V roce 1996 jsem byla se synem na dovolené v Řecku. Ubytováni jsme byli v domě s malými apartmány v centru městečka Pralia. V pondělí ráno mne probudila nezvyklá zima, všechny dveře byly dokořán. Hned bylo jasné, že jsme měli v noci nezvanou návštěvu a ztratila se videokamera. Přišli dva policisté, podívali se, něco si zapsali a závěr byl takový: »Řekové nekradou, musel to udělat někdo z turistů a policie nemá právo jim dělat domovní prohlídky.« Doporučili nám, abychom na policii v okresním městě Katarina sepsali o krádeži protokol. A tak se i stalo, i když jsme to považovala za zbytečnou formalitu. Jel tam se mnou majitel cestovky i majitel apartmánů. Krádež ve svém domě považoval pro sebe za velkou ostudu. V policejní budově se k nám policisté chovali velice pozorně, nabídli nám kávu a Pepsi-colu, zatímco jsme čekali na jejich tlumočníka. Sepsali jsme pak protokol o krádeži videokamery. T ím jsme považovala celou věc za ukončenou a kameru za navždy ztracenou. Ale nebyl to konec. V e středu dopoledne jsem měla v recepci vzkaz, abych okamžitě jela na policii do Katariny. Byli zadrženi čtyři mladíci z bývalé Jugoslávie, když se snažili levně prodat několik videokamer. To víte, že jsem plná nové naděje jela autobusem do Katariny a ona tam byla!
20. listopadu 1999
