Cesta z Taftanu do Kvéty. Zápis pasů na jednom z kontrolních stanovišť

Cesta z Taftanu do Kvéty. Zápis pasů na jednom z kontrolních stanovišť | foto: Jan Hermanpro iDNES.cz

Co se divíte, tohle je Pákistán! Slova, která tady slyšíme nejčastěji

  • 28
Po hodině strávené na íránské čisté, klimatizované a moderně vybavené celnici procházíme úzkou brankou do stošedesátimilionového Pákistánu. Dřevěná branka na nás působí jako stroj času. Stojíme na prašné cestě vedle hliněného domku s ručně psaným nápisem: Vítejte!

O kus dál ze slaměného přístřešku vychází pohraniční strážník oděný do černého kamizu a šalváru, na ramenou se mu blýskají kovové výložky a na hlavě má naražený červený baret se znakem Levies (pákistánská pohraniční stráž) a v ruce svírá zrezivělý kalašnikov. Než se pořádně rozkoukáme, voják se začne smát: "No co se divíte, tohle je Pákistán!" Tahle hláška bude následující měsíc to nejčastější, co v této druhé nejlidnatější muslimské zemi světa uslyšíme.

Po kontrole pasů v zákopu z pytlů písku se slaměnou střechou pokračujeme prašnou cestou do blízké vesnice Taftan. Na horizontu za hliněnou vesnicí se tyčí mohutné afgánské pohoří, nacházíme se na íránsko-pákistánském přechodu v provincii Balúčistán, rozprostírající se podél afghánské hranice. Jako na každé hranici se i tady kolem nás rychle tvoří dav neodbytných taxikářů a měničů peněz. Voják, který nás z celnice doprovází k nahlášení na místní policejní stanici, se je všemožně snaží od nás odehnat, to se však nakonec nepodaří a doprovází nás celý dav.

Policejní stanice stojí na kraji vesnice, tři budovy postavené do podkovy obehnané pětimetrovou zdí se zabodanými střepy, na dvoře a na střechách budov jsou naskládané vraky aut, ve kterých pákistánští strážci zákona v noci přespávají. Velitel policejní stanice je usměvavý a velice ochotný asi padesátiletý chlapík, ale také, jak zjistíme později, dost přísný.

Taftan. Pohraniční stráž na íránsko-pákistánské hranici kontroluje naše pasy.

Náš guard popijí drink, který jsme mu vlastně museli koupit. "Platí american man," pronesl automaticky v obchodě.

Noc na policejní stanici a jídlo, které jsem snědl běženci

Po zapsání pasů a nahlášení itineráře cesty nás pozve na šálek čaje a ptá se, kde budeme dneska spát a kde máme auto. Vysvětluju, že jsme přijeli stopem a že můžeme přespat venku, to ale s kamennou tváří razantně odmítne. Po krátké debatě o bezpečnostní situaci v Balúčistánu nám nabízí přespání na policejní stanici. Karimatky a spacák si rozložíme pod okny kanceláří.

Autor a cesta Pákistánem

Autor článku Jan Herman je nadšený cestovatel, fotograf a dobrodruh. Petr, jeho druh na cestách, je zkušený cestovatel, humanitární pracovník a průvodce.

  • Na podzim minulého roku 2012 jsme podnikli po zemi cestu z Evropy až do Indie. Přejeli jsme tyto země: Bulharsko, Turecko, Írán, Pákistán a Indii, Za tři měsíce jsme najeli přes 10 tisíc kilometrů. Jezdili jsme autobusy, vlaky, stopem a 200 kilometrů dokonce i policejní eskortou. Cílem cesty bylo poznat v každé zemi místní kulturu a zdokumentovat naši cestu.
  • Pákistán je dlouhá léta na seznamu nejnebezpečnějších zemí na světě. Před cestou jsme se podrobně seznámili s aktuální bezpečnostní situací a na místě jsme dodržovali základní bezpečnostní pravidla.
  • Více i cestách do Pákistánu na webu Ministerstva zahraničních věcí ČR.

Potom, co se Petr vydá na procházku po vesnici a po pěti minutách venku ho přivádí zpět ozbrojená stráž, se ukáže, že to není tak úplně dobrovolný pobyt. Nesmíme se zde volně pohybovat, fotit, s někým mluvit a nesmíme opouštět stanici.

Pomalu zapadá sluníčko a Petr, znavený dohadováním se stráží, uléhá a po chvilce spokojeně odfukuje. Ležím na karimatce a zapisuju si deník, v tom ke mně přijde mladý obézní chlapík a podává mi připálenou hliníkovou pánvičku s jakousi hnědou mastnou omáčkou s plujícími kousky masa, druhou rukou mi podává do ruličky smotanou parátou (paratha, pečená chlebová placka podobná čapátí). Po celodenním cestování začnu hltat a radši ani nepátrám potom, co to je a jak to bylo vařené.

Budím Petra, ať se jde taky najíst, Petr odmítá, že není tak hladový, aby tohle jedl. Pánvičku se zbytkem omáčky nesu zpátky chlapíkovi, on vrtí hlavou a ukazuje, že to mám odnést tam dozadu k cele. Skrz mříž, z temné cely vystřelí vyzáblá ruka svírající upatlaný hliníkový hrneček. Do chvějícího se hrnečku přeliju omáčku a do mříže strčím zbytek paráty. Hrneček v tu ránu mizí v temné cele, ze které se jen ozve "tank muč".

Super, takže jsem sežral večeři nějakému chudákovi, přesněji běženci, který se snažil dostat do Íránu za lepším životem. Kolem desáté hodiny večerní k policejní stanici přijel autobus pro všechny běžence a ještě v noci je eskortoval do Karáčí, kde je čeká soud. Odsouzeni budou všichni, ti, kteří nebudou mít dost peněz na pokutu, půjdou na šest měsíců do vězení, ti, kteří zaplatí pokutu, se hned vrátí domů...

Policejní stanice Taftan. Petr rozmlouvá s běženci chycenými při útěku z Pákistánu.

Smutný osud utečenců

V průběhu noci pohraniční stráž přivezla postupně dalších asi čtyřicet nových běženců. Všechny posadili do čtyř řad na dvůr policejní stanice. Rozespalý velitel je obchází a s zvýšeným hlasem je poučuje, co bude následovat, když se pokusí utéct. Strážníci je mezitím šacují a zabavují osobní věci, hlasitý projev velitele je čas od času doprovázený šlehnutím některého z běženců přes záda jakýmsi provázkem s uzlíky.

Při zapisování iniciál v kanceláři sedí běženci v řadě na zemi vedle našich karimatek. Ptám se na jejich osudy a důvody pro útěk, přitom jim potají podávám sušenky a bonbony. S otevřenou pusou na nás zírají a ochotně odpovídají. Důvod je jen jeden, útěk před chudobou s touhou po lepším životě, jsou to mladí muži mezi 18 až 26 lety z celého Pákistánu.

Noční transport vězňů, běženci čekají na zapsání iniciál.

V poutech a s důsledným policejním dozorem je tady jediný vězeň. Zřejmě je opravdu nebezpečný.

Jedním z utečenců je i dvacetiletý Achalid z Multanu, jako jeden z mála umí trochu anglicky. Na jeho útěk se složila celá rodina, je to jeho druhý pokus o emigraci a tentokrát ho chytili až Íránci, kteří ho deportovali zpět. Ani není moc zdrcený, že ho chytili, pořád se usmívá a už teď tvrdí, že to zase zkusí znovu. Vytahuje si nohavici a hrdě nám ukazuje průstřely lýtka z prvního pokusu. Taky se nás vyptává, odkud jsme, co děláme a jaký je to na západě, pozorně poslouchá a s nadšením to překládá ostatním, kteří hltají každé jeho slovo.

Z temných přeplněných cel se do tiché noci ozývá šepot vězňů a náš první den v Pákistánu pomalu končí. Zítra nás čeká dlouhá cesta napříč Balúčistánem s nečekaným doprovodem až do nebezpečné Kvéty.

Taftan. Pašerácká vesnice na hranici s Íránem leží jen pár kilometrů od Afghánistánu.

Den druhý: autobusem do Kvéty přes poušť

Krátce po probuzení dostáváme od bachařů čaj a parátu s vajíčkem. Po snídani se vydáváme na autobus. Doprovází nás jeden policista, cestou nám vysvětluje, že nás bude doprovázet až do Kvéty. Na náměstí uprostřed hliněné vesnice Taftan mezi odpadky a pasoucími se kozami stojí několik krásně vyzdobených autobusů. Guard ukazuje na jediný autobus, kterým prý můžeme jet, a rovnou nás vede do kanceláře.

Za úzkým pultem sedí nezvykle mohutný Pákistánec, v puse se mu pohupuje viržinko a na prstech třpytí zlaté prsteny. Chvilku se dohadují s guardem, pak se tlusťoch nahne nad pult a vypíše lístek. Koukám na ten lístek na částku 4 000 RSP (asi 800 korun) a zdá se nám to trochu moc. A taky je, po krátké debatě venku s místními se dozvídáme, že pro ně by to stálo 800 RSP (asi 160 korun). My máme platit víc za čekání na kontrolních stanovištích (check-pointech) a za ochranu. Že prý před dvěma měsíci tady ozbrojenci zastavili autobus jedoucí do Kvéty, všechny cestující vyhnali ven a tam je postříleli.

Místní dokáží naložit lednici na střechu autobusu bez použití rukou.

Svařování ve slunečních brýlích. Nedivte se, tohle je prostě Pákistán.

Snažíme se najít jiný způsob dopravy. Od každého autobusu nás vyhazují, že nechtějí mít problémy. Navrhujeme tedy, že pojedeme stopem. Tady v Taftanu je překladiště náklaďáků, určitě bychom nějakého řidiče přemluvili, ať nás vezme sebou. Guard vytřeští oči a odbíhá zpátky do kanceláře za tlusťochem. Z kanceláře se ozývá hlasitá debata. Po chvilce vyběhne náš průvodce a z čela mu stékají potůčky potu, vítězoslavně mává lístky a křičí: "3 000 rupií". Autobus odjíždí za čtyři hodiny. Čekání si krátíme v místní restauraci nad šálkem čaje.

Pestrý a vyšperkovaný autobus se pomalu zaplní, i s naším strážcem konečně vyjíždíme. První část cesty do Kvéty vede přes poušť.

Drncáme po staré rozbité silnici, kterou tady kdysi vybudovali Angličané. Každých deset kilometrů zastavíme na kontrolních stanovištích, pokaždé vojenské hlídce předkládáme pasy s vízem a zapisujeme se do knihy zahraničních návštěv. Zastavujeme i uprostřed pouště, 'úlevová' a modlící přestávka, všichni cestující včetně řidičů vyjdou ven, zakleknou a začnou se modlit.

Další zastávka nás čeká ve vesnici Simu, kde je připravena večeře v motorestu alá Pákistan. Po lahodném, ale těžko definovatelném jídle z jednoho kastrolu pokračujeme dál.

Cesta z Taftanu do Kvéty. Nok Kundi. Zastávka autobusu na večeři. Náš strážce rozmlouvá nad čajem s místními obyvateli.

Další noc na policejní stanici

Sluníčko pomalu zapadá a ještě než modrou a bezmračnou oblohu pohltí tma, vyjíždíme z pouště do špičatých hor. Po pár kilometrech v horských zatáčkách opět zastavujeme na check-pointu ke kontrole. Poté, co vystoupíme s pasem v ruce, nás náš guard pošle zpět do autobusu pro naše batohy. Chtějí nám je prohlídnout? Ne ne, když se vrátíme ven i s batohy, velitel hlídky nám po krátké debatě s našim guardem oznamuje, že tady končíme.

Říkám, že to nepřipadá v úvahu a hrnu se zpátky do autobusu, když v tom mě cosi chytne za ruku a tahá zpátky, když se otočím, zahlídnu strašidelný fousatý obličej nasvícený jen pronikajícím světlem z autobusových okének. Je to stařec oděný do staré pohraniční uniformy. Vysvětluju jim, že nebudeme znovu platit za autobus. Opět ke mně přistoupí velitel hlídky a vysvětluje, že po setmění je Kvéta velmi nebezpečná, že tady máme přespat a zítra nám zajistí transport. Vzhledem k tomu, že nemáme na výběr, souhlasíme a zůstáváme.

Autobus s cestujícími na střeše míjí rozbitý truck.

Ve slaměném přístřešku čekáme na náš policejní doprovod.

Kontrolní stanoviště tvoří tři malé hliněné budovy, přes silnici je natažený drát místo závory, vedle silnice na zemi sedí pět vojáků, každý má na rameni pověšený samopal a všichni vášnivě debatují nad konvičkou horkého čaje. Jejich debatu přeruší až velitel, který jim přikazuje, ať nám také nalijí čaj, usedáme k nim do kroužku a snažíme se s nimi dát do řeči, rukama nohama by to určitě šlo, ale bohužel naše gesta pohlcuje tma. Přes našeho guarda se ptáme, kde můžeme přespat. Ten starý fousáč co mě prve tak vyděsil, nás vede za jednu z budov, kde nám na zemi rozprostírá rohož. Než si vybalíme spacáky, stařec zmizí ve tmě. Uleháme pod širým Pákistánským nebem, usínáme s pohledem na tisíce jasných hvězd a na temné špičky hor nad našimi hlavami.

O dalším putování do Kvéty a návštěvě tohoto politicky výbušného města si přečtete v příštím dílu příští týden.