Jenže háček je v tom, že vlaky na Slovensko jsou koncentrátem všech nectností na české i slovenské železnici. Kdo nemá pevné nervy, nevadí mu špína, nebojí se zlodějů a není trochu flegmatický, nemá v nočním vlaku co pohledávat.
První, co cestující odpuzuje, je všudypřítomná zažraná špína. Okny lze stěží prohlédnout, závěsy a koberce v lůžkových odděleních páchnou zatuchlinou, opřít se o stěnu kupé ve světlé košili znamená po příjezdu ji rovnou hodit do pračky, a prostor mezi vagóny připomíná hlukem, špínou a vzhledem předpeklí.
Nepříjemné pocity se stupňují poté, co si klient Českých drah musí odskočit. Není snad ženy, která by na toaletu ve vagóně usedla. Mezi obvyklou špínou, občas pozvracenou podlahou, vulgárními nápisy na stěnách a netekoucí vodou na spláchnutí toalety či umytí rukou jsou rozbité zrcadlo, chybějící ručníky a mýdlo či toaletní papír vyzývavě umístěný na chodbičce u průvodčího, jen malé kosmetické závady.
"Voda v zimě nikdy neteče, protože by zamrzla," zní častá výmluva průvodčích na dotazy cestujících lyžařů. "Když jsou lidi prasata, nikdo to po nich nebude uklízet," říkají jiní na stížnosti ohledně stavu toalet. Jaký je to rozdíl oproti italským nebo švýcarským rychlíkům, kde co chvíli nastoupí četa uklízečů, a během párminutové zastávky ve stanici umyje okna, uklidí na chodbičkách a zkontroluje toalety.
Aby nepříjemností nebylo dost, vstoupí po chvíli do kupé průvodčí a zapřísáhne jeho osazenstvo, ať se zevnitř zamkne a ještě k tomu zámek zajistí řetízkem. "V noci tu chodí zloději," varuje. Že nemluví do větru, signalizují zajištěné vagónové dveře na druhé straně, než má průvodčí kupé, a provazy omotané kliky na straně druhé, které mají amatérsky zabránit zlodějům, aby se dostali dovnitř. "Neotvírejte ani okna. Zvláště v okolí Ostravy jimi lezou zloději," dodávají mnozí průvodčí.
"V noci si naše kupé otevřeli tři muži, žiletkami prořízli dva batohy a vytáhli z nich peněženky," vzpomíná na příhodu před dvěma lety pětadvacetiletý horolezec Jaroslav Malý. Naštěstí se dva z jeho party probudili a podle vyprávění Malého následovala scéna jako z akčního filmu. "Sáhli jsme po odložených cepínech a jednoho muže zasáhl kamarád špičkou do ruky." Díky své odvaze nepřišli horolezci kromě peněz o doklady nebo další věci a loupežníci utekli. Průvodčí po oznámení přepadení jen pokrčil rameny, protože vlak právě přijížděl do stanice a zloději měli dost času na ústup.
Dostane-li cestující ještě před spaním chuť na večeři, může zkusit zajít do jídelního vozu. Kdo zná drahý, ale slušný standard restaurací ve vlacích v severojižním směru do Rakouska nebo Německa, bude ve vlacích na Slovensko v rozpacích, zda vůbec vstoupit. Zakouřené prostory, v některých vlacích jen vajíčka se salámem, teplé pivo a limonáda, špinavé ubrusy. Nepříjemné bývá i množství opilců, které obsluha nechává na pokoji, místo aby je vyhodila. Prostě kultura čtvrté cenové skupiny bez atmosféry útulné hospůdky, která dělá takové podniky snesitelné i pro náhodné návštěvníky.
Po návratu do kupé už nezbývá nic jiného, než rozestlat a za klapotu kol jít spát. Jenže po chvilce přichází další objev. Nefunguje regulace topení. Obvykle tedy ti nahoře jsou z vedra téměř uvaření a dole odmítají otevřít okna kvůli průvanu. Není divu, protože proud vzduchu při stokilometrové rychlosti vlaku není nic příjemného.
Poslední rána téměř z milosti přijde k ránu, kdy na hranicích dorazí do vlaku plicisté a celníci. Probuzení ostrým zářivkovým světlem na stropě není nic příjemného, ale pohraničníci všechno ještě zhoršují. Nechodí totiž společně, ale cestující musí prodělat čtyři samostatné kontroly, což se může protáhnout i na nepěknou čtvrthodinku někdy ve čtyři ráno. Nejdříve například přijde český celník, následuje ho po nějaké chvíli český policista, poté slovenský celník a slovenský pohraničník.
Pro cestu nazpátek ze Slovenska do Čech se kulisy nemění. Jen na nádraží si klient musí počkat nejméně tři hodiny, protože lehátka a lůžka se později před odjezdem vlaku neprodávají. Může to ještě zkusit přímo ve vlaku u průvodčího. Musí ale počítat s tím, že když má volné místo, jakoby náhodou je vždy to dražší. Slováci totiž rozlišují ceny lehátek podle toho, zda obsazují kupé šesti nebo čtyřmi lidmi. Jak jsou kupé rozdělena, však nikdo neví, a tak všichni cestující dostávají čtyřmístná, i když by jim stačila šestimístná.
Pokud lehátko neseženou, mohou jet v sedě. Kromě toho, že dlouhá jízda se tak stává hodně nepohodlnou, musí se snížit, že jim co chvíli bude nový a nový průvodčí kontrolovat jízdenky. "Změna průvodčího," zní lakonické zdůvodnění železničářů, proč musejí cestující znovu a znovu hledat své jízdenky, i kdyby to bylo na jedné trati už popáté.
 |
