Na jugoslávské straně již tolik vstřícní nejsou, za závorou čeká dlouhá řada vozidel. Každé z nich je důkladně prověřováno. „Zelenou kartu, ukažte zelenou kartu,“ přikazuje pohraničník. Přesto, že by měla být platná pro celou Evropu, Jugoslávci krčí rameny. „Musíte zaplatit 30 německých marek za pojištění auta.“ Po delší debatě odmítáme a slyšíme pouze výhrůžku: „Snad si na nás vzpomenete, až se něco stane.“ Do Jugoslávie je sice potřeba vízum, ale my překračujeme hranice i bez něj.
Společně s námi se vydává do Černé Hory několik autobusů s turisty z České republiky, ale hlavně ze Slovenska. Moře a slunečné paprsky za směšný peníz. Taková je realita jugoslávského pobřeží. Kromě cigaret, které jsou na trhu k sehnání v přepočtu za 30 korun, pizza okolo 40 a pivo za dvacet. Nicméně rizika okradení a potíží s místní bouřlivou politickou situací nelze vyloučit. Je proto nutné zvážit, zda se vůbec vyplatí peníze ušetřit. Konflikt s vojenskými, či policejními jednotkami nemusí vždy dopadnout tak dobře jako v našem případě. Protože patří Česká republika k členským státům NATO, nejsou její občané na jugoslávském území příliš vítáni.
 Černá Hora, stále ještě součást Jugoslávie. |
