Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Norský lyžařský běh s „malým princem“ na zádech

  14:29aktualizováno  14:29
Ve středu 14. března brzo ráno vyjíždí od stanice metra Černý Most minikaravana dvou dodávkových vozů s osádkou 13 mužů a tří žen odhodlaných navázat na severské ságy a napodobit výkon dvou odhodlaných bojovníků z 13. století, kteří zachránili následníka trůnu. Po přechodu hranic v Cínovci přejíždíme co nejrychleji Německo, abychom stihli trajekt z Rostocku do švédského Trelleborgu, což se nám daří přesně načas.

Z auta nevěřícně sledujeme, jak se do mohutné lodi přemisťuje obrovské parkoviště kamionů a navíc ještě nákladní vlak, my zajíždíme jako poslední. Po pěti hodinách klidné plavby vstupujeme na švédskou půdu v přístavu Trelleborg asi 20 km jižně od Malmo. Odtud pokračuje noční jízda na sever na Goteborg a norské hranice.

Mezinárodní seriál lyžařských dálkových běhů, do kterého paří i Jizerská padesátka, tradičně končí norský Birkenbeinerrennet. Běží se v okolí norského dějiště olympiády Lillehammeru. Od ostatních se liší: účastníci musí nést na zádech „dítě“.

Teprve kolem Oslo začíná sněžit a cestou dále na sever sněhu utěšeně přibývá. Po dalších asi 150 km jsme u cíle cesty – v městečku Reny, kde máme objednané ubytování.  Počítáme s tělocvičnou a matracemi, ale místní organizátor nás vede k asi 4 kilometry vzdálené krásné samotě uprostřed lesa, kde jsou tři poměrně komfortně vybavené chatky s elektřinou, kamny a postelemi. Chybí pouze  voda, tu přiváží v kanystrech.

Okénky, téměř po parapet zasněženými, vnímám nádhernou severskou přírodu. Její krásy vychutnávám i na odpoledním výletu. Nacházíme se v typické ledovcem modelované krajině s širokými údolími, vodními toky s četnými jezery, oblými kopci, vše porostlé zdravými jehličnatými lesy tvořenými smrky a borovicemi.

Následující den si jdu projet část tratě od startu nad Renou. Zjišťuji, že to  nebude žádná legrace. Prvních 15 km tvoří prakticky stálé stoupání ve vlnách a nepříjemných terénních zlomech. Do toho chumelenice, sníh je vlhký a namrzá. Rychle sjíždím dolů a jdu  se zaregistrovat do kanceláře závodu na náměstíčku v Reně. Po vydání startovního čísla mi starší žena přeje norsky dobrý závod, čemuž kupodivu rozumím.

Po příjezdu na lesní samotu již jen bohatě pojím, mažu lyže a z vydaných materiálů studuji trať. Snažím se zapamatovat profil a umístění občerstvovacích stanic. S obavami uléhám, venku stále sněží. Ráno nás ale čeká příjemné překvapení – rodí se nádherný den, vychází slunce. Přijíždíme na obrovské parkoviště u startu, které se plní auty. Ještě vyzkoušení mázy – stoupá to dobře, ale je to tupé /málo jede/ a po převážení batůžku se zařazuji do určené startovní vlny.

Počátkem 13. století sužovala Norsko po smrti krále Sverra občanská válka. Následníkem trůnu se stal králův malý vnuk Haakon Haakonsson. V lednu 1206 se skupina králových bojovníků  rozhodla odnést ho do bezpečí na sever do nynějšího Trondheimu. Protože cesta vedla přes dlouhý horský hřbet a něm zuřila vichřice, vybrali na cestu dva nejzdatnější muže. Díky jejich úžasné kondici a odolnosti se jim záměr podařil. Na památku této události se od roku 1935 pořádá každoročně lyžařský dálkový běh Birkenbeinerrennet, jehož trasa v délce 58 km vede z Reny v údolí Osterdalen přes horský hřbet do Lillehammeru ve vedlejším údolí Gudbrandsdalen, tedy v opačném směru, než vedla cesta bojovníků. Každý účastník je povinen nést s sebou batoh se zátěží 3,5 kg imitující malého norského prince.

Láhev s vodou můžu nechat v autě, moje zátěž byla větší než 3 a půl kilogramu, které mají symbolizovat legendárního norského prince. Třicet  minut po deváté vyrážím na trať. Stoupání je skutečně kruté, i když se snažím šetřit síly, do první občerstvovací stanice na 10 km dojíždím již značně vyčerpaný a neumím si  představit, jak zvládnu zbývající padesátku. Od asi 13 km již ve výšce kolem 700 m mizí lesy a nastupují pláně s nádhernými rozhledy do okolí.

Po prvním vrcholu trasy, hoře Dolfjelet, čeká krátký sjezd a pak zvlněný terén postupně stoupající k dalšímu vrcholu Raudfjelet /880 m/ na 23. kilometru. Trať pak  klesá až na výšku 670 m, kdy překračuje řeku Asta, za ní po občerstvovací stanici zase další dlouhé stoupání k nejvyššímu bodu cesty - hoře Midfjellet 910 metrů nad mořem.

Dostávám se do krize, kterou by mi záviděla i Kateřina Neumannová. Letos jsem si takhle hluboko ještě nesáhl. Lyže příliš nejedou, neodpočinu si ani v mírných sjezdech. Nohy i ruce těžknou únavou. Chce se mi spát, dělá se mi špatně a navíc mne chytají křeče. Stoupání již nevybíhám, ale vystupuji a snažím se nemyslet na to, že cíl je vzdálený ještě víc než 20 kilometrů. Když se vyplahočím na Midfjellet, mírný sjezd a dlouhá pláň mne dávají zase trochu dohromady.

Nejhorší mám asi za sebou. Zvyšuji tempo a po čase zase trochu vnímám krásnou krajinu kolem. Planina končí osadou Sjusjoen, od které zní mohutné „heja, heja“. Davy diváků mají pochopení a nejvíc pro ty, na kterých je vidět, že už toho mají plné zuby. Tajně doufám, že k nim nepatřím. Po poslední občerstvovací stanici následuje série prudkých sjezdů, které zvládám často na hranici pádu, nohy už moc neposlouchají.

Přesvědčuji se o skvělém lyžařském umění místních závodníků, pád jsem viděl jenom jeden a kdoví, jestli to nebyl cizinec. Vzpomenu si na podobný závod v Německu, kde téměř všichni i malý kopeček plužili a velký téměř scházeli… Osm kilometrů před cílem tuším, že  dojedu. Pohybuji se v převážně borovém lesíku v terénu, který si pamatuji z televizních přenosů běžeckých disciplín předposlední Olympiády. A konečně se přede mnou objevuje olympijský běžecký stadion a já protínám pomyslnou cílovou pásku.

V cíli mi na krk zavěšují pamětní medaili, další organizátor odebírá čip z kotníku a já plně vychutnávám nejlepší část závodu – okamžiky po doběhu do cíle. U stolku s občerstvením vypiji velké množství pohárků iontového nápoje různých barev, pojím sušenek a sladkého pečiva. Přes krásné slunečné počasí mi začíná být v mnohokrát propoceném oblečení zima, a tak se vydávám k autobusu, který účastníky sváží dolů do Lillehammeru ke dvěma sportovním halám. Zde již čekají pořadatelé s věcmi, které nám  odvezli od startu, mířím přímo do sprch, kde smývám pot i část únavy. Pobaveně sladuji na tělech kolegů zarudnutí přes ramena a v bedrech od batůžků se zátěží.

Po vysprchování a převléknutí se procházím prostorami mohutné Haakon Hall přeměněné v tržnici suvenýrů, občerstvení a propagačních materiálů. Usedám na tribunu, vychutnávám pivo z plechovky, která tvořila část mé zátěže. Ze stropu visí vlajky zemí, jejichž lyžaři se běhu účastnili, nechybí např.japonská a ani naše..   Pomalu se scházíme s ostatními členy naší výpravy na parkovišti a večer plni zážitků a hlavně unaveni odjíždíme domů. Byl to tvrdý, ale nádherný závod s výbornou organizací a velmi dobou úpravou tratí. Na nádhernou severskou krajinu, i když jsem si ji příliš nemohl vychutnat, hned tak nezapomenu. 

Autor:


Nejčtenější

Nejsilnější cestovní pas už nemají Němci, nejslabší mají stále Afghánci

Pokud by prý města a obce ze svých peněz nedotovaly úkony, které na ně přenáší...

Nejsilnější cestovní pas už nemají Němci, ale Singapurci. Obyvatelé tohoto městského státu v jihovýchodní Asii se díky...

Sezona skončila, lidé jsou pryč. Kam na poslední chvíli k moři a do hor

Noli, ležící západně od Janova, patří k nejpěknějším místům Ligurie.

Mnohem méně lidí, mírnější ceny, přitom ještě stabilní počasí. Takové jsou hlavní výhody návštěvy přímořských i...



Experti varují před tuningem elektrokol. Stroj zničí a je nebezpečný

Redaktor MF DNES Miloslav Lubas s manželkou si vyzkoušeli, jak se v Jizerkách...

Někteří majitelé elektrokol své stroje upravují a navyšují jejich maximální rychlost s podporou motoru. Proti tuningu...

Pilot boeingu zapomněl vyrovnat tlak v kabině, cestující krváceli z nosu

Ilustrační foto

Nejméně třicet pasažérů muselo vyhledat ošetření poté, co pilot indických aerolinek „zapomněl“ stisknout tlačítko...

Na Mount Everestu řádí pojistná mafie. Horolezce okrádaly i nemocnice

Horolezci se kochají pohledem na Mount Everest

Stovky milionů dolarů během několika posledních let měly vydělat na pojistných podvodech nemocnice, společnosti s...

Další z rubriky

Sixtinská kaple Alp. Malá švýcarská vesnice ukrývá poklad nedozírné hodnoty

Interiér kostela sv. Martina v Zillis

Pouhé tři kilometry od propasti Viamala v údolí Hinterrhein se nachází malá vesnička Zillis, která se nijak neliší od...

Na Mount Everestu řádí pojistná mafie. Horolezce okrádaly i nemocnice

Horolezci se kochají pohledem na Mount Everest

Stovky milionů dolarů během několika posledních let měly vydělat na pojistných podvodech nemocnice, společnosti s...

Králi se nesměje a dětem nesahá na hlavu. Na co dávat pozor v Thajsku

Thajsko se stává oblíbenou zimní destinací. Dávejte si však pozor, abyste...

Přibývá lidí, kteří si krátké evropské dny a studenou zimu jedou zpříjemnit do exotických destinací. K nejoblíbenějším...

Najdete na iDNES.cz