Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Napříč Pákistánem, 2. díl. Kvéta, jedno z nejzrádnějších míst země

aktualizováno 
Den poté, co jsme minulý týden popsali první část naší cesty z pákistánského Taftanu do Kvéty, unesli v oblasti dvě české dívky. Pákistán je nebezpečný a Kvéta, kam míříme, jedním z nejzrádnějších míst. Díky vstřícnosti místních obyvatel se totiž může snadno zapomenout na hrozící nebezpečí od radikálních ozbrojenců, píše po návratu do Čech cestovatel, který zemi projel.

Kvéta, Balúčistán. Členem našeho doprovodu je i samopalem ozbrojený policista. | foto: Jan Hermanpro iDNES.cz

On-line rozhovor

O Pákistánu se nyní hodně hovoří v souvislosti s únosem dvou českých turistek. Cestovatelé Jan Herman a jeho kamarád Petr, kteří v Pákistánu strávili měsíc a celý ho projeli, odpovídali na dotazy čtenářů v online rozhovoru ZDE.

Ráno nás s východem slunce probudí jeden pákistánský policista, a než se pořádně rozkoukáme po okolí, jak to tady vlastně vypadá, policista se vrací s konvičkou horkého čaje. Čaj je překvapivě bez mléka, ale výborný, ani ho nestihneme dopít a už pro nás jde velitel, že na nás čeká auto. Zabalíme věci a vyrážíme.

Před jednou z budov stojí nastartovaný policejní pick-up a vedle něj náš strážce (guard), který říká, ať nastoupíme na korbu, prý máme zařízený transport do Kvéty, do města, o němž se traduje, že je ovocnou zahradou Balúčistánu. Poté se s velkou úlevou v hlase rozloučí a nastoupí do kabiny kamionu mířícího zpět do Taftanu.

Opět ha ha, tohle je Pákistán...

Do Kvéty zbývá něco kolem 200 km. Drncáme se na korbě spolu s naším novým strážcem. Na dalším kontrolním stanovišti, asi 20 km přes hory, na nás čeká nový policejní pick-up s dvěma policajty.

Jedeme dál na další policejní check-point, kde po tradičním zapsání našich pasů u velitele kontrolního stanoviště do knihy zahraničních hostů usedáme k čaji a čekáme na příjezd dalšího auta. Policajti si zde krátí čas u hry podobné našemu Člověče, nezlob se, neodolám a pár kol, než dorazí náš transport, hraji s nimi.

Kvéta, Balúčistán. Policisté si na kontrolním stanovišti krátí čas hraním...

Policisté si na kontrolním stanovišti krátí čas hraním podobné hry, jako je u nás Člověče, nezlob se.

K únosu Češek

Unesených dívek je mi velice líto a doufám, že se brzy a v pořádku vrátí domů. Dívky měly velkou smůlu. A i když si myslím, že pro dvě dívky není příliš rozumné navštěvovat tento region, podobná událost se klidně mohla stát i nám. Každý, kdo navštěvuje podobnou zemi, musí počítat s možným rizikem.

V provincii Balúčistán se odehrává mnohem víc podobných incidentů, než o kterých se dozvídáme z českých médií.

Vyrážíme v novém autě, s novým strážcem dál. Čas od času zpomalíme a naskočí nový pasažér, když chce někdo vystoupit, zabouchá rukou na bok auta a policajti zastaví. Projíždíme přes krásné špičaté pohoří, uprostřed se tyčí hora připomínající pravoúhlou pyramidu.

Kochám se krásným výhledem z korby picku-pu, když vtom opět zastavujeme a strážce, sedící vedle nás a svírající samopal, se směje, že prý finiš... Vykouknu přes kapotu a nikde nic, žádný check-point, žádné auto, jen dvě motorky. Hm... No to si snad dělají... Nedělají! A opět slyšíme: "Ha ha, tohle je Pákistán." Následujících 20 km se drkotáme na policejní motorce a před obličejem se nám houpe kalašnikov pověšený na rameni strážce zákona. K naší smůle zrovna teď na motorkách projíždíme úsekem, kde opravují povrch vozovky. Několik kilometrů jedeme ve velkém prašném oblaku.

Kvéta, Balúčistán. V Pákistánu častý způsob hromadné dopravy, muž a šest dětí...

Kvéta, Balúčistán. V Pákistánu častý způsob hromadné dopravy, dospělí a šest dětí na jedné motorce.

Politicky výbušný Balúčistán s atentáty a únosy

Čekají nás ještě čtyři přestupy, než se na dalším kontrolním stanovišti dozvídáme, že jsme v Kvétě. Usedáme v hliněném domku a opět čekáme na naši eskortu. Přistoupí k nám prošedivělý důstojník a plynnou angličtinou se nám omlouvá za neustálý dohled. A vysvětluje nám, že Balúčistán je autonomní území. Od devadesátých let, kdy se sem přelilo násilí z nedalekého Afghánistánu, jsou etnické vraždy a únosy na denním pořádku. Z náprsní kapsy vytahuje pečlivě složené noviny a ukazuje nám, že před čtrnácti dny tady ozbrojenci spáchali atentát na policejního šéfa Balúčistánu a od té doby se bezpečnostní situace ještě zhoršila.

Na stěně v hliněném domku vidím zásuvku a ptám se, jestli si můžu nabít foťák. Usměvavý a vstřícný důstojník říká: "No jasně, prosím." Zastrčím nabíječku do zásuvky a ono nic! Důstojník se směje od ucha k uchu a několikrát opakuje: "Tohle je Pákistán, chlapče, tady nic nefunguje."

Kvéta, Balúčistán. Hlavní silnici do centra lemují hromady odpadků.

Kvéta, Balúčistán. Hlavní silnici do centra lemují hromady odpadků.

Bosé děti tancující v blátě

Při sjezdu z hor do jednoho z údolí, kde se rozléhá Kvéta, začalo silně pršet. Okolní kopce působí jako vysoké hradby nedobytné pevnosti. Na předměstí nás přivítá všudypřítomný zapáchající kouř z doutnajících odpadků. Během chvilky se silnice změní v mohutné řečiště plné bláta, život kolem hlavní silnice se najednou zrychlí, všichni pobíhají sem a tam.

Projíždíme předměstím kolem hliněných a plechových přístřešků, pod nimiž se choulí zahalené ženy. Při pohledu na bosé a v blátě tancující děti mám zvláštní pocit. Spontánně pobíhají a radují se z deště, ty menší se cachtají v kalužích s odpadky.

Kvéta, Balúčistán. Vlakové nádraží zde postavili Britové kolem roku 1890 a je...

Vlakové nádraží zde postavili Britové kolem roku 1890 a je jednou z nejvýše položených železničních stanic v Pákistánu.

Kvéta, Balúčistán. Dva chlapci pracují v krejčovské dílně, na šicím stroji...

Dva chlapci pracují v krejčovské dílně na šicím stroji Singer, za směnu ušijí až šestnáct shalwar kamizů.

Ulice jsou plné povozů s oslíky a volně pobíhajícími zvířaty, čím víc se přibližujeme do centra, provoz houstne: téměř samé motorky a motorikši, jen výjimečně auta.

Vjíždíme do staré zástavby a naše eskorta zastavuje před vlakovým nádražím,  kde si máme koupit lístek na vlak do Karáčí. Je nám rázně naznačeno, že musíme odjet ještě dnes. Nakonec si po delší debatě s policejním důstojníkem kupujeme dva lístky až na zítra. Vlak odjíždí zítra ve dvě hodiny (800 RSP pro jednoho, cca 160 Kč). Než vyrazíme do Karáčí, máme pouhý jeden den na poznání nebezpečně pulsující Kvéty, šestého nejlidnatějšího města v Pákistánu.

Důstojník, jemuž se naše plány vůbec nelíbí, nás nakonec odváží do hotelu. S místními policisty projíždíme několik hotelů, ale v každém nás odmítají, že prý nemají povolení pro ubytování zahraničních hostů. Nakonec zjistíme, že v Kvétě je asi jediný hotel, v kterém můžeme přespat.

Kvéta, Balúčistán. Děti se radují z deště a bosé v něm tančí.

Děti se radují z deště a bosé v něm tančí.

Asi jediný hotel pro cizince

Mezinárodní hotel Bloom Star, bílá patrová budova se zeleným a krátce střiženým trávníkem na dvorku. Za pultem na recepci se ušklíbá nepochopitelně arogantní recepční. Ptáme se na cenu za pokoj. Zřejmě díky přívlastku international se dozvídáme částku 2 000 RSP (cca 400 Kč) za osobu na noc. Cena je přemrštěná, prý je to kvůli ochraně.

Recepční vytahuje z knihy hostů založený policejní protokol, chvilku s ním mává a něco si žvatlá v urdštině, pak mi ho podává. Píše se v něm o únosu starém čtrnáct dní: pohřešují se dvě Holanďanky, byly ubytované v hotelu Bloom Star, odkud je odváželo mototaxi na autobusové nádraží (pouhých 10 minut pěšky), odkud měly odjet autobusem do Taftanu a dále pak do Íránu. Bohužel autobus na ně čekal marně, na autobusové nádraží už nedorazily... Projede mi mráz po zádech, když si představím, co musí zažívat. Nedokážu pochopit, co tady dělaly!

Autor a cesta Pákistánem

Autor článku Jan Herman je nadšený cestovatel, fotograf a dobrodruh. Petr, jeho druh na cestách, je zkušený cestovatel, humanitární pracovník a průvodce.

  • Na podzim minulého roku 2012 jsme podnikli po zemi cestu z Evropy až do Indie. Přejeli jsme tyto země: Bulharsko, Turecko, Írán, Pákistán a Indii. Za tři měsíce jsme najeli přes 10 tisíc kilometrů. Jezdili jsme autobusy, vlaky, stopem a 200 kilometrů dokonce i policejní eskortou. Cílem cesty bylo poznat v každé zemi místní kulturu a zdokumentovat naši cestu.
  • Pákistán je dlouhá léta na seznamu nejnebezpečnějších zemí na světě! Před cestou jsme se podrobně seznámili s aktuální bezpečnostní situací a na místě jsme dodržovali základní bezpečnostní pravidla.
  • Více o cestách do Pákistánu na webu Ministerstva zahraničních věcí ČR.

Fakt, že tento hotel vydělává na nestabilní situaci v regionu a přitom je jejich ochrana naprosto zbytečná, nás utvrdí v neadekvátnosti ceny za noc. Odcházíme. Nakonec s pomocí důstojníka usmlouváme cenu za jednolůžkový pokoj na 1 000 RSP dohromady a dostáváme instrukce na zítra: před druhou hodinou nás vyzvedne policejní vůz a odveze na vlakové nádraží.

Po ubytování vyrážíme porozhlédnout se po okolí. Došli jsme jen kousek od hotelu, když zahlédneme stánek připomínající rychlé občerstvení. Vyhladovělí po celodenním cestování neodoláme a ochutnáme místní speciality. Při žvýkání hamburgeru a la Pákistán se začneme bavit s dvěma mladými kluky sedícími před stánkem. Jeden se jmenuje Shalid a druhý Ramiz. Ptáme se, jak moc je to tady nebezpečné, a dozvídáme se, že napravo v centru to relativně bezpečné je. Nalevo bychom prý však chodit neměli, začíná tam předměstí obývané šiíty, kteří sice nejsou nebezpeční, ale velmi často jsou terčem pumových útoků.

Po krátké debatě o místní politické situaci nám navrhují, že nás provedou po městě. Než to stihneme probrat spolu s Petrem, platí za nás útratu za večeři a mávají na taxika, ani se nenadějeme a mačkáme se v motorikše. Než se hustou dopravou prokoušeme do centra na tržiště, sluníčko mizí za obzorem.

Přátelská atmosféra bazaru

Procházíme přelidněným bazarem Liaquat a naši průvodci nás nadšeně představují téměř v každém krámku, pokaždé se kolem nás utvoří malý hlouček lidí, každý se na nás nevěřícně usmívá a podává nám ruku. Podání ruky často doprovází i pozvání do jiného krámku.

Jinde zase stojíme v uličce plné motorek a Ramiz nás seznamuje se svým bratrem, prodejcem motorek. Navštívíme i malý krámek s mobilními telefony, prohlížím si kovový minitelefon, když v tom ke mně přistoupí Shalid a povídá: "Líbí se ti? Já ti ho koupím." Ptám se, proč by mi ho měl kupovat. On povídá: "Proč ne, jsi host v mém městě." O chvíli později nás zase pro změnu zve majitel paštúnské čajovny na šálek čaje. Přátelská atmosféra v bazaru nás mile překvapuje. Faktem ale je, že díky velké vstřícnosti většiny místních obyvatel se snadno zapomene na hrozící nebezpečí od radikálních ozbrojenců. To podle mě dělá z Kvéty jedno z nejvíce zrádných míst v Pákistánu.

Kvéta, Balúčistán. Naši průvodci městem, zleva Shalid a Ramiz

Naši průvodci městem, zleva Shalid a Ramiz

Kvéta, Balúčistán. Rychlé občerstvení á la Pákistán, nedaleko hotelu Bloom Star.

Rychlé občerstvení a la Pákistán nedaleko hotelu Bloom Star

Prodejci zavírají své obchůdky a my se pomalu obracíme zpátky, konečně po třiceti minutách chůze po noční Kvétě přicházíme k hotelu. Shalid nás ještě zve k sobě domů, že prý bydlí nedaleko, to ale s velkými díky odmítáme. Po domluvě na zítřejším pokračování naší prohlídky se rozloučíme.

Hod kamene na vlak je pákistánský národní sport

Po snídani v nedaleké restauraci marně čekáme na naše průvodce, jak se později dovídáme, recepční jim vyhrožoval udáním na policejní stanici. Zřejmě to byla ta ochrana, za kterou jsme měli platit.

Fotogalerie

Náš policejní transport na vlak je přesný, před druhou hodinou nás vyzvedá v hotelu. Ve dvě hodiny už stojíme na peronu a čekáme na vlak. Po sedmi a půl hodinách čekání se za nepřetržitého houkání pomalu suneme předměstím Kvéty do nedalekých hor.

Podle počtu ran bych tipoval, že hod kamenem na vlak je pákistánský národní sport. Opouštíme překvapivě pohostinné a bezesporu zajímavé město, které však rozhodně nepřipomíná ovocnou zahradu. Do Karáčí je to přes 800 kilometrů. Zatím ještě netušíme, že ve vlaku strávíme dva dny, což způsobí zatopené nížiny, díky nimž budeme každou chvilku někde čekat, až na kolejích opadne voda...

Do husté tmy se rozléhá dětský pláč

Již několik hodin stojíme potmě na malém nádraží ve městě Bandhi, venku stále lije jako z konve. S batohem pod hlavou ležíme na tvrdých lůžkách, Petr se pokouší usnout a já při slabém světle baterky zapisuji právě končící den. Z nefunkčních větráků na stropě kape voda, v celém vagonu nesvítí jediná žárovka a z kupé vedle nás se do husté tmy rozléhá dětský pláč. Dneska nás čeká dlouhá noc…

Třetí díl putování Pákistánem přineseme další týden.

Autoři:




Nejčtenější

Happy Guest Hotel Lodge v Duttonu ve Velké Británii nabízí hostům půjčení...
Netradiční hotelové služby: bondage menu nebo rybička pro samotáře

Se skvěle vybaveným minibarem a individuální pokojovou službou už dávno nikoho neohromíte. Hotely teď nabízejí neuvěřitelné spektrum služeb. A některé z nich...  celý článek

Medvěd s uloveným lososem
Aljaška, z které mrazí. Lososí hostina pro medvědy na vlastní oči

Jeden z nejúžasnějších zážitků v pozorování zvířat, jaký se dá na naší planetě v divočině zažít, je tažení lososů, na které čekají hladoví medvědi a nedočkavě...  celý článek

„Dnes už jsou bicykly o něčem jiném. Mají kola 29 palců, všechno je lehké z...
Hurikán, přepadení a 107 defektů. Jako první Čech objel svět na kole

Deset let příprav, tři roky dobrodružného cestování a pak dvě desítky let vzpomínání. V září uplyne 20 let od chvíle, kdy jeden z nejznámějších českých...  celý článek

Dvaaosmdesátiletá Nina při tangu s devadesátiletým Oscarem v Buenos Aires (18....
Argentinské tango od srdce. Je jim 172 let a tančí na mistrovství světa

Vášnivé tango tančí už od 40. let minulého století. Devadesátiletý Oscar a dvaaosmdesátiletá Nina se v srpnu společně zúčastnili světového mistrovství v tangu...  celý článek

Útočiště zde ovšem najdou i následovníci květinových dětí. Nepotřebují nic. Jen...
Chleba z banánů a radost ze života. Na Havaji jsou naštěstí všichni divní

Rozvalit se na lehátku a nechat o sebe pečovat, to je častá možnost, jak si užít dovolenou na Havaji. Jak se na sopečných ostrovech v Tichém oceánu žije na...  celý článek

Další z rubriky

V této části parku nejsou značené stezky. Cestovatel se v terénu musí...
Mnozí nás mají za šílence. Trek drsnou divočinou Yukonu nás ale dostal

Žádné značené stezky, jen kompas a topografické mapy. A taky drsné počasí i všudypřítomní medvědi. Kdo miluje trekking v divoké přírodě, nebojí se a je schopný...  celý článek

Finsku se přezdívá země tisíců jezer.
Místní lidé nepodvádějí. Nemají to v genech, píše Čech z Finska

Jako dvacetiletý neználek, který nechtěl strávit dalších pět let svého života studiem v nejbližším univerzitním městě, jsem se rozhodl odjet do Finska. Studium...  celý článek

Krteček u jezera Lake Wakatipu na Novém Zélandu. Poznáváte krajinu z Pána...
Už byl ve vesmíru, teď se Krteček vrátil z cesty kolem světa

Navštívili 22 zemí, šest světadílů a dohromady nachodili přes 12 milionů kroků a 8 900 km. Martina a Pavel spolu prozkoumali mexické pyramidy, sledovali...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.