V Rusku je stále oblíbené slovo "sijčas", které má teoreticky v odpovědi na otázku "kdy" znamenat "brzy". Dotazovaná osoba jím však většinou chce říci: "Teoreticky se to má stát brzy, leč se to nejspíš nikdy nestane. A neotravujte mě." A tak "sijčas" uslyšíte, pokud se optáte: "Kdy se vám konečně podaří chytit nějakou rybu? Kdy dorazí ten vlak k Bajkalu? Kdy dorazí Rusko k demokracii?"
V arabských zemích existuje obdobně oblíbené slůvko "inšalláh", tedy "je to na vůli Alláha", které především znamená: "možná jo, ale dost možná ne".
Podlé Lidové noviny
Moje oblíbená historka s překonáváním lidských protivenství se váže k mému prvnímu výletu do hor Náhorního Karabachu, arménské enklávy plné kostelů starých přes tisíc let. Tehdy v roce 1991 tam začínala válka, já letěl malým letadélkem a před cestou jsem průnikový plán konzultoval s novinářem Jaromírem Štětinou, který znal tu zónu jak své boty.
"Přiletíš, Ázerbájdžánci tě okamžitě zatknou," instruoval mě Jaromír. "Musíš se probojovat ke kapitánu Gadžijevovi, to je největší lotr široko daleko, zkus ho přemluvit, ať tě pustí, dej mu flašku vodky a pozor: neříkej mu, že mě znáš!"
Letadélko přistálo a vše šlo jako po másle: zatkli mě, já se probojoval ke Gadžijevovi, který vskutku vypadal jako velký lotr. Seděl jsem naproti němu u dřevěného stolu, on sáhl do šuplíku, zachmuřeně mi podal jakousi vizitku a tvrdým hlasem se optal: "Znáš toho chlápka?" Na vizitce stálo: Jaromír Štětina, Lidové noviny, Moskva.
Též jsem se zachmuřil a dle instruktáže pravil. "Ó nikoliv, toho chlápka neznám, ale znám ty noviny, jsou velmi špatné, podlé a laciné, nebyl bych překvapen, kdyby o vás psaly špatně."
Kapitán Gadžijev se spokojeně usmál: "Psaly, že jsem lotr!"
Dal jsem mu dle instrukcí tu lahev vodky. "Ty jsi dobrý muž," pravil on a pustil mě.
Uprostřed slepičí palby
V Afghánistánu mi jednou přehradila cestu pekelná slepičí přestřelka. Uvěřil jsem poněkud nerozvážně čáře na mapě, která měla být boční cestou protínající pohoří Hindúkuš. Nalezl jsem majitele vozu UAZ, který byl za nemalou částku ty nebetyčné hory ochoten přejet. Tvrdil, že sám tudy jel "nedávno", což se během cesty ovšem změnilo na "dávno" a nakonec na "jeden příbuzný tam jel před dvaceti lety".
Byla to nicméně dlouhá a napínavá cesta pustinou, do níž se z ničeho nic vřítil džíp plný mudžáhidů, kteří začali pálit hlava nehlava kolem sebe. Jsme přepadeni, napadlo mě, leč můj řidič se po chvíli vrhl ke skupince s výkřikem "můj brácha", vyrval jinému ozbrojenci zbraň z rukou a jal se též střílet, až z krajů soutěsky odletovaly úlomky skal.
V tu chvíli jsem pochopil, že jsem svědkem lovecké scény, neboť na horizontu pobíhala jakási divoká slepice, snad koroptev, po níž ti ostrostřelci pálili. Ani po deseti minutách palby ji netrefili. Opeřenec utekl. A tak jsme jim z našich zásob dali alespoň kus chleba. Další slepice nebo mudžáhidy jsme po cestě již nepotkali.
 V zapadlých údolích Afghánistánu, na konci světa, nikdo nikam nespěchá |
