Vítr je náš motor. UNESCO zachraňuje umění nizozemských mlynářů

aktualizováno 
Na konci loňského roku byl nově do seznamu kulturního dědictví UNESCO zapsáno umění nizozemských mlynářů. Je to obrovský krok k záchraně jejich řemesla. Některé mlýny se točí jen proto, aby byl zachován původní ráz krajiny, píše agentura AFP.
Větrný mlýn u obce Kinderdijk. Většinu z 1 200 větrných a vodních mlýnů v...

Větrný mlýn u obce Kinderdijk. Většinu z 1 200 větrných a vodních mlýnů v Nizozemsku příležitostně udržují dobrovolníci a v zemi žije z mlynářského řemesla jen asi čtyřicítka lidí. | foto: Profimedia.cz

Lopatky se rychle otáčejí poháněny čerstvým zimním větrem, který vymetá nizozemskou krajinu. Uvnitř mlýna pracují žernovy. O tři patra níže padá mouka do jutového pytle. Maarten Dolman se právě vrátil z týdenního ranního rozvozu pro místní pekaře a spouští denní produkci, až jednu tunu mouky. Majestátní mlýnské lopatky o průměru 26 metrů se pouštějí do práce.

„Žiji s větrem,“ říká mlynář, v jehož rodině se dědí řemeslo z otce na syna. „Je to už 30 let můj motor. Mlýn se hýbe, dává trochu energie a přináší mi uspokojení,“ dodává.

UNESCO loni v prosinci zaneslo umění nizozemských mlynářů spojené s využíváním větrných a vodních mlýnů na seznam světového kulturního dědictví lidstva.

Maarten Dolman je na to náležitě pyšný. Jeho dřeváky klapou po zamoučněných schodech v jeho mlýně Windotter v IJsselsteinu, městě s 35 tisíci obyvateli v provincii Utrecht ve střední části Nizozemska.

Šestapadesátiletý Dolman v bílé čepici a kombinéze, s malými kulatými brýlemi a s moukou až pod nehty je typickým mlynářem, který jakoby vypadl z knížek pro děti. Je však jeden z mála. Většinu z 1200 větrných a vodních mlýnů v Nizozemsku jen příležitostně udržují dobrovolníci a v zemi žije z mlynářského řemesla jen asi čtyřicítka lidí.

Maarten Dolman ve svém mlýně Windotter v IJsselsteinu

Maarten Dolman ve svém mlýně Windotter v IJsselsteinu

Patřit ke světovému dědictví lidstva znamená mnoho, zdůrazňuje Maarten Dolman, který předsedá cechu mlynářů. Osobně se zasazoval za toto uznání ze strany UNESCO, které vyvolalo v Nizozemsku nadšení.

„Moje řemeslo je nyní chráněné. Je to důležité proto, aby příští generace mohla toto řemeslo udržovat a učit se mu,“ vysvětluje. Jeden ze synů se chystá kráčet v jeho šlépějích.

Rytmický hluk a stín lopatek Windotteru nad sousedními domy přerušuje monotónní zvuky města. Uvnitř mlýna se zdá, že se tu zastavil čas. Na zdi je zavěšený starý telefon, staré nástroje a účetní knihy z jiného století, to vše poprášeno moukou. Je to něco úplně jiného než mlýny v Kinderdijku, unikátní turistické atrakci na východě země zanesené v roce 1997 na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Dolmanův mlýn Windotter, charakteristický pro holandskou krajinu, je jedním z největších mlýnů na obilí v Nizozemsku. Byl postaven v roce 1732 a v roce 1987 zcela zrestaurován. Od té doby pracuje naplno, pět dní v týdnu. Balíčky nejrůznějších druhů mouky se prodávají jako housky na krámě.

Mlýny a mlynářské řemeslo hrají v nizozemské společnosti významnou sociální a kulturní úlohu a mají nedocenitelnou hodnotu, zdůraznilo UNESCO, které se zavázalo financovat aktivity směřující k záchraně řemesla, ať už jde o vzdělávání a posilování kapacit, kampaně ve školách, či stáže.

Mlynářský fortel se tradičně předával z mistra na učně v rodině. „Patřím ještě ke generaci, která se učila řemeslo od starých mistrů, v jejichž rodinách se řemeslo předávalo z otce na syna,“ říká Maarten Dolman. „Aby řemeslo nevymřelo, musíme dnes předávat zkušenosti mladým, z nichž ne všichni pocházejí z mlynářských rodin,“ dodává.

Od roku 1972 a od založení cechu mlynářů získalo mistrovský list téměř dva tisíce dobrovolníků. Každý z nich roztáčí lopatky některého mlýna jednou do týdne, aby se zachoval vzhled nizozemské krajiny.

Autor:


Nejčtenější

Světová hvězda Instagramu fotila na Lipensku. Chce si tu koupit dům

Hvězda Instagramu Christina Tan z Indonésie fotila v okolí Lipna.

Její fotografie mají na sociálních sítích miliony zhlédnutí. Christina Tan z Indonésie patří na Instagramu k...

Brány a soutěsky Strážovských vrchů. Neskutečný výlet pro milovníky skal

Panoramatický rozhled ze zříceniny Súľovský hrad

Skalní města bývají vyhledávaným cílem turistů. Súľovské skály vám pak k malebnosti přidají bonus v podobě...



Silný žaludek a trpělivost s sebou. Na co se připravit při cestě do Indie

Hmyzí trus a znečištěný vzduch zabarvily původně bílou hrobku Tádž Mahal v...

Do druhé nejlidnatější země světa míří na přelomu roku tisíce cestovatelů. Indie je pestrobarevná a hlavně...

Tísnivé pátrání po starém Bejrútu. Jak jsem si užil lekci pomíjivosti

Centrální čtvrt v Bejrútu byla tak zničená, že se zatím neví, co s ní.

Bejrútu a Libanonu se dříve říkalo Švýcarsko Blízkého východu, dnes však je bohužel pravdou opak. „Bejrút už není tím,...

Byl jsem ve všech zemích světa dvakrát, tvrdí cestovatelský rekordman

Babis Bizas na návštěvě Crozetových ostrovů v roce 2013

Řecký cestovatel Babis Bizas se na svou první cestu vydal v roce 1976 ve věku 22 let. Od té doby se v podstatě...

Další z rubriky

Kolo, surf i naháči. Podzimní dobrodružství v portugalském Algarve

Surf: vypadá to tak lehce, ve skutečnosti je to ukrutná dřina.

Na jihu Portugalska opadla spalující vedra a nastává ideální čas pro aktivní dovolenou. Do plážové provincie Algarve,...

Nenápadný klenot Saského Švýcarska. Údolím Křinice těsně před zavíračkou

V kaňonu Křinice

Ideální doba pro návštěvu Českého nebo Saského Švýcarska nastala právě teď. Letní humbuk je definitivně pryč a blíží se...

Jak dostat mrtvého blíž k nebi. V Sagadě dávají rakve na skálu

Tradice zavěšování rakví na skály je v Sagadě stará až dva tisíce let.

Filipínská Sagada je jedním z míst, kde stále můžete zahlédnout rituální pohřbívání z dob dávno minulých. Odlehlé...



Najdete na iDNES.cz