Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Norský lyžařský běh s „malým princem“ na zádech

  14:29aktualizováno  14:29
Ve středu 14. března brzo ráno vyjíždí od stanice metra Černý Most minikaravana dvou dodávkových vozů s osádkou 13 mužů a tří žen odhodlaných navázat na severské ságy a napodobit výkon dvou odhodlaných bojovníků z 13. století, kteří zachránili následníka trůnu. Po přechodu hranic v Cínovci přejíždíme co nejrychleji Německo, abychom stihli trajekt z Rostocku do švédského Trelleborgu, což se nám daří přesně načas.

Z auta nevěřícně sledujeme, jak se do mohutné lodi přemisťuje obrovské parkoviště kamionů a navíc ještě nákladní vlak, my zajíždíme jako poslední. Po pěti hodinách klidné plavby vstupujeme na švédskou půdu v přístavu Trelleborg asi 20 km jižně od Malmo. Odtud pokračuje noční jízda na sever na Goteborg a norské hranice.

Mezinárodní seriál lyžařských dálkových běhů, do kterého paří i Jizerská padesátka, tradičně končí norský Birkenbeinerrennet. Běží se v okolí norského dějiště olympiády Lillehammeru. Od ostatních se liší: účastníci musí nést na zádech „dítě“.

Teprve kolem Oslo začíná sněžit a cestou dále na sever sněhu utěšeně přibývá. Po dalších asi 150 km jsme u cíle cesty – v městečku Reny, kde máme objednané ubytování.  Počítáme s tělocvičnou a matracemi, ale místní organizátor nás vede k asi 4 kilometry vzdálené krásné samotě uprostřed lesa, kde jsou tři poměrně komfortně vybavené chatky s elektřinou, kamny a postelemi. Chybí pouze  voda, tu přiváží v kanystrech.

Okénky, téměř po parapet zasněženými, vnímám nádhernou severskou přírodu. Její krásy vychutnávám i na odpoledním výletu. Nacházíme se v typické ledovcem modelované krajině s širokými údolími, vodními toky s četnými jezery, oblými kopci, vše porostlé zdravými jehličnatými lesy tvořenými smrky a borovicemi.

Následující den si jdu projet část tratě od startu nad Renou. Zjišťuji, že to  nebude žádná legrace. Prvních 15 km tvoří prakticky stálé stoupání ve vlnách a nepříjemných terénních zlomech. Do toho chumelenice, sníh je vlhký a namrzá. Rychle sjíždím dolů a jdu  se zaregistrovat do kanceláře závodu na náměstíčku v Reně. Po vydání startovního čísla mi starší žena přeje norsky dobrý závod, čemuž kupodivu rozumím.

Po příjezdu na lesní samotu již jen bohatě pojím, mažu lyže a z vydaných materiálů studuji trať. Snažím se zapamatovat profil a umístění občerstvovacích stanic. S obavami uléhám, venku stále sněží. Ráno nás ale čeká příjemné překvapení – rodí se nádherný den, vychází slunce. Přijíždíme na obrovské parkoviště u startu, které se plní auty. Ještě vyzkoušení mázy – stoupá to dobře, ale je to tupé /málo jede/ a po převážení batůžku se zařazuji do určené startovní vlny.

Počátkem 13. století sužovala Norsko po smrti krále Sverra občanská válka. Následníkem trůnu se stal králův malý vnuk Haakon Haakonsson. V lednu 1206 se skupina králových bojovníků  rozhodla odnést ho do bezpečí na sever do nynějšího Trondheimu. Protože cesta vedla přes dlouhý horský hřbet a něm zuřila vichřice, vybrali na cestu dva nejzdatnější muže. Díky jejich úžasné kondici a odolnosti se jim záměr podařil. Na památku této události se od roku 1935 pořádá každoročně lyžařský dálkový běh Birkenbeinerrennet, jehož trasa v délce 58 km vede z Reny v údolí Osterdalen přes horský hřbet do Lillehammeru ve vedlejším údolí Gudbrandsdalen, tedy v opačném směru, než vedla cesta bojovníků. Každý účastník je povinen nést s sebou batoh se zátěží 3,5 kg imitující malého norského prince.

Láhev s vodou můžu nechat v autě, moje zátěž byla větší než 3 a půl kilogramu, které mají symbolizovat legendárního norského prince. Třicet  minut po deváté vyrážím na trať. Stoupání je skutečně kruté, i když se snažím šetřit síly, do první občerstvovací stanice na 10 km dojíždím již značně vyčerpaný a neumím si  představit, jak zvládnu zbývající padesátku. Od asi 13 km již ve výšce kolem 700 m mizí lesy a nastupují pláně s nádhernými rozhledy do okolí.

Po prvním vrcholu trasy, hoře Dolfjelet, čeká krátký sjezd a pak zvlněný terén postupně stoupající k dalšímu vrcholu Raudfjelet /880 m/ na 23. kilometru. Trať pak  klesá až na výšku 670 m, kdy překračuje řeku Asta, za ní po občerstvovací stanici zase další dlouhé stoupání k nejvyššímu bodu cesty - hoře Midfjellet 910 metrů nad mořem.

Dostávám se do krize, kterou by mi záviděla i Kateřina Neumannová. Letos jsem si takhle hluboko ještě nesáhl. Lyže příliš nejedou, neodpočinu si ani v mírných sjezdech. Nohy i ruce těžknou únavou. Chce se mi spát, dělá se mi špatně a navíc mne chytají křeče. Stoupání již nevybíhám, ale vystupuji a snažím se nemyslet na to, že cíl je vzdálený ještě víc než 20 kilometrů. Když se vyplahočím na Midfjellet, mírný sjezd a dlouhá pláň mne dávají zase trochu dohromady.

Nejhorší mám asi za sebou. Zvyšuji tempo a po čase zase trochu vnímám krásnou krajinu kolem. Planina končí osadou Sjusjoen, od které zní mohutné „heja, heja“. Davy diváků mají pochopení a nejvíc pro ty, na kterých je vidět, že už toho mají plné zuby. Tajně doufám, že k nim nepatřím. Po poslední občerstvovací stanici následuje série prudkých sjezdů, které zvládám často na hranici pádu, nohy už moc neposlouchají.

Přesvědčuji se o skvělém lyžařském umění místních závodníků, pád jsem viděl jenom jeden a kdoví, jestli to nebyl cizinec. Vzpomenu si na podobný závod v Německu, kde téměř všichni i malý kopeček plužili a velký téměř scházeli… Osm kilometrů před cílem tuším, že  dojedu. Pohybuji se v převážně borovém lesíku v terénu, který si pamatuji z televizních přenosů běžeckých disciplín předposlední Olympiády. A konečně se přede mnou objevuje olympijský běžecký stadion a já protínám pomyslnou cílovou pásku.

V cíli mi na krk zavěšují pamětní medaili, další organizátor odebírá čip z kotníku a já plně vychutnávám nejlepší část závodu – okamžiky po doběhu do cíle. U stolku s občerstvením vypiji velké množství pohárků iontového nápoje různých barev, pojím sušenek a sladkého pečiva. Přes krásné slunečné počasí mi začíná být v mnohokrát propoceném oblečení zima, a tak se vydávám k autobusu, který účastníky sváží dolů do Lillehammeru ke dvěma sportovním halám. Zde již čekají pořadatelé s věcmi, které nám  odvezli od startu, mířím přímo do sprch, kde smývám pot i část únavy. Pobaveně sladuji na tělech kolegů zarudnutí přes ramena a v bedrech od batůžků se zátěží.

Po vysprchování a převléknutí se procházím prostorami mohutné Haakon Hall přeměněné v tržnici suvenýrů, občerstvení a propagačních materiálů. Usedám na tribunu, vychutnávám pivo z plechovky, která tvořila část mé zátěže. Ze stropu visí vlajky zemí, jejichž lyžaři se běhu účastnili, nechybí např.japonská a ani naše..   Pomalu se scházíme s ostatními členy naší výpravy na parkovišti a večer plni zážitků a hlavně unaveni odjíždíme domů. Byl to tvrdý, ale nádherný závod s výbornou organizací a velmi dobou úpravou tratí. Na nádhernou severskou krajinu, i když jsem si ji příliš nemohl vychutnat, hned tak nezapomenu. 

Autor:



Nejčtenější

Sovětské mapy světových měst byly jako Wikipedia a Google Maps v jednom

Sověti byli pečliví: takhle detailně zmapovali New York (vpravo) a přístavní...

Podle sovětských civilních map vlastních oblastí se spolehlivě bloudilo. A to byl záměr, měly totiž mást Západ i za...

Hitparáda turistických přešlapů. Čím zaručeně naštvete místní obyvatele

Turista si užívá krmení volně žijících hyen v Hararu v Etiopii.

Chtějí toho vidět co nejvíc a v neposlední řadě jsou důležitým zdrojem příjmů. Z pohledu místních obyvatel jsou však...



Nejkrásnější partie Krounky. Parádní výlet s ferratou, kterou zvládnou i děti

Krounka v Otradově

Doslova pohlazením po duši je putování údolím říčky Krounky na Chrudimsku. Nejhezčí pasáž pojmenovaná Šilinkův důl je...

Les nad Kateřinkami ukrývá tajemný pomník. Nikdo neví, kdo ho vztyčil

Vojtěch Mai objevil žulový pomník, který ve stráni nad Kateřinkami stojí...

Nikdo neví, proč tam je, ani kdo ho nechal postavit. Přitom ve stráni nad libereckými Kateřinkami stojí odhadem dobrých...

Český skialpinista nepřežil 300 metrů dlouhý pád ve Vysokých Tatrách

V Nízkých Tatrách zahynuli dva skialpinisté z Česka (26. listopadu 2017)

Český skialpinista ve čtvrtek nepřežil dlouhý pád ve Vysokých Tatrách na Slovensku. Informovala o tom horská záchranná...

Další z rubriky

Žlutý cirkus v Indii. Bez trabantů, ale s Leninem na každém kroku

Lenin vypouští své draky...tento kout Indie je zkrátka rudý - ovšem v mnoha...

Posádka žlutého cirkusu přistála v Indii, ale žlutý cirkus stále nemá. Jejich dva trabanti, maluch a jawa 250 se stále...

Apokalypsa v dinosvětě: Největší Jurský park minulosti postraší i pobaví

Obří monstra před lety děsila návštěvníky, nyní hnijí v lese a člověk by nad...

Obří monstra před lety děsila návštěvníky, nyní hnijí v lese a člověk by nad nimi spíš zaplakal. Podívejte se na fotky...

Je třeba zabít Hitlera. Výlet do Vlčího doupěte, kde se měl změnit svět

Hitlerův bunkr měl šest metrů silné zdi a osm metrů silný strop.

Věčný stín, vlhko a miliony komárů. Tak působí na první pohled rozlehlý listnatý les, v jehož středu se nacházejí...

Najdete na iDNES.cz