Osudy českého podnikavce na Mauriciu

U Čechů vyslovení jména tohoto ostrova zpravidla vyvolá asociaci se vzácnou modrou známkou či nedávného finančního počínání jedné tuzemské politické strany. Mnoho našinců tam nejezdí, natož aby se tam usazovali. Znám však jednoho takového odvážlivce. Začnu trošku oklikou. Čím se nejspíš stává běženec našeho druhu, s anamnézou socialistického područí? Inu, vstoupí do námezdního vztahu, aby byl zaměstnán, vykořisťován, ale aby se nepředřel, a čím míň námahy a více jistot, pod penzí, s definitivou, tím lépe. Ale statky tvořit, a přitom riskovat poslední svůj groš? Stát se podnikatelem, starat se o zakázky, výrobu, odbyt, o nespolehlivé pracovníky, hádavé náročné odbory, o milion jiných nutností, aby na konci vší lopoty zazářil profit? Takový se našel právě na Mauriciu: Alfred Mayboehm.
O jeho existenci jsem se dozvěděl v Port Moresby, hlavním městě státu Papua-Nová Guinea, a to přímo v tamějším parlamentu. Tam sedí reprezentanti všemožných kmenů, politických vyznání a přemnoha jazyků. A systém přenosu ve třech oficiálních řečech jim tam instaloval našinec Alfred, tehdy ve funkci šéfa komunikací. Poté prý různými oklikami doputoval na Mauricius, aby zde otevřel továrnu na cosi. Poněvadž jsem měl zrovna cestu z Perthu na západním pobřeží Austrálie do jihoafrického Durbanu a plánoval jsem na pár dní se zastavit na Mauriciu, mínil jsem českého odvážlivce najít a vyzpovídat. Našel jsem ho v náhorním městečku Curepipe. Domluvili jsme se okamžitě a hned naléhal, abych se k němu nastěhoval. V sídle prozatím téměř zcela chyběl nábytek. Nabídnuta mi tedy nebyla postel, ale matrace na nablýskaných parketách. Vila pronajatá za hříšný peníz voněla novotou. Nic prý tam však nedoléhalo, stavěl to Ind. Mříže zdobily všechna okna, k tomu musí být důvod. Vzpomněl jsem si na Keňu, tam se rovněž konalo mnoho vloupání. Slovenská manželka vřele přivítala vetřelce. Brzy měla znovu rodit. Kolem již pobíhala tři rozkošná blonďatá děvčátka, povídala si jak slovensky, tak anglicky a též s příměsí francouzštiny. Sedli jsme do auta se zambijskou poznávací značkou, rozjeli se do kraje a pustili se do povídání. Kolem plno zelených lánů s cukrovou třtinou ve výši, v níž by se i obr ukryl. U paty obdoby českého Řípu se šinuly želvy ve tvaru a téměř i velikosti brouků-volkswagenů. Obhlédli jsme horu Trois Mamelles čili Tří ňader a zamířili do Port Louis, horké, poněkud i smradlavé metropole, k dokům, kam po měsících čekání konečně dorazila loď a na ní bedna se vzácným zařízením. Dohlíželi jsme na bezpečné vylodění, ale lano se utrhlo a shrabovali jsme vesměs trosky. Alfred chtěl vybudovat výrobní podnik v oboru elektrotechniky, však to byl jeho obor. Na ostrově je k tomu zapotřebí místního partnera a znát úplatné potentáty. Vše mu již přislíbili, a přesto se vše vleklo už devět měsíců. Sice nerezignoval, přesto se rozhodl, že s nákupem nábytku pro jistotu ještě počká.

Curepipe, městečko mezi horami.