Jeden z nich měl dojem, že ten druhý přítomný Čech je "takový nějaký blbý", a bitka to byla vskutku hollywoodská. Figurovaly v ní pěsti, barové stoličky, pištící barmanka a dokonale oholení policisté dsňácky přežvykující žvýkačku.
Fackovací slib
Zkrátka setkání s krajanem na cestách může přinést mnoho barvitých okamžiků. Ten nejtísnivější jsem zažil v roce 1992, kdy jsem v troskách Kábulu náhodou potkal asi čtyřicetiletou ženu původem z Česka.
Žila ve vyrabovaném holičství, vyprávěla o hrůzách války a ukazovala fotografie svého muže, za nímž kdysi dávno odešla do Afghánistánu. Po několika letech ji opustil a zanechal napospas válčící zemi, v níž žena tehdy neměla právo ani sama cestovat.
Nabízel jsem jí pomoc, zavrtěla však hlavou. "Dokážu si poradit sama. Musím," řekla tiše, ale energickým hlasem pak vznesla svoje klíčové přání: "Až se nějaká vaše kamarádka zamiluje do podezřelého chlapíka z cizí země, dejte jí pár facek a vyprávějte jí o mně. Slibujete?" Slíbil jsem jí to a její příběh vyprávím překvapivě často. Myslím, že i na facky jednou dojde.
O hrůze dunajského starosty
V Rumunsku, kde leží několik českých vesnic, jsem jednou poznal opravdovou moc žurnalismu. Místní Češi mi vyprávěli, jak starosta z vedlejší rumunské vesnice strašlivě zbohatl na pašování benzinu do Jugoslávie. Nemohla to nebýt pravda - jeho vila připomínala strašidelný hrad projektovaný přiopilým extravagantním architektem. Hlídali ji dva gypsoví lvi.
"Už po něm jde policie až z Bukurešti," říkali mi, i když si tím moc jistí nebyli, a já se o tom zmínil v článku. Když jsem se tam po roce vrátil, jiní Češi mi hlásili: "V Praze psali, že po něm jde policie, a on se nyní hrozně bojí. No když to psali až v Praze..."
Ukázalo se, že překlad mého článku pořízený českými krajany koluje podél Dunaje a je hojně čten. I starostou.
Jak volat z džungle
Kontakt s domovem může být napínavý i v jiných směrech. Jednou jsem se z Kambodže pokoušel do Prahy poslat zásadní a napínavou zprávu o útoku Rudých Khmerů na vesnici v džungli.
Přišla průtrž mračen, všude se valily potoky vody, venku se střílelo a mně se podařilo umluvit jakéhosi důstojníka, aby se pokoušel z dřevěného strážního postu uprostřed divočiny navázat spojení s Prahou. Po čase prohlásil, že vyhrát válku ve Vietnamu by určitě bylo snazší než dovolat se do té Prague, ale nakonec se po několika hodinách ozval na druhém konci hlas paní, co do počítače v novinách přepisuje telefonická hlášení žurnalistů.
"Zde Kambodža! Boje pokračují! Rychle pište!" zařval jsem do sluchátka. Ale ona pravila: "Zde Praha 1. Zapisuju zprávu o jihočeském přeboru v košíkové! Brnkněte za půl hodiny." A zavěsila.
 Slavnosti jara ve vesnici Bohemka na Krymu. Čeští osadníci ji založili v 18. století, dnes se v ní mísí tradice české, ukrajinské, ruské i tatarské. |
