Noc v "Ďáblově domě"

Již staří Řekové nazývali Korsiku ostrovem krásy, a ti měli, jak je dobře známo, vytříbený cit pro estetiku a krásno. S jejich tvrzením lze i dnes souhlasit. Kouzlo divoké přírody, malebně na svazích posazená středověká městečka i tajemné prehistorické stavby v Caurii. O tom, kdo je postavil, zda Keltové či někdo jiný, panují jenom dohady. Stejně jako kdy a proč. Stáří se odhaduje na tři tisíce let. A účel? Snad astronomická observatoř či kultovní stavba a u dolmenů se odborníci kloní k hrobce. Dolmen de Fontanaccia, což v překladu znamená Ďáblův dům, stojí poněkud stranou a tváří se až mysticky tajuplně. Při pohledu na jím procházející poslední paprsek zapadajícího slunka mě napadá trochu bláznivá a trochu morbidní myšlenka: strávit v něm noc! Po setmění se obezřetně vydávám ke svému "hotelu", kradu se kolem plotu, který není postaven jako ochrana před nevítanými návštěvníky, ale kvůli pastoucímu se dobytku. Po krkolomných schůdcích, které jsou ostatně i ve dne hlavní přístupovou cestou, přelézám plot. Měsíc mě vede, cestou potkávám jen volně se potulujícího koně. Zvědavě se po sobě díváme a už jsem pro dnešek doma. Rozbaluji spací pytel a uléhám. V dálce se ozývá hlas výrečka a já usínám s přáním úžasného snu o jeho dávné obyvatelce, keltské princezně. Probudím se zmaten a nesvůj, je tma, mraky zakryly měsíc i hvězdy. Zmocňuje se mě utkvělá představa, že se hrobka uzavřela a já se za svoji opovážlivost stal vězněm jejího ďábelského pána! Neodbytně nutkán vstávám a s úlevou procházím osvobozující volnou stěnou. Dýchne na mě jižní noc a neklidný stín opodál se pasoucího koně.