Údolí Val di Fassa v severoitalském regionu Trentino mnozí znají hlavně ze zimní lyžovačky – tamější sjezdařské terény, rámované pitoreskními štíty Dolomit, patří mezi nejlepší v celých Alpách.
V létě se pak oblast mění v eldorádo vysokohorských turistů a horolezců, kteří tu nacházejí více i méně exponované terény. My jsme pro tentokrát měli o ambici víc: užít si tamější krásné přírody a ještě si připomenout, jak to tu vypadalo v dobách našich prapradědů.
Ranní pohled na chatu Rifugio Passo le Selle (Bergvagabunden Hütte) z nástupu na zajištěnou cestu
Cesta pod chatou Rifugio Passo le Selle (Bergvagabunden Hütte)
Na hřebeny a do zákopů
Naše cesta po stopách Velké války začíná ve známém horském středisku Pozza di Fassa, odkud se vyvážíme mikrobusem k salaši Malga Monzoni.
To nám šetří nějakých 700 výškových metrů a hned na úvod se nám otevírají idylické scenérie: liduprázdné, strmé údolí pokrývají šťavnaté pastviny, nad nimiž se tyčí zubaté dolomitské štíty.
Ne že bychom si na první den ordinovali přespříliš náročnou trasu, ale přece jen musíme vystoupat do výšky přes 2 500 metrů a letní slunce dělá své. Pomalu nabíráme metry nejprve lesem, později po holých kamenitých stráních a začínají se objevovat první nepravidelné známky lidské „aktivity“.
Svah je totiž rozrytý nevelkými depresemi, což nejsou krasové závrty (jak by se na první pohled mohlo zdát), ale prohlubně způsobené dělostřeleckými granáty. A když se konečně dostáváme na skalní hřebínek u chaty Rifugio Passo le Selle / Bergvagabunden Hütte, získávají válečné stopy zcela konkrétní obrysy. Procházíme rozvalenými zákopy, lezeme do skalních dutin, které sloužily jako palposty, a občas zakopneme o zbytky ostnatého drátu.
Nad tím vším pálí červencové slunce, vidět je, kam až to horské hřebeny dovolí a ve vzduchu se vznáší otázka: proč zrovna tady?
Válka, kterou tu nečekali
Když se v roce 1914 schylovalo k vojenskému konfliktu, byla Itálie členem Trojspolku a v nadcházející válce se tedy očekávala její účast na straně Německa a Rakouska-Uherska. Jenže s vypuknutím bojů zůstali Italové nejprve neutrální a po necelém roce, v květnu 1915, vstoupili nečekaně do války na straně Dohody, tedy proti svému bývalému spojenci, sousednímu Rakousku. Nová frontová linie byla na světě – i v oblastech, kde to ještě nedlouho předtím jen málokdo čekal.
Protože oblast dnešní italské provincie Trentino tehdy patřila Rakousku, procházela frontová linie hornatým, z velké části obtížně přístupným terénem Dolomit. To posunulo tzv. italskou frontu do dosud nepoznané polohy. Hlavní strategické body a nejdůležitější pozice, o něž se úporně bojovalo, se nacházely nikoli v údolích či nížinách, ale na horských hřebenech, náhorních planinách, v průsmycích a dokonce i na ledovcích. Klíčem bylo získat výhodu nad protivníkem pro dělostřeleckou palbu – tedy důkladně se opevnit co nejvýše.
Cedule upozorňuje na pozůstatky rakouských vojenských pozic.
Rakouští vojáci před úkrytem vydlabaným v ledu v oblasti průsmyku Stelvio
Naše výstupová cesta od salaše Monzoni vedla „rakouským“ územím – celé údolí Val di Fassa (německy Fassatal) bylo tehdy součástí Rakouska. Svahy sklánějící se k jihovýchodu už ale byly italské. Proto ty četné válečné stopy na sice výrazném, nikoli však zásadně vysokém hřebínku u chaty. Tudy před sto lety vedla hranice.
Večerní pohled z terasy u chaty Rifugio Passo le Selle obsáhne fantastické panoráma, vrcholící nepopsatelně zubatými štíty skupiny Pale di San Martino.
Zkoušíme si představit, jak tyto výhledy vnímali vojáci jedné či druhé strany, kteří zde byli před sto lety zakopáni. Museli žít v neustálé obavě z nepřátelského ostřelování a ani příroda nebyla na jejich straně.
Vojáci 1. světové války totiž na rozdíl od nás neměli goretexové bundy, funkční prádlo ani pořádné pohorky – v této horské válce si více obětí připsal vliv nepříznivých přírodních podmínek (chlad, laviny, pád ze skály apod.) než přímé vojenské akce.
Klettersteig nad oblaky
Následující den zčerstva nastupujeme na zajištěnou cestu Bepi Zac, sledující skalnatý hřeben masivu Costabella. Podle italské nomenklatury jde o typ via ferraty, která je značená jako středně obtížná. Takových pasáží však nalézáme jen poskrovnu a úvazky většinou necháváme odpočívat.
Nedávno renovovaná cesta, která spíše než skutečnou ferratu připomíná občas zajištěnou, mírně náročnější vysokohorskou trasu, ale poskytuje výtečné výhledy na všechny strany – vede totiž střídavě v severním a jižním svahu hřebene a místy přímo po něm. A tak se na vzdálenějším obzoru vidíme skupinu Rosengarten, krásně osvětlenou ranním sluncem, pitoreskní štíty skupiny San Martino, na severovýchodě vykukuje Marmolada.
Na zajištěné cestě Bepi Zac
Rezavé, ale přetrvalo už celé století. Zbytky vojenské výstroje a výzbroje při zajištěné cestě Bepi Zac
Bližší obzory, po nichž posléze šlapeme, jsou ale jiné. Několikrát procházíme umělými tunely, které by z dnešního turistického hlediska nebyly nutné, ovšem před sto lety se vojákům dobře hodily jako úkryt. Míjíme také „skalní kasárna“, slepou dutinu vydlabanou ve skále, v níž přebývala osmičlenná posádka. Zatím šlo o rakouská postavení, ale za vrcholem Cima Costabella (2 759 m) se dostaneme do italské část fronty.
Memorabilie připomínající Velkou válku vrcholí volně přístupnou fotografickou expozicí „Guerra alla Guerra“ (Válku válce) umístěnou v jednom z bývalých skalních palpostů přímo na hřebeni.
S batohem přes jedno z nejhorších bojišť Velké války Ze stovky tisíc vojáků, kteří bojovali na Monte Pasubio, asi desetina padla. |
Protáhnout se dovnitř je i dnes kumšt a abychom si prohlédli historické fotografie, musíme místy lézt po čtyřech. Autor minivýstavy, Ernst Friedrich, na této horské válce zjevně neviděl nic romantického a expozici postavil na kontrastu mezi naturalistickými fotografiemi z fronty a zprávami z dobového tisku. Na jednom panelů tak v pološeru vidíme novinový titulek z roku 1916 hlásající „Na frontě se nic zvláštního neděje“ na pozadí fotografie hromady bezvládných děl před zákopem.
Sestup z hřebene, prozářeného poledním sluncem, nás přivádí na veselejší myšlenky a představa oběda ve vyhlášené chatě Baita Paradiso (v překladu „Rajská salaš“) ještě více.
Válka nás přesto nenechá jen tak být. Krátká odbočka k poslední skalní stěně nás vede na místo, kde byla v červenci 2015 objevena kostra, patřící zřejmě příslušníkovi italských jednotek Alpini. Na lokalitě se našly také vojenské boty a munice, vše bylo částečně pohřbeno pod ledem. Ostatky nyní zkoumají vědci.
Štíty italských hor tak i po stovce let vydávají nová svědectví z dob, kdy jejich trvalí i dočasní obyvatelé měli úplně jiné starosti, než kochat se krásou přírody. Scházíme dolů do údolí s pocitem, že přes všechny skutečné i domnělé nesnáze dnes žijeme ve šťastné době. Možná překvapivý mentální suvenýr, který si z Dolomit můžete odvézt i vy.
InformaceWeb Oficiální turistický portál oblasti Val di Fassa včetně sekce věnované 1. světové válce (též anglicky): http://www.fassa.com Internetové stránky regionu Trentino, s rozsáhlou mutací v českém jazyce: www.visittrentino.it Doprava Ubytování |
