Oáza Jericho a izraelsko-palestinské vztahy

  • 1
Ámir Rasas je živou připomínkou Nového Blízkého východu, který měl krátké trvání. Je zástupcem hlavního manažera luxusního hotelu, postaveného s cílem učinit z palestinského Jericha na pobřeží Mrtvého moře prosperující útočiště bohaté smetánky. Ještě v roce v 2000 býval hotel plně obsazen. Po zahájení palestinského povstání proti Izraeli zeje prázdnotou. Rasas patří mezi 20 šťastlivců, kteří si udrželi práci za poloviční plat a jejichž úkolem je luxusní podnik udržovat.

Jericho leží na západním břehem Jordánu zmítaném násilnostmi. Střelba a výbuchy do tohoto tropického ráje ovocných sadů doléhají málokdy. Přesto je jen málo těch, kdo věří, že se obchody jednou znovu rozhýbou jako dřív. Místním lidem turisté moc nechybějí, protože většina zdejších lákadel vymyšlená s cílem přitáhnout co nejvíce cizinců odporuje zásadám islámu.
   

Vize Nového Blízkého východu založená na izraelsko-arabské spolupráci, o níž v knize pod tímto názvem psal v roce 1994 nynější izraelský ministr zahraničí Šimon Peres, se nekoná. Když se budoucnost obejde bez násilností, stane se cestovní ruch okamžitým zdrojem příjmů miliónů rodin z oblasti, psal Peres. Nejochotněji s tím souhlasilo především 25.000 obyvatel spícího Jericha, které právě pro svůj klid získalo v roce 1994 jako první z palestinských měst plnou autonomii.
   

Investory lákalo místní podnebí, příznivé pro zemědělství, i historické zázemí jako jistý magnet pro turisty. Místní i evropští investoři vystavěli pro pohodlí návštěvníků lanovku ke klášteru postaveném v půlce svahu hory Pokušení. Na místě, kde podle křesťanské víry Ježíš Kristus odolával svodům Satana, na příchozí čeká kavárna.
   

Postaveno bylo rovněž kasino a vedle, přímo proti opuštěnému uprchlickému táboru, luxusní hotel, kde se dosud drží Rasas. Několik prosperujících měsíců sem denně mířily stovky lidí, většinou Izraelců. Palestinská samospráva, která měla podle smluv právo na 30 procent zisku, každý týden inkasovala deset miliónů dolarů. Právě zisky plynoucí na všechny strany měly být tmelem míru.
   

Hned v začátcích prosperity vybral důchodce Ahmad abú Húmus v  Ramalláhu všechny úspory a v Jerichu postavil velký dům, z něhož učinil výdělečný hotel. Na nepřízeň hostů si nemohl stěžovat. Ceny pozemků se v letech 1993 až 1995 ztrojnásobily, počítalo se s rychlým rozvojem města. "Před třemi lety jsem přijímal hosty z celého světa," vzpomíná v dnes už zas tichém Jerichu abú Húmus.
   

Ceny nemovitostí se ve srovnání s rokem 1993 propadly o 15 procent. V Jerichu dnes není nikdo kromě těch, koho Izraelci zdrží na městě přes Jordán, zoufá si abú Húmus. Kasino bylo zavřeno hned na začátku povstání, kdy se za ním schovali ostřelovači a zapálili izraelský tank. O práci přišlo 800 zaměstnanců a jerišská ekonomika o 600.000 dolarů měsíčně. Budoucnost je velmi nejistá. "Hotel nezačne pracovat, dokud neotevřou kasino. Kasino neobnoví provoz, dokud nezavládne mír a opravdový mír...," mává rukou Rasas a krčí bezmocně rameny.
   

Intifáda Al-Aksá, pojmenovaná po jeruzalémské mešitě, se zarývá do vědomí Palestinců čím dál hlouběji. Posílila pozici militantního islámu v palestinských městech a do nové jerišské mešity, vybudované s pomocí Saúdské Arábie, proudí stále víc věřících. I když bude mír obnoven, pro zahraniční a izraelské investice a pro kasino zůstává jen málo sympatií. "Lidé tady s kasinem nikdy moc nesouhlasili, i když to byl zdroj pracovních příležitostí a peněz. Nemělo by se stát prioritou tohoto města," říká starosta Jericha Abdal Karím Sidr. Sihám Fajjád, který pracuje ve zdejší mlékárně, s ním souhlasí. "Jsme muslimové a hazard odporuje naší víře. Lidé, co v kasinu pracovali, si sice hodně vydělali, ale místní jimi pohrdali," říká.
   

Přiznává, že Izraelci postavili na nohy jerišské mlékárenství, ale když odtud po zahájení intifády odešli, kvalita výrobků se zhoršila. V návrat harmonického soužití s Izraelci před rokem 2000 Fajjád nevěří. Vrátí-li se mír, Jerichu zůstanou jizvy po bitvách sváděných nyní v jiných palestinských městech.
   

Stavbaři právě dokončili asfaltový povrch vozovky v ulici domů postavených v prosperujících 90. letech. Měla se jmenovat Palmová, ale nese jméno 12letého Muhammada Dúry z Gazy, jehož smrt zachytily kamery v přímém přenosu na začátku povstání.