Na terénním hřbetu Chlumu mezi Kamenicí a Hořicemi v Podkrkonoší rostly už od dob Karla IV. jabloně, hrušně, švestky, třešně i višně. Venkované jim dávali specifické názvy, které charakterizovaly vlastnosti ovocných plodů. Například chuť (Kmínové, Syrečkové ), tvar (Ovčí hlavičky, Srdcovky), barvu (Malovánky) nebo dobu zrání (Májovky).
Ovoce často dostávalo i jména z kalendáře (Anička – slivoň) či na počest panovníka (Karlata – švestky). Ostatně byl to právě „Otec vlasti“, jehož zásluhou došlo k rozvoji ovocnářství v českých zemích, kterému se dařilo až do konce šestnáctého století. Tehdy se u nás zakládaly první ovocné školky a sady byly běžnou součástí panských, farních i selských zahrad.
Ovocným stromům zasadila těžkou ránu třicetileté válka. Zbídačený lid neměl o pěstování zájem a stromy dostaly péči v jen v šlechtických a klášterních zahradách. Stejný osud postihl i sady na svazích Chlumu. Až v roce 1665 koupili místní pozemky kartuziáni z kláštera ve Valdicích a znovu zavedli pěstování třešní.
Nový impuls dostaly ovocné sady v Podchlumí s příchodem inspektora Kernera. „Otec ovocnářství“ na Hořicku se inspiroval reformami císařovny Marie Terezie a jejího syna Josefa II. a nechal obnovit tradiční druhy ovocných stromů a navíc k nim přidal i mišpule.
O století později navázal na skvělou Kernerovu práci zahradník Tlamich, působící na holovouském velkostatku. Jako velký milovník Holovouského malináče (pěstuje se od konce osmnáctého století) poslal jeho plody na Jubilejní výstavu do Vídně v roce 1888. Jablka získala první cenu a dostala posudek o kvalitě vydaný nejpovolanějšími znalci. Navinule sladká, lehce malinová chuť dokonce okouzlila i císaře Františka Josefa I., který prohlásil: „Toto je jablko na můj stůl!“
Schůzka s cikádami
Výlet začínám v Kamenici, na jablkovém zastavení, kousek od původní tvrze z patnáctého století. Tvrz se později přeměnila na zámek, který vystřídal mnoho majitelů. Poslední přestavba proběhla v tomto století a patří k největším průšvihům památkové péče po roce 1989. Díky administrativní chybě nebyl zámek zapsán do seznamu nemovitých kulturních památek, což umožnilo úpravu jen podle přání soukromých majitelů. Výsledkem je ohyzdná věž uprostřed hlavního zámeckého traktu připomínající strážní věž věznice.
Konecchlumský kostel se líbil malíři Vladimíru Komárkovi, který mu daroval svůj soubor obrazů Křížová cesta.
Šlápnu do kroku a za necelé dva kilometry se ocitám v Konecchlumí. Tady se kochám švestkovým stanovištěm, v jehož těsném sousedství leží barokní kostel sv. Petra a Pavla. Svatostánek založený Františkem Norbertem, hrabětem z Trauttmansdorffu, je vyzdoben unikátním cyklem obrazů Křížová cesta od malíře Vladimíra Komárka. Čtrnáct zastaveních, zobrazujících ukřižování Ježíše Krista na velkoplošných dřevěných deskách, považují znalci za evropský unikát. Navíc v Čechách jde o zcela výjimečný případ, kdy církev nainstalovala do svých prostor dílo tehdy žijícího malíře.
Mistr kostel dobře znal, často se na něj díval ze silnice, když jezdil na besedy do Hořic a Hradce Králové. Líbila se mu jeho poloha ve stráni, a proto v době rekonstrukce božímu příbytku obrazy nabídl a velkoryse věnoval. Komárkovo dílo od svého vystavení v roce 2002 vzbudilo velkou pozornost milovníků umění a od té doby navštěvují konecchlumský svatostánek lidé z celého světa.
Lev o výšce 2,4 metru drží v předních tlapách královskou korunu. Symbol českého státu leží na pětimetrovém podstavci.
Navštěvují i další dominantu obce hned nad kostelem, památník připomínající Viléma Konecchlumského, popraveného v roce 1621 na pražském Staroměstském náměstí. Majitel zdejšího panství se zúčastnil stavovského povstání a stal se komisařem při výpravě vojska z chrudimského a čáslavského kraje. Za to byl soudním tribunálem odsouzen k trestu smrti stětím. Což byl oproti jiným českým pánům, jejichž těla byla ještě po popravě čtvrcena, milosrdný rozsudek.
Na popraviště údajně vstoupil sedmdesátiletý rytíř se slovy: „Půjdu, abych umřel, a nevím proč. Pane Ježíši Kriste, který jsi nevinně pro hříchy naše umřel, dejž mi umříti smrtí lidí spravedlivých a přijmi duši mou v tvé svaté ruce.“
V roce 1906 vznikla v Konecchlumí myšlenka postavit v obci mohylu na Vilémovu památku. Slavnostní odhalení proběhlo o rok později za účasti poslanec Říšské rady a Českého zemského sněmu Václava Klofáče, který prohlásil: „Památku Viléma Konecchlumského z Konecchlumí uctíme nejlépe, zařídíme-li své skutky a činy po jeho způsobu. Mohyla konecchlumská ať nám zároveň slouží jako památník svobody a státní samostatnosti.“
Památník připomíná Viléma Konecchlumského, popraveného v roce 1621 na pražském Staroměstském náměstí.
Místo u vysokého pomníku se lvem, který drží v předních tlapách královskou korunu, je zároveň parádní vyhlídkou. Místní krajina se zde otevírá jako kniha a zahlédnout lze i Ještěd. Pod mohylou se rozkládá teplomilná stráň, jež je domovem mnoha pozoruhodných živočichů. Jedním z nich je i řecký symbol věčného zpěvu, cikáda. Její neutuchající zvuk se rozezní koncem jara či začátkem léta. Jelikož ale jde o jiný druh než ve Středomoří, její cvrkot je velmi jemný a slyšitelný jen na několik metrů během slunečného dne.
Svah také pokrývají aromatické koberce mateřídoušky, čarokrásné hvozdíky a chráněné orchideje rostoucí jen na pěti místech naší republiky.
Malináče ve filmu
Pokračuji dál po trase a přicházím do Podhorního Újezdu a Vojic, jež jsou známé těžbou a zpracováním pískovce. Vojice jako první česká obec postavila v roce 1897 pomník mistru Janu Husovi a využila k tomu právě zdejšího kamene.
V sadech už vidím třešně a informační tabule mi představují lokální odrůdu Karešovy srdcovky rané. Po cestě kolem kamenolomu, kde dnes probíhá těžba pískovce, se otevírají exkluzivní výhledy. Obzvlášť teď na jaře, když ovocné sady rozkvetou, se úbočí svahů promění ve sněhobílou lavinu květů, což připomíná zastávka věnovaná višním.
Na Ovocné stezce najdou turisté informační tabule.
Putování ve výšce 290 až 440 metrů nad mořem mě zavádí k tvrzi Hradišťko, k místu věnovaném hruškám. Odtud je to do Ostroměře jen pár stovek metrů. V rodišti „Lovce mamutů“ Eduarda Štorcha tankuji energii v podobě moštu z ovoce vypěstovaného na Chlumu a mířím do Holovous.
Na návsi se seznamuji s historickými odrůdami ovocných stromů z Podkrkonoší a v mysli se mi vynořují věty z filmu o Švejkovi: „Já mám chalupu v Holovousích. Na zahradě mám jabka, malináče… Až pojedu na urlaub, tak ti jich přivezu třeba padesát kilo.“
Nejenom malináče, ale i další ovoce je symbolem obce s původním renesančním zámkem. V něm od roku 1951 sídlí Výzkumný a šlechtitelský ústav ovocnářský. Během svého působení vyšlechtil řadu nových perspektivních odrůd jabloní, hrušní, třešní a meruněk. Některé z nich zdárně rostou i v cizině. Věhlas našeho ovocnářství se tak stále šíří do celé Evropy.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Může se hoditPokud máte zájem o prohlídku kostela v Konecchlumí, domluvte se nejméně týden předem na telefonních číslech 725 081 045 nebo 776 702 956. V blízkosti památníku Viléma Konecchlumského se podívejte na pamětní lípu. Byla zasazena ke stému výročí postavení mohyly. V Ovocnářství Kareš v Ostroměři nakoupíte domácí mošty, džemy, povidla a čerstvé ovoce vypěstované na Chlumu. |
