Tento cíp Rudého moře je i mezi českými potápěči čím dál oblíbenější. Už proto, že jsou k dispozici velmi pohodlně vybavené lodi a týdenní safari lze běžně pořídit u specializované cestovní kanceláře.
NAD HLADINOU
Trnitá cesta potápěče souší a vzduchem
Cestu do Egypta už "ochutnaly" desetitisíce českých turistů. Nic na tom není, nasedne se do letadla a za čtyři hodiny se vystoupí do vzduchu vypečeného tisíckrát přepáleným pouštním pískem. To ale neplatilo pro tentokrát!
Nespolehlivý letecký dopravce – jinak dosud velmi zvučného jména – jen tak, jakoby nic, odložil odlet o deset hodin, poté o čtyři a pak ještě dvakrát o jednu.
Dlouhatánské čekání "odnášely" především rodiny s dětmi. Jako výsměch nakonec působila padesátikorunová poukázka do bufetu rozdávaná při opožděném odbavování stevardkami ke každé letence – nestačilo to totiž ani na nejlacinější guláš.
Konečně letíme
Nakonec se letadlo přece jen zvedlo a po půlnoci přistálo v Hurgadě. Prodej víza a vyložení zavazadel se neskutečně vleklo. Každá minuta se zdála jako hodina – to proto, že v tomhle letadle přiletěl do Egypta poslední člen potápěčské výpravy.
Ostatní, protože zvolili jiného dopravce a odletěli přesně podle plánu, už přes deset hodin čekali na parkovišti v autobusu. Ten opozdilec jsem byl já. Ještě ani nevyjela moje potápěčská megataška v hale na pás a já už měl zhruba v hlavě sesumírováno, jak se ostatním omluvím za hanebné zpoždění.
Úmorné čekání
Konečně procházím skleněnými dveřmi do nočního egyptského vedra a zjišťuju, že na mě čeká René – šéf a potápěčský vedoucí tohoto safari. Vede mě ke zhasnutému autobusu na parkovišti. Napřed láduju osmadvacetikilovou tašku s veškerým potápěčským vybavením do zavazadlového prostoru a pak vstupuju čtyřmi schůdky do busu. Očekávám vyčítavé, nevraživé pohledy. Nadechuju se, abych přednesl připravenou omluvu... A zase vzduch tiše vypouštím. Ve tmě nejasně rozeznávám nějakých dvanáct, patnáct typicky moravsky unavených spáčů.
Na palubu!
Autobus v jednu ráno startuje a konečně i s posledním potápěčem vyráží do 370 kilometrů vzdáleného přístavu Hamata.
Po celonočním přejezdu po silnicích na úpatí přímořských hor jsme konečně na místě. Přístav Hamata je pár opuštěných zdí, stará zrezavělá nádrž a stometrové molo, vybíhající do moře. Na jeho konci se pohupuje šest potápěčských lodí.
Nikde žádné městečko nebo alespoň vesnice. Na hladině kolem mola se duhově lesknou mastné koláče. Není divu, uprostřed mola opravují dva domorodci dosluhující čerpadlo na naftu, tankovanou dlouhými hadicemi rovnou do lodí. Někde bralo falešný vzduch a tak ho nechali chvíli jen tak běžet naprázdno. Zbytky nafty z něj stříkají rovnou na útesy a vlny to okamžitě splachují do moře.
K nalodění slouží zodiak – motorový člun s nafukovacími postranicemi a laminátovým kýlem- naše loď nekotví přímo u mola.
Po dně zodiaku šplouchá trochu vody. Proto sem lodníci naskládali obrácené plastové přepravky. Stačil jediný krok špatně a jednu jsem prošlápnul. "Durch"! stál jsem najednou v člunu jako úplnej hlupák: s jednou nohou až po kotník ve vodě, mokrou teniskou a plastovou bedýnkou "navlečenou" vysoko na lýtko. Pěkně to safari začíná...
POD HLADINOU
|
CO ŘÍKÁ PRŮVODCE... Abu Galawa Small Claudia Reef |
Abu Galava a Claudias Reef
První ponor je vždy seznamovací, kontrolní. Potopení, které mělo odstartovat tu dlouho očekávanou řadu nádherných "divů" (čti "dajvů" - odvozeno od anglického výrazu Dive – potopit se), se ale některým ne a ne zdařit.
Ačkoliv je všeobecně známo, že čím slanější voda, tím více nadnáší a tím více je třeba i doplnit závaží, stejně je to pro mnohé znovu překvapivé, o kolik kilo olova musí na zátěžové opasky nebo do kapes žaketů naskládat navíc. Někdo se o potopení pokusí třeba i třikrát neúspěšně. A znova a znova volá z vody o další závaží.
Zaprášené korály na uvítanou
Abu Galava Smal je popisovaná jako jednoduchá a pěkná lokalita hodinu a půl plavby na východ od přístavu.
Dojem z pětatřicetiminutového prvního ponoru ale vůbec pěkný není. Trapný začátek s dovažováním a hodně příbojem a mořským proudem zaprášené korály nebyly tou nejlepší uvítací slavobránou do týdenní cesty mořem zázraků.
Pak se ale najednou objevil první větší rejnok s výraznými modrými skvrnami a hejny malých korálových rybek kolem jakýchsi zkamenělých podmořských stromů a nálada se lepší.
Adrenalin v bludišti
K druhému ponoru se nastupuje tři hodinky po obědě. Někdo si stihnul dát i malého šlofíka.
Na Claudias Reef se potápíme po dvou- a tříčlenných buddyteamech (platí bezpečnostní zásada, že kdo se potápí sám, potápí se se smrtí...).
Ihned po prvních metrech naklesaných pod hladinu je jasné, že jde o mimořádně působivě rozeklaný útes. Desítky jeskyněk, průplavů a průsmyků dělá z tohoto ponoru trochu adrenalinovější zážitek – zvlášť v místech s nízkým stropem. Tady, kdo ještě dokonale neovládá techniku vyvážení se v požadované hloubce do prakticky beztížného stavu, buď dře o skálu životně důležitými prvky výzbroje na břiše a prsou, nebo sám sebe znervózňuje, když se zachytí vzduchovou láhví o skalní strop. Chce to klid.
Buddyteamy se řadí za sebe a volně proplouvají bludiště Claudiina útesu. Některým se na moment v labyrintu dokonce podařilo ztratit orientaci, neví chvíli, kde kotví loď. Mít s sebou baterku byla správná volba.
|
Na potápění v oblasti St.Johns se specializují např. Planet Divers. |
|
|
První veliká ryba
Zatímco uvnitř skalního bludiště mnoho života není, na jeho vnějších stranách se pasou stoploutvá stáda pruhovaných korálových rybek a pozorným potápěčům neunikla krásná kareta a dvojice napoleonů. Každý měl minimálně metrák!
Nebylo tady třeba jít do příliš velkých hloubek, a tak vzduch ve dvanáctilitrové láhvi vyšel "těm lepším" na sedmdesát minut nepřetržitého pobytu pod hladinou.
*** Ve 2.díle seriálu si přečtete o potápění na Abu Basala, Shaab Ayman a Khararim Reef a o tom, jak jsem propásl setkání se žralokem.
