady umírali hlučínští vojáci na obou stranách fronty.
Největším pietním místem z období Ostravsko-opavské operace je hřbitov Rudé armády v Hlučíně, kde je pochováno 3 213 sovětských vojáků a důstojníků. Zřízen byl již roku 1946, jeho stav a údržbu si pochvalují i současné ruské úřady. Zašlou slávu květnových oslav ukončení války připomínají dnes již omšelé a opuštěné socrealistické památníky u Sudic a Bolatic.
Hřbitov Rudoarmějců v Hlučíně
Poražení, resp. obyčejní lidé z Hlučínska si na důstojné uctění památky svých padlých příbuzných museli počkat až do změny režimu. Ve většině obcí byly z iniciativy a za finančního přispění postižených rodin domácích i zahraničních instalovány památníky válečným obětem Hlučínska z let 1939-45. Mají většinou podobu jednoduchých desek s vyrytými jmény padlých a nezvěstných.
Nejsou moc na očích v centru obcí, spíše někde stranou na hřbitově nebo u kostelní zdi. Asi aby nebudily příliš pozornost a nedráždily. Zřejmě největší soupis čítající 372 jmen se nachází na lesním hřbitově Březiny mezi Hlučínem a Bobrovníky.
A abychom byli úplní, je třeba zmínit i padlé německé vojáky při střetech s Rudou armádou v roce 1945. Mnozí byli převezeni na vojenské hřbitovy ve Valašském Meziříčí nebo v Brně, někteří však leží i na místních hřbitovech v Hlučíně (120 osob) nebo Chuchelné (příslušníci 97. myslivecké divize).
Neobvyklá jména na Hlučínsku
Na hřbitovních náhrobcích se velmi často objevují neobvyklé kombinace pro nás kuriózních německých jmen a běžných českých příjmení. K častým jménům patří například Artur, Osvald, Bruno, Gerhard, Hedwig, Konrád, Erna, Hildegarda, Gertruda, Edeltrauda, Elfrída, Philomena.
Velmi rozšířeným mužským jménem Hlučínska je Vilém. Webové stránky obce Vřesina uvádějí, že v obci s počtem obyvatel 1610 žije 40 osob tohoto jména. Zhruba tedy každý dvacátý občan mužského pohlaví nese jméno posledního německého císaře.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
