My jsme vyrazili na skialpinistický přechod vyšší a atraktivnější západní části hor, které se také říká Ďumbierské Tatry. Na padesát kilometrů mezi sedly Čertovica a Donovaly jsme si vyhradili dva dny, přestože třídenní túra by byla v pohodovějším tempu.
Na druhou stranu se najdou i tací, kteří celý úsek zvládnou ve sportovním tempu nonstop.
Z Čertovice na Štefáničku
Přejít druhé nejvyšší pohoří Slovenska jsem se chystal už dlouho. Nízké Tatry jsou ale pověstné větrným počasím a mlhami a na exponovaný hřeben je dobré se vydat za hezkého počasí. Když konečně předpovědní modely hlásily slunečno a bezvětří, sedl jsem do nočního vlaku a brzy ráno už mě vítal Liptovský Mikuláš.
Sedlo Čertovica je jediným silničním sedlem v celém hřebeni Nízkých Tater a oblíbeným výchozím bodem na obě strany Nízkých Tater. Najdete tu možnost levného ubytování, kterým je Domček na Čertovici, penzion a dvě restaurace.
Start na Čertovici, která leží výše než Donovaly, je sice logičtější, nicméně při převažujících západních větrech je někdy komfortnější hřebenovku absolvovat opačným směrem.
Za ranního šera s batohy na zádech vyrážíme vzhůru.
Časný start je pro nás nutný, dnes nás totiž čeká náročný den, kdy musíme nastoupat dva vertikální kilometry a zdolat nejvyšší a nejznámější vrcholy Nízkých Tater, Ďumbier a Chopok.
Východ slunce nás zastihne na hranici lesa, odkud můžu poprvé obdivovat dokonalé kruhové panoráma několika slovenských pohoří. Na východě v oranžovém kotouči slunce září Kráľova hoľa, nejvýchodnější hora Nízkých Tater, na severu se rýsují ostré štíty Vysokých a Západních Tater, před námi se zvedá masiv Ďumbieru a na jihu můžeme pozorovat lesnaté vrcholy slovenského Ruhohoří.
Pohled na Ďumbier z vrcholu Lajštroch
Stezka stoupá po zaobleném hřebeni a směřuje k našemu nejvyššímu cíli, hoře Ďumbier, která se jako obrovská sněhová homole zvedá přímo před námi.
Když dorazíme na Chatu generála Milana Rastislava Štefánika, její osazenstvo se teprve probouzí. „Štefánička“ představuje skvělou vysokohorskou základnu pro skialpinisty a horaly, její okolí nabízí spoustu možností pro jednodenní výlety a turisté ji s oblibou využívají jako nocoviště při přechodu Nízkých Tater.
Direttissimou na nejvyšší vrchol
Posilňujeme se druhou snídaní s bylinkovým čajem a vyrážíme do strmého svahu přímo nad chatou. V létě je jihovýchodní úbočí Ďumbieru z důvodu ochrany přírody uzavřené, zimní trasa ale stoupá přímo na vrchol po široké pláni.
Nejvyšší bod Nízkých Tater se jen tak snadno nevzdává, nakonec se ale přeci jenom svah narovnává a objevuje se plošinka s charakteristickým dvojramenným křížem. Výhled je odtud fantastický a také poměrně vzdušný, protože na severní straně se terén ostře láme a padá do půlkilometrové hloubky.
Vrchol Ďumbieru
Sjíždíme úbočím do Demänovského sedla, odkud začínáme stoupat na Chopok, dnešní druhou dvoutisícovku a třetí nejvyšší vrchol pohoří (druhou je o metr vyšší Štiavnica). Ledovatý povrch nás nakonec přinutí sundat lyže a nasadit mačky.
Blížíme se k Chopku a najednou jako bychom doputovali do zcela jiného světa. Doposavad pusté hory ožívají lyžníky, které na hřeben u Chopku z obou stran dopravují velkokapacitní lanovky a kteří se spouštějí po sjezdových tratích zpět do údolí.
Civilizace nám také dopřává komfort nově opravené Kamenné chaty. Kdo pamatuje starou chatu se stísněným interiérem a výdejním okénkem, bude překvapen luxusní a přitom vkusnou podobou současné Kamienky. Můžete tady také přespat v jednoduchých pokojích ve vlastním spacáku.
Vrchol Chopku se stanicí lanovky a sjezdovkami
K útulni Ďurková
My ale pokračujeme dál, po obědě sjedeme pár set metrů po modré sjezdovce pod vrchol Dereše a vzápětí se opět ocitáme v horském osamění. Cesta po hřebeni na rychlém sněhu připomíná houpavou jízdu na horské dráze – rozjezd z kopečka, nabrání rychlosti, mírný protisvah na další mezivrcholek a tak pořád dokola...
Díky tomu nám cesta odsýpá, takže zakrátko stojíme v Krížskem sedle a před námi se tyčí strmý výšvih na vrchol Kotliská. V létě jsme na tomhle kopci viděli spoustu kamzíků a jsem zvědav, zda se tito milí sudokopytníci objeví i dnes. Nakonec ale jediná živá duše, kterou spatříme na ostrém hřebeni za vrcholem, patří také člověku. Potkáváme dnešního jediného poutníka na přechodu hor, jde z Donoval opačným směrem na backcountry běžkách se stoupacími pásy.
Měsíc nad horou Skalka
Na závěr dne chvíli relaxujeme na vrcholu Chabenec, odkud se otevírají nádherné výhledy, a pak v podvečerním slunci sjíždíme k našemu nocovišti, k chatě Útulňa Ďurková pod Chabencom.
Celoročně otevřená chata je strategicky umístěna přesně v polovině naší túry a nabízí tak ideální nocležiště. Spí se ve spacácích na matracích v podkroví a občerstvení zajišťuje správce. V nabídce jsou teplá jídla a nápoje.
Slovensko jak na dlani
Následující den nás čeká kilometrově přibližně stejně dlouhá etapa do Donoval, celkové stoupání ale naštěstí jen poloviční. V mačkách stoupáme od chaty na hřeben, na vrcholu Ďurková nasazujeme lyže a vydáváme se směrem Latiborská hoľa a Veľká Chochuľa.
Zatímco jižní svahy Nízkých Tater se do regionu Horehroní sklánějí relativně mírumilovně, na sever, do Liptova, padají strmé žleby, které tvoří skvělý freeridový terén, ale také smrtelně nebezpečná lavinová pole. Právě zpod vrcholu Ďurkové nad osadou Magurka se v březnu roku 1970 odtrhla obrovská lavina, ve které zahynuli tři lyžaři. Lavina lámala vzrostlé smrky, měla místy tloušťku přes dvacet metrů a sníh hlavního nánosu neroztál celé léto a vydržel až do následující zimy.
Pohled z Ďurkové k západu. V pozadí je vidět hřeben Velké Fatry.
Na vrcholu Malá Chochuľa
Hlavní hřeben Nízkých Tater se postupně stáčí k jihozápadu a stále nám nabízí skvělé výhledy. Přímo před námi se teď v dálce bělá zasněžený hřeben Velké Fatry, kde poznávám vrcholy Ostredok, Ploská nebo Rakytov.
Vpravo od Velké Fatry se pak vyjímá hřeben Malé Fatry s jasně rozeznatelnými vrcholy Veľkého Kriváně, Stohu a Velkého Rozsutce. My postupujeme k posledním vrcholkům západních Nízkých Tater, k fotogenickému masivu Veľké Chochuľe a Prašivé.
Sjíždíme do Sedla pod Skalkou, odkud stoupáme malebným lesnatým úbočím Skalky až na Veľkou Chochuľu, nejvyšší vrchol západní části Ďumbierských Tater. Odtud je už dobře patrný cíl přechodu, lyžařské středisko Donovaly.
Pohled z Prašivé k východu. Zcela vpravo je v dálce vidět Kráľova hoľa.
Na vrcholu Prašivé ještě naposledy vychutnáváme kruhové rozhledy doslova na celé Slovensko, než se spouštíme k Hiadeľskému sedlu. První polovina sjezdu vede po jižních loukách a v měkkém sněhu nabízí zatím nejlepší lyžovačku během celé túry.
Pak se zanoříme do lesa, kde už to tak veselé není – sjezd úzkou úvozovou cestou po jehličí je spíše trápením než radostí.
Starohorské vrchy
V Hiadeľském sedle de facto Nízké Tatry končí, na západ od něj leží málo známé Starohorské vrchy vklíněné mezi Nízké Tatry, Velkou Fatru a Kremnické vrchy s nejvyšší horou Kozí chrbát (1 330 m) a nejvýznamnějším střediskem cestovního ruchu Donovaly. V Hiadeľském sedle je možné přejezd ukončit a sestoupit do lázní Korytnica nebo na opačnou jižní stranu.
Starohorské vrchy nabízejí vyžití například pro běžkaře, kteří mohou využít tras kolem obce Králiky nebo trasu Šachtičky – Donovaly. Pozoruhodným místem je malebná hornická obec Špania Dolina, kde se ve středověku těžilo stříbro a měď a měděné pruty odtud prý vezl do Ameriky samotný Kryštof Kolumbus. Sem také vedl 36 kilometrů dlouhý Špaňodolinský vodovod, postavený v 16. století, který k hornickým šachtám přiváděl vodu ze svahů Prašivé v Nízkých Tatrách.
Malebná hornická obec Špania Dolina
Nad Hiadeľským sedlem se tyčí Kozí chrbát a přes tento vrchol dál pokračuje červená značka do Donoval a našich posledních deset kilometrů putování. Kopec lze sice objet po žluté, my ale statečně stoupáme rezervací do strmého kopce.
Dostáváme se na hezký hřeben a následně po rozlehlých loukách pokračujeme na nevýrazný vrchol Kečka, poslední vrchol našeho dvoudenního výletu. Od rána jsme potkali dva lidi, a když konečně vyjedeme z lesa a před námi se objeví první hotely, docela se do té civilizace těšíme!
Může se hoditNáročnost Bezpečnost Možnosti ubytování a občerstvení Doprava |
