velké cesty století (21.)
seriál
Pro svou hlavní základnu si vyhlédli skalní výběžek nedaleko bodu, kde se jižní polární kruh kříží se 142. východním poledníkem. Výběžek zakreslili do mapy jako mys Denison a zátoku před ním pojmenovali Commonwealth. Potěšeni, že našli tak šikovné místečko, začali ze starého tuleňářského škuneru Aurora vyloďovat tuny expedičního materiálu. Nikdo z nich se nenadál, jaké peklo je tam čeká.
Vedoucí australské vědecké výpravy dr. Douglas Mawson ani jeho zástupce Frank Wild nebyli v Antarktidě žádní nováčci. Události na mysu Denison se však vymykaly jejich zkušenosti. Sotva postavili obytnou chatu, sklad, dílnu a přístřešky pro měřicí přístroje, nastalo boží dopuštění. Z vnitrozemí, po svahu pevninského ledovce, se na ně s hukotem řítily masy chladného vzduchu, prosycené drobnými sněhovými krystalky. Po týdny a měsíce takřka bez ustání řádily vichřice, blizardy, jejichž síla často přesahovala nejvyšší, 12. stupeň Beaufortovy škály. Za polární noci dosahovaly větrné poryvy až 324 kilometrů za hodinu, tedy 90 metrů za vteřinu! Zpola zavátá chata praskala a sténala, duté nárazy otřásaly střechou. Psa by v takovém počasí nevyhnal, lidé však ven museli. Bylo zapotřebí provést každodenní meteorologická, geomagnetická a další měření, nasekat led pro kuchyni, zjistit, co se kde poničilo, co uletělo. Tehdy nezbývalo než nazout ostré horolezecké stupačky, stáhnout kapuci do obličeje a s cepínem v ruce si lehnout na vítr nebo se raději spustit na všechny čtyři. Během prvního roku na mysu Denison (1912) výprava naměřila průměrnou rychlost větru 80 km/h! (v Evropě to je kolem 16 km/h.) A další rok, jak líčí dr. Mawson, nebyl o nic lepší: "Nelítostný nápor vichru jako mstící přízrak bodá, buší, zmrazuje; pichlavý sníh oslepuje a dusí... Usadili jsme se na okraji nesmírné pevniny, kde se mrazivý dech polární divočiny mění ve věčnou bouři. Objevili jsme prokletou zemi. Našli jsme domov blizardů." Ukázalo se, že oblast mysu Denison je vlivem specifických místních podmínek největrnějším místem na světě, jakýmsi planetárním pólem větrů. Členové australské expedice se v tom prostředí projevili jako tvrdí chlapíci. Rozděleni do skupin, dokázali za příznivějšího počasí krátkého polárního léta s pomocí psích spřežení zmapovat rozsáhlou oblast Antarktidy, kam do té doby nevkročila noha člověka. Dr. Mertz a poručík Ninnis při tom zahynuli. Sám Mawson, třetí člen jejich skupiny, jen s neuvěřitelným vypětím sil a vůle překonal 500 km ledové pustiny a vrátil se na základnu, víc mrtvý než živý. Ta "prokletá země" Mawsona málem zabila, a přesto jí zůstal věrný. Později vedl na Daleký jih ještě dvě výpravy. Soustavně se této drsné a zároveň magicky přitažlivé končině věnoval i jako profesor geologie na univerzitě v Adelaide. Stal se legendární postavou heroického období objevování posledního světadílu. Když v padesátých letech australští badatelé zřídili na pobřeží Antarktidy první stálou stanici, nemohla se ovšem jmenovat jinak než Mawson. Při její návštěvě svého času vás vítal tento lakonický nápis: "Tady Mawson, prokleté město. Obyvatelstvo 29 mužů a 24 psů. Ledu máme nadbytek, ale whisky žádnou." Stanice stojí daleko od mysu Denison, ale taky tam pořádně fouká.
Autor je spolupracovníkem redakce
seriál
Pro svou hlavní základnu si vyhlédli skalní výběžek nedaleko bodu, kde se jižní polární kruh kříží se 142. východním poledníkem. Výběžek zakreslili do mapy jako mys Denison a zátoku před ním pojmenovali Commonwealth. Potěšeni, že našli tak šikovné místečko, začali ze starého tuleňářského škuneru Aurora vyloďovat tuny expedičního materiálu. Nikdo z nich se nenadál, jaké peklo je tam čeká.
Vedoucí australské vědecké výpravy dr. Douglas Mawson ani jeho zástupce Frank Wild nebyli v Antarktidě žádní nováčci. Události na mysu Denison se však vymykaly jejich zkušenosti. Sotva postavili obytnou chatu, sklad, dílnu a přístřešky pro měřicí přístroje, nastalo boží dopuštění. Z vnitrozemí, po svahu pevninského ledovce, se na ně s hukotem řítily masy chladného vzduchu, prosycené drobnými sněhovými krystalky. Po týdny a měsíce takřka bez ustání řádily vichřice, blizardy, jejichž síla často přesahovala nejvyšší, 12. stupeň Beaufortovy škály. Za polární noci dosahovaly větrné poryvy až 324 kilometrů za hodinu, tedy 90 metrů za vteřinu! Zpola zavátá chata praskala a sténala, duté nárazy otřásaly střechou. Psa by v takovém počasí nevyhnal, lidé však ven museli. Bylo zapotřebí provést každodenní meteorologická, geomagnetická a další měření, nasekat led pro kuchyni, zjistit, co se kde poničilo, co uletělo. Tehdy nezbývalo než nazout ostré horolezecké stupačky, stáhnout kapuci do obličeje a s cepínem v ruce si lehnout na vítr nebo se raději spustit na všechny čtyři. Během prvního roku na mysu Denison (1912) výprava naměřila průměrnou rychlost větru 80 km/h! (v Evropě to je kolem 16 km/h.) A další rok, jak líčí dr. Mawson, nebyl o nic lepší: "Nelítostný nápor vichru jako mstící přízrak bodá, buší, zmrazuje; pichlavý sníh oslepuje a dusí... Usadili jsme se na okraji nesmírné pevniny, kde se mrazivý dech polární divočiny mění ve věčnou bouři. Objevili jsme prokletou zemi. Našli jsme domov blizardů." Ukázalo se, že oblast mysu Denison je vlivem specifických místních podmínek největrnějším místem na světě, jakýmsi planetárním pólem větrů. Členové australské expedice se v tom prostředí projevili jako tvrdí chlapíci. Rozděleni do skupin, dokázali za příznivějšího počasí krátkého polárního léta s pomocí psích spřežení zmapovat rozsáhlou oblast Antarktidy, kam do té doby nevkročila noha člověka. Dr. Mertz a poručík Ninnis při tom zahynuli. Sám Mawson, třetí člen jejich skupiny, jen s neuvěřitelným vypětím sil a vůle překonal 500 km ledové pustiny a vrátil se na základnu, víc mrtvý než živý. Ta "prokletá země" Mawsona málem zabila, a přesto jí zůstal věrný. Později vedl na Daleký jih ještě dvě výpravy. Soustavně se této drsné a zároveň magicky přitažlivé končině věnoval i jako profesor geologie na univerzitě v Adelaide. Stal se legendární postavou heroického období objevování posledního světadílu. Když v padesátých letech australští badatelé zřídili na pobřeží Antarktidy první stálou stanici, nemohla se ovšem jmenovat jinak než Mawson. Při její návštěvě svého času vás vítal tento lakonický nápis: "Tady Mawson, prokleté město. Obyvatelstvo 29 mužů a 24 psů. Ledu máme nadbytek, ale whisky žádnou." Stanice stojí daleko od mysu Denison, ale taky tam pořádně fouká.
Autor je spolupracovníkem redakce
