Moč jako topení. Jak přežít nocleh v minus 53 stupních Celsia

aktualizováno 
Václav Sůra přešel zamrzlý Bajkal nebo Grónsko, a tak ví, jak se v zimě udržet v teple. Pro odpověď v Česku nenajdete povolanějšího člověka, píše redaktor magazínu Víkend MF DNES.

Teplo je pro polárníka něco jako voda na poušti. Prostě příliš drahocenný zdroj, než aby se s ním mohlo plýtvat, říká polárník Václav Sůra. | foto: Archiv Václava Sůry

Polárník Václav Sůra prožil (a přežil) stovky dnů a nocí v silných mrazech. Ano, je to extrém, ale některé jeho zkušenosti se vám mohou hodit i v Krkonoších, na Šumavě nebo v zasněžených ulicích zimních českých měst.

Za jakých teplot probíhají vaše polární výpravy?
Když je minus dvacet pět stupňů Celsia, je vlastně „teplo“. Ono hodně záleží na větru. Čím rychleji fouká, tím víc klesá takzvaná efektivní teplota, která se dá vyčíst z tabulek. Příklad? Před dvěma týdny na Frýdlantsku foukalo devadesát kilometrů za hodinu a bylo jen kolem nuly. Efektivní teplotu ale vítr snížil na minus deset stupňů Celsia. Když jsem šel přes Bajkal, foukalo rychlostí sto kilometrů za hodinu, to už máte problém se udržet na nohou. Teploměr ukazoval minus čtyřicet stupňů Celsia, ale efektivní teplota byla asi minus osmdesát stupňů Celsia. Měli jsme na sobě navlečené naprosto všechno, dokonce i péřovky, ve kterých normálně nechodíme. A stejně to skoro nestačilo. Jakmile jsem zastavil, měl jsem pocit, že zmrznu.

Fotogalerie

V čem do takové sibérie vyrážíte?
Jde o to, co se venku chystám dělat. Člověk si v těle „zatopí“ pohybem, takže se ráno ve stanu obléknu, jako kdyby bylo venku o patnáct stupňů Celsia víc. S fyzickou aktivitou vydržíte i hodně silný mráz. Ale pokud se nehýbete, rychle prochladnete. Na postávání v zimním městě kolem nuly bych se proto nabalil víc, než když jdu pěšky na pól. Základem je, aby nebyla zima na nohy. Na výpravách používám polárnické boty Sorel, do města „farmářky“ se silnou podrážkou.

Co si oblékáte?
Základem je tenké termoprádlo Devold z merino vlny, které nosili už Nansen, Amundsen a moje další polárnické vzory. Nic proti prádlu z umělých vláken – když jsme na něj začátkem devadesátých let přesedlali z bavlněných triček, byla to bomba. Jenže umělá vlákna známe teprve pár desetiletí, zatímco na vývoj vlny měla příroda miliony let. Pot odvádí mnohem lépe, a když se namočí, začne produkovat teplo.

Opravdu?
Taky jsem tomu nechtěl věřit, ale v norském Alesundu mi to v muzeu Devold předvedli v laboratoři. U mokré vlny teploměr vylezl asi o pět stupňů Celsia. A nejde jen o tepelný komfort, na rozdíl od syntetiky vlna nesmrdí. Nepřežijí v ní totiž bakterie. V jednom vlněném tričku jsem byl skoro měsíc. Mýt se ani prát nešlo, voda je pro polárníka strašně cenná. Dá se získat jen rozpuštěním ledu, a to stojí benzin, který musím táhnout na saních. Do syntetiky bych už po třech dnech lezl se sebezapřením, ale vlna to zvládá skvěle. Nosím tři vrstvy, což většinou stačí.

A navrch?
Membránový komplet Bergans, který neprofoukne. Bunda má kapuci s límcem z kožešiny z finského mývala. Žádná paráda, ale nutnost vymyšlená Eskymáky. Kožešina totiž kolem obličeje udržuje mikroklima teplejšího vzduchu, takže mi neomrzá nos. V bočním větru chlupy navíc vytvářejí mikrovíry, díky kterým se v kapuci líp dýchá. Třetím plusem kožešiny je, že chrání obličej před poletujícím sněhem.

Bílá pustina, ticho, samota, jednotvárnost.

Jak si chráníte ruce?
Aby se prsty navzájem zahřívaly, musí zůstat pohromadě. Takže žádné prstové rukavice, ale palčáky z pařené merino vlny, která je zplstnatělá jako filc. Navrch proti větru natahuju lehký membránový převlek. Vnitřní prstové rukavičky se mi neosvědčily. Holou rukou můžu i v největších mrazech pár desítek vteřin venku manipulovat, a když ji pak promrzlou zastrčím do rukavice, rychle se zahřeje. V rukavičce sice ruka venku tak rychle neprostydne, ale pak se zase o to déle zahřívá. Zimní oblečení je každopádně třeba umět správně používat.

Co to znamená?
Jakmile zastavím, okamžitě oblékám péřovku. Jinak by se do mě dala zima a opětovné zahřátí by tělo stálo spoustu času a energie.

Tenhle jednoduchý trik se hodí i v Česku na běžkách, kde místo silné péřovky stačí svetr. Ale proč vůbec do té zimy dobrovolně lezete?
Kvůli prožitku. Bílá pustina, ticho, samota, jednotvárnost… Čistý kompaktní led se sněhovou pokrývkou od obzoru k obzoru vypadá jako bílý ubrus. A k tomu vědomí, že se musím ve všem spolehnout sám na sebe a na parťáky. Co nemám, to už nikde neseženu. I kdybych měl v saních sto tisíc korun, nezachránily by mě, pokud by mi chyběl litr benzinu.

Kořalka vám ale asi nechybí?
V saních mívám půl litru kvalitní domácí slivovice. Ale ne pro zahřátí přes den – alkohol rozproudí krev a člověk tím víc prochladne. Malého panáka do čaje si můžu dát až večer ve stanu ve spacáku, kde už tělo teplo neztrácí. Na cestě se chlastat nedá i proto, že bych tolik slivovice neutáhnul. Záleží na každém gramu. Základní výstroj má kolem padesáti kilogramů. Stan, spacák, oblečení, satelitní telefon, vařič… A pak váhu zvyšují denní dávky potravy a benzinu, na den asi 1,3 až 1,5 kilogramu. Někdy na saních táhnu i přes sto kilogramů.

Dávní polárníci skoro nic z těch moderních věcí neměli.
Na rozdíl od nich taky jdu do už známého území. Je pravda, že tam vlastně ještě lidská noha nevkročila, a ani nemohla – i na zamrzlém moři totiž kry za den urazí až třicet kilometrů. Jenže mám s sebou mapu a GPS, a kdybych nedošel, poletí mě hledat vrtulník. Ti muži před sto lety šli do neznáma a vůbec netušili, co je tam čeká. Byli to hrdinové, před kterými smekám. Už dlouho mám v plánu podniknout cestu „postaru“. Navoskované bavlněné oblečení, dřevěné lyže…

Polárníci spí ve stanech. Stavět iglú je nepraktické, stálo by to zbytečně moc...

Polárníci spí ve stanech. Stavět iglú je nepraktické, stálo by to zbytečně moc času a energie.

Co polárník jí?
Tělo potřebuje energii nejen na extrémní výkon, ale i na produkci tepla. Výživový specialista Petr Havlíček mi to spočítal na šílených deset tisíc kilokalorií na den. Běžně fyzicky pracujícímu člověku stačí čtvrtina. Když jsme šli na jaře 2010 sedm set kilometrů přes Bajkal, musel jsem denně sníst sedmdesát deka másla. Ale jak na kost zmrzlý tuk v mrazu ukousnout? Manželka mi ho předem nacpala do řeznických střívek a ochutila kakaem, kávou, rumem nebo rybičkami. Ztuhlé máslové „klobásy“ jsem pak nakrájel na malé špalíčky, které se už daly cucat.

Další lahůdky?
U Eskymáků jsem ochutnal syrová játra z čerstvě zastřeleného tuleně, ale nic horšího jsem v životě nejedl. Raději si dám ovesnou kaši, špek, masové jerky a čokoládu. Na té běžné bych si ale v mrazu vylámal zuby, ukousnu jen „aero“ s bublinkami. A taky si dopřávám vlastní směs instantní polévky, nudlí, smažené housky a tvrdého sýra, kterou z termosky jen stačí zalít horkou vodou. Nebo expediční stravu Real Turmat.

Polárničení po česku

Václav Sůra má za sebou řadu extrémních akcí v polárních podmínkách, ale užívá si i českou zimu. Pravidelně vyráží do Krkonoš či na Šumavu se stejnou výbavou jako na Bajkal nebo na Pól chladu. Za sebou táhne saně se stanem, spacákem, vařičem a další výbavou pro přežití v zimní krajině. Nepohrdne grogem na horské boudě, ale noci tráví venku. Od polární výpravy se to liší jen v tom, že ho místo ledního medvěda mohou přepadnout ochranáři.

„S Petrem Horkým jsme jednou v polárnické výbavě vylezli na horním konci sjezdovky ve Špindlu. Když lyžaři viděli dva magory v kožešinových límcích a se saněmi, mysleli si, že je to promoakce polární vodky. Obstoupili nás a čekali, až vrtulník shodí flašky.“

Spíte v záhrabu, nebo v iglú?
To může být romantické zpestření nebo nouzovka na jednu noc, ale je to strašně nepraktické. Stavba záhrabu a iglú vyžaduje spoustu času a energie, lopatu a zkušenosti. Běžně proto spíme ve stanu, jehož jedinou funkcí je zastavit vítr a sníh. Při vaření sice stan na krátkou chvíli vytopíme, ale teplo hned uteče. I tak je ovšem stan v zimě něco fantastického! Tenoučká látka vás bezpečně oddělí od okolního zmrzlého světa… Stan dokážu postavit až do vichřice o rychlosti asi osmdesát kilometrů za hodinu.

Jak se to dělá?
Stan se rozvine a jeden člověk si na něj lehne s roztaženýma rukama a nohama. Ostatní stan zakotví a naházejí dovnitř všechny věci. Teprve pak se staví tyčky. Postup se musí přesně dodržet. Kdybyste to zkoušeli jinak, stan může ve vichřici uletět a vy umřete.

Co je v bílé pustině nejhorší?
Ráno. Probudíte se ve vyhřátém spacáku a víte, že musíte vylézt do strašné zimy. V tu chvíli si neuvědomujete, že právě kvůli té zimě tam vlastně jste a že vás to za pár hodin začne bavit. Nad hlavou máte dva centimetry jinovatky – váš dech, který v noci zmrznul. Zapálíte vařič a díváte se, jak jinovatka pomalu sjíždí dolů a padá vám na obličej. Ze spacáku vylezete, až když je ve stanu „snesitelných“ pět stupňů nad nulou.

Co je základem spánku v teple?
Dobrá izolace od země. Shora vás hřeje spacák, ale dole ho prolehnete. Používám tři různé karimatky na sobě. Dospodu dávám hliníkovou alumatku, na ni nafukovačku a navrch pěnovku. Vrstvení má svůj důvod. Na karimatkách často opravuju výstroj, šiju nebo krájím nožem. Propíchnutí nebo proříznutí nafukovačky by mohlo být fatální.

Václav Sůra má za sebou řadu extrémních akcí v polárních podmínkách, ale užívá...

Václav Sůra má za sebou řadu extrémních akcí v polárních podmínkách, ale užívá si i českou zimu. Pravidelně vyráží do Krkonoš nebo na Šumavu

Jakou náplň má polárnický spacák? Peří, nebo syntetické duté vlákno?
Ideální náplň neexistuje, protože záleží na tom, do jakých mrazů se chystáte a na jak dlouho. Výhoda dutého vlákna je v tom, že méně vlhne. Peří je zase lehčí a víc hřeje. Asi do minus třiceti pěti stupňů Celsia je to skoro jedno. Při nižších teplotách už ale duté vlákno křehne a začne se lámat, takže spacák splaskává. Výhody peří se naplno projeví až na týdenní nebo delší akci.

Kolik spacáků máte?
Šest, střídám je podle potřeby. V extrémním péřáku od Josefa Rakoncaje jsem spal v minus padesáti třech stupních Celsia a ještě to šlo. Ideálně by měl být spacák ušitý přímo na tělo, což by znamenalo chodit na zkoušky jako ke krejčímu. Pokud je totiž moc velký, nestíháte ho svým tělesným teplem vytopit. Jestliže je naopak moc malý, náplň se zmáčkne a nehřeje, jak by měla.

Jak se do spacáku obléknout?
Myslíte, že vám bude tím větší teplo, čím víc se na noc nabalíte? Omyl! Příliš mnoho těsných vrstev omezuje krevní oběh. Alfou a omegou jsou suché ponožky a spodní prádlo. A pozor, nikdy se nesnažte „vytopit“ spacák tím, že do něj budete dýchat! Na delších akcích používám protizáparovou vložku – nepropustný igelitový pytel, který dávám dovnitř do spacáku. Smyslem je zabránit potu přejít do izolační vrstvy spacáku, kde by zkondenzoval a zmrznul. Přes noc se ve vložce samozřejmě trochu zpotím, ale spacák zůstane suchý. Venku by ho nebylo kde usušit.

Na co dalšího je při spaní v mrazu třeba myslet?
Na tenkou vlněnou čepici bránící úniku tepla hlavou. Další důležitou noční proprietou je vlněný nákrčník přes ústa. Jinak bych v noci dýchal ledový vzduch, což by skončilo těžkou angínou. A taky nesmím zapomenout strčit si na noc do spacáku baterie do telefonu, foťáku, čelovky, GPS a další elektroniky. Kdyby zůstaly venku, mráz by je vybil. V noci čurám do PET lahve, kterou si nechávám ve spacáku.

Prosím?
Teplo je pro polárníka něco jako voda na poušti. Prostě příliš drahocenný zdroj, než aby se s ním mohlo plýtvat. Vylézt v noci ven na záchod by znamenalo teplo vycourat. A kdybych tu lahev nechal mimo spacák, moč by v ní zamrzla. Lahev bych pak nemohl vyhodit – další noc už bych neměl do čeho čurat. Musel bych tedy celý den vláčet kilo ledu a večer lahev strčit do ešusu s horkým čajem, aby v ní moč rozmrzla a já ji mohl vylít. Je tu ale ještě další důvod, proč si lahev nechat v noci ve spacáku. Po vymočení má třicet sedm stupňů Celsia, takže poslouží jako termofor na zahřátí nohou. Mám promyšlený systém vyladěný léty praxe.

Kožešinový límec není pro parádu. Chrání před sněhem a vytváří mikroklima.

Kožešinový límec není pro parádu. Chrání před sněhem a vytváří mikroklima.

Jak to v mrazivé noci dělají ženy?
To řeší pomůcka slangově zvaná čurokap – anatomický nástavec ze silikonu, který ze ženy ve spacáku na chvíli udělá muže. Na Špicberkách s námi byla kamarádka Tereza, která si všimla důležitého technického detailu. Pokud není žena tam dole oholená, čurokap netěsní… Kromě šetření teplem existuje i další důvod pro čurání ve stanu: bezpečnost. Kdybyste lezli ven, mohli byste v rozespalosti zakopnout o ohradník napojený na odpalovač signálních světlic proti medvědům. Kolega z jiného stanu by si vás navíc mohl s medvědem splést a zastřelit vás.

Kde všechnu tu životně důležitou výbavu testujete?
V centrálním skladu Penny Marketu. V obrovské hale je minus třicet stupňů Celsia suchého mrazu – ideální podmínky pro vyzkoušení termosek, vařičů, oblečení nebo stanů. A taky manželek. V červenci 2007 jsem se totiž v tom skladu oženil. Než si něco pořídím, chci, aby to stoprocentně fungovalo a nezklamalo mě to.

Václav Sůra (52)

Polárník, dokumentarista a odborník na pobyt v přírodě a táboření v extrémních podmínkách, v roce 2005 došel jako čtvrtý Čech v historii na severní pól.

Navštívil Pól chladu na severovýchodní Sibiři, přešel zamrzlý Bajkal a mongolské jezero Chövsgöl, navštívil Špicberky, Grónsko a další ledové kraje.

Je autorem projektu www.rescueme.cz (triko, které vám může zachránit život), žije v Jirnech u Prahy, je ženatý, má dvě dcery.

Autor:

Nejčtenější

Otužilci se vydali na Sněžku ve spodním prádle, dolů je snášeli záchranáři

Sněžka (ilustrační snímek)

Sedm lidí, kteří se rozhodli zdolat Sněžku jen ve spodním prádle, snesli zpět dolů polští záchranáři. Otužilci se na...

Lidé zámek nechtěli, obec ale odolala milionům z prodeje a vítá turisty

Obyvatelé Police zámek nejdříve v majetku obce nechtěli. Památka se však...

Referendum v polovině 90. let dopadlo v Polici na Třebíčsku jasně. Více než osmdesát procent obyvatel obce rozhodlo,...

Jeskyně i podzemní továrny. Výlet do zapomenutého Moravského Švýcarska

Františčina huť v Josefově

Nejenom nejhlubší, ale zřejmě i nejhezčí v celém Moravském krasu je údolí mezi Křtinami a Adamovem. Krása zdejší...

Zaniklé tratě v Česku. Dráha pod Lysou horou nedostala šanci na přežití

Poslední vlak projíždí kolem nádraží Ostravice Řečice 11. ledna...

Ve 14. dílu Zaniklých tratí se vydáme mezi strmé svahy Beskyd. Podíváme se na dráhu, která musela ustoupit přehradě s...

Od Kanárských ostrovů po Kuvajt. Prověřené tipy na zimní dovolenou u moře

Pláž Pearl Beach v centru izraelského Ejlatu

Podzimní plískanice a chladné prosincové dny vybízejí k „útěkům“ do teplejších krajin. Přinášíme prověřené tipy, kde...

Další z rubriky

Chipsy a energy drinky. Mniši v Thajsku tloustnou z moderních milodarů

Věnování jídla mnichům je v Thajsku považováno za příslib štěstí.

Tisíce buddhistických mnichů denně chodí po Thajsku a dostávají dary od věřících. Sladké nápoje a průmyslově vyráběné...

Od Kanárských ostrovů po Kuvajt. Prověřené tipy na zimní dovolenou u moře

Pláž Pearl Beach v centru izraelského Ejlatu

Podzimní plískanice a chladné prosincové dny vybízejí k „útěkům“ do teplejších krajin. Přinášíme prověřené tipy, kde...

Vetřelci v křišťálové říši. Adrenalinový výlet po největším ledovci Evropy

Aletschský les je spolu s ledovcem a pohořím Jungfrau pod ochranou UNESCO.

Ledovce určily podobu dnešní Evropy. Žádná jiná síla neměla takovou energii jako ledový krunýř pokrývající před...

Najdete na iDNES.cz