Obeplul Zanzibar a teď ho bolí ruce

Pavla Veselého z Brna bolí ruce. Jednu z nich má namoženou a ovázanou bílým obvazem. Má mozoly, ale přesto je šťastný. Před pár týdny se mu podařilo to, co ještě nikdo před ním nedokázal. Spolu s kolegou Davidem Kraváčkem obepluli na gumových kajacích africký ostrov Zanzibar. Za šestnáct dnů upádlovali téměř čtyři sta kilometrů. "Jezdíme na českých gumových kajacích. Nikdo jiný po moři na nafukovacích lodích nejezdí," tvrdí Pavel Veselý, který společně s kolegy z vodáckého klubu zvaného Salt water scrak Brno jezdí na "slanou vodu" už osm let.

Za tu dobu pádloval kolem pobřeží Řecka, Chorvatska, Portugalska i Thajska. "Když potkáme cizince na klasických kajacích, jsou vykulení, na čem to jedeme. Nafukovací lodě s několika komorami jsou ale podle mne bezpečnější a také se mohou dopravovat bez problémů letecky. Navíc se v nich dá třeba i spát," přidává další výhodu devětačtyřicetiletý muž.

Narozeniny oslavil právě na Zanzibaru. Byl tam už loni, zalíbilo se mu tam, a tak si
řekl, že letos musí ostrov obeplout. Veselý moře obdivuje už nejméně třicet let. Je ženatý, má patnáctiletého syna a třináctiletou dceru. "Už asi ve druhé třídě jsem vzal obě děti, manželku a měsíc jsme strávili na jednom opuštěném ostrově. Děti
tak alespoň poznaly robinsonský styl života," pochvaluje si tatínek.

Když se dali na Zanzibaru brněnští dobrodruzi slyšet, že chtějí na svých nafukovacích lodičkách obeplout celý ostrov, málokdo věřil, že to skutečně dokážou. "Až jsme pak dorazili do cíle, byl tam velký sběh lidí, znal nás každý taxikář. Všichni chtěli naše lodě koupit. Byli tak neodbytní, že jednu jsme jim skutečně prodali," říká mohutný muž. 

Veselý tvrdí, že celá dobrodružná expedice nebyla ani příliš drahá. "Každého z nás to přišlo na čtyřicet tisíc korun. Nepotřebovali jsme totiž hotely a k jídlu jsme si dávali lok marmelády, trochu vody a večer dvě sušenky," tvrdí cestovatel s mírnou nadsázkou. Ryby lovili brněnští dobrodruzi jenom málo, protože nechtěli ztrácet čas. Od domorodců si občas kupovali kokosové ořechy, datle a banány. V umělohmotných PET lahvích měli rýži, fazole, ale při nocování na břehu jim zásoby mnohdy rozkousaly krysy. A když měli něco jenom v igelitové tašce, sežrali jim to
mravenci.

"Tak jsme přišli prakticky ihned o všechen cukr," říká Veselý. Plavba nebyla žádnou idylkou. Odvážní muži na gumových skořápkách museli bojovat s větrem, přílivem a odlivem, mořskými proudy, domorodci i sluncem. "Jednou jsme byli dokonce svědky potopení nákladní lodi.

Asi deset kilometrů od nás jsme viděli nejprve světlice, pak vrtulníky a záchranné čluny," vzpomíná muž. Nejhorším nepřítelem podle něho bylo slunce. "Bylo děsivé, ubíjející, nešlo se před ním schovat. Museli jsme mít zabalené ruce, na hlavě klobouk, šátek. Když jsme neměli něco zakryté, za chvíli jsme na tom místě měli jenom živé růžové maso," tvrdí Veselý. "Pořád jsme se museli namáčet. Museli jsme se chladit jako Temelín," dodává.

Při koupání museli cestovatelé dávat pozor na žraloky. "Když tam byli i delfíni, bylo to v pořádku, oni žraloky vyháněli. "Horší to bylo, když jsem viděl delfíny, ale protože jsou tam jinak zbarvení, myslel jsem, že to jsou žraloci. Volil jsem rychlý ústup," konstatuje suše Veselý.

Přestože oba muži nakonec nad přírodou zvítězili, hned první den jejich cesty chybělo málo a mohli jet domů bez vavřínů. "Na břehu se při naší ranní hygieně vysunula z lesa ruka domorodce a kolegovi zmizel celý kletr v jinak liduprázné pustině. Měl tam pas, peníze i výzbroj. Museli jsme se vrátit a tři dny jsem si znovu všechno vyřizovali," vzpomíná Veselý na krušnější chvíle. "Ta událost nás ale tak rozčílila, že jsme si řekli - musíme to dokázat," dodává dobrodruh, který zná Zanzibar ze všech stran.