Narvaný autobus se drkocá po něčem, co jen chabě připomíná silnici. Buch, buch, rána střídá ránu. Ke stehnům úzkostlivě tisknu fotobrašnu. Je dost pravděpodobné, že jedna z nás to nemusí přežít. Pět hodin ráno a já právě opouštím Niamey, hlavní město Nigeru. Už jsem nespala dvě noci. Jen díky tomu občas v tomhle autobusu, který je pohromou pro zadnici, občas dokážu i usnout. Mým cílem je skoro tisíc kilometrů vzdálený Agadez, ležící v severní části obrovského Nigeru, kde se má gerewol konat.
Neklidný kraj
Krajina za okénkem autobusu je pořád stejná, tedy pořád stejně placatá, jen se střídají na té placce pole, vesnice nebo prostě nic - pustina. Čeká mne patnáctihodinová jízda a rozmanitostí krajiny se tedy opravdu rozptylovat nebudu. Chci se dostat na místní neuvěřitelně barevný a fascinující festival zvaný Cure salée, kde se tančí tanec gerewol.
Cure salée se každoročně koná v místě zvaném Ingall. Tedy pokud zrovna není nějaká protivládní rebelie. Region totiž obývají kromě kmene Wodaabe (Bororo), také odbojní Tuaregové. Před dvěma lety se kvůli jejich ozbrojenému povstání slavnost konat nemohla. A není to jediná bezpečnostní hrozba, která region destabilizuje. Je tu ještě AQIM (z angl. Al-Qaeda in the Islamic Maghreb), africká odnož Al-Kajdy. A aby toho nebylo málo, po pádu Kaddáfího sem zběhlo mnoho jeho bývalých přívrženců. Proto dnes na severu Nigeru turistu prakticky nepotkáte. Já tedy nepotkala nikoho, vyjma pár bělochů v Nigeru usazených, vyskytujících se ve městech na jihu.
V Agadezu mne má čekat můj průvodce a překladatel, Ibrahim Dialo. Ale není to úplně jisté, takže je ve mně dost malá dušička. Co budu dělat v regionu plném vojáků a policejních či vojenských checkpointů bez pomoci někoho místního? Tolik peněz s sebou nemám…
Křivolaké hliněné uličky a dvorky v Agadezu
Úleva jménem Ibrahim
Autobus se probíjí po několik desetiletí starém asfaltu, který pamatuje ještě francouzské kolonizátory. Po nekonečných patnácti hodinách stojíme před Agadezem. Je noc. Vojáci začínají s kontrolou pasažérů, kteří míří do Agadezu. "Vystupovat," žádají slušně, ale důrazně. "Madame, musíte nám tu nechat svůj pas, ráno si ho vyzvednete na policejní stanici, kde se budete hlásit, je to kvůli vaší bezpečnosti," říká mi jeden z vojáků.
Stát otroků a otrokářů
|
Tak to ne. Můj pas z ruky nedám a vojákovi je jasné, že má problém. Mnohem větší mám ale já. Jsem rozhodnutá pas nedat z ruky.
Telefonát Ibrahimovi a už předávám telefon vojákovi přede mnou. Krátký rozhovor a za chvíli se vojákovi rty roztáhnou do širokého úsměvu. "Madam, znám pana Ibrahima, zaručil se za vás, pas si můžete nechat a zítra prosím přijďte na policii se nahlásit!" No, začíná to vypadat, že jméno mého budoucího společníka něco znamená. Díky bohu!
Ibrahim je napůl Tuareg a napůl Fulba. Vlastní v Nigeru dvoje nezávislé noviny – jedny vydává v Zinderu a druhé právě zde, v Agadezu. Ukazuje se, že stejně jako má rozdělený byznys, má také zdvojený rodinný život – jednu ženu a děti má v Agadezu a druhou ženu s dalšími dětmi v Zinderu. Naštěstí jsou tahle města od sebe vzdálena nějakých dvanáct hodin jízdy, takže nehrozí, že by se manželky navštěvovaly a kuly pikle, případně jedna na druhou žárlily.
S Ibrahimovou pomocí už jde všechno skvěle. A tak už na druhý den sedím v postarší toyotě a míříme k Ingallu. To už je jenom kousek, pár hodin jízdy.
Ranní dojení v táboře Wodaabe. Jednou z hlavních složek potravy je kravské mléko.
Léčba solí
Cure salée je jakási institucionalizovaná oslava, která původně měla do Nigeru přitáhnout turisty a dát světu povědomí o tom, že vláda Nigeru podporuje menšiny na svém území. Festival, jehož se účastní zejména lidé Wodaabe, Tuaregové a Fulbové, začala finančně podporovat v devadesátých letech. V Ingallu se tak z původně spontánní tradiční akce stala manifestace vládních představitelů a generálů, takže to připomíná místy cvičení nigerských ozbrojených sil.
Je vidět, že vláda má z Tuaregů a jejich příznivců, což jsou i další kmeny obývající oblast, pořád strach. A také z tzv. salafistů, jak se říká právě radikálním islamistům, které tento odlehlý region tak láká.
Cure salée znamená něco jako léčba solí. V těchto místech je půda bohatá na sůl a další minerály, takže si sem nomádi zvykli vodit na konci období dešťů svá zvířata, aby lízala půdu bohatou na sůl, což prospívá jejich zažívacímu systému. To je jeden z důvodů, proč se oslavy konají právě tady.
Nomádi sem přicházejí v opravdu hojných počtech a kromě soli je sem láká také vidina vysoké výhry - pokud vyhrají velbloudí dostih nebo jinou z přidružených soutěží, mají zaručen slušný výdělek a zvíře prodají za vysokou cenu. A Wodaabe rozhodně nepatří mezi nejbohatší z místních nomádů, na rodinu připadá v průměru něco kolem dvou až tří velbloudů, což není nic moc.
Jezírka kolem Ingallu, kam nomádi vodí svá stáda, aby lízala minerály obsažené v půdě.
Velbloudí závody přitahují nomády z celého okolí, každý chce vyhrát hlavní cenu a zbohatnout.
Cure salée a tanec gerewol či yaake patří k oslavám konce období dešťů, které končí v září. Pak už nomády a jejich zvířata čeká jen dlouhé a horké období, kdy nespadne skoro ani kapka. A to je třeba oslavit. Kromě období hojnosti, které právě končí, se slaví hlavně láska a krása. Tance jako gerewol a yaake mají slavit krásu, eleganci a upravenost, s jakou se místní muži natřásají před ženami.
Je to vlastně úplně obráceně než ve většině jiných koutů Afriky. Muži jsou ti, kteří se snaží maximálně upoutat pozornost. Ideálem krásy je vertikálnost, dávaná na odiv štíhlou postavou, úzkou lebkou, dlouhými štíhlými údy. Zkrátka vše musí být štíhlé a dlouhé. Kromě toho se také dbá na zuby a oči. Z indigem obarvených rtů jich musí trčet co nejvíc, nejlépe všech třicet dva. Každý mladík musí ukázat, že jich má hodně a jsou bílé a zdravé. Vlastně je to trochu podobné, jako když kupujete velblouda.
Dále se musí kulit oči, aby bylo vidět pěkně bělmo kontrastující s pokožkou nabarvenou na červeno nebo žluto. A pak už nezbývá než elegantně tančit za zvuku mnohohlasého mužského chorálu, který se nese do širých plání okolo.
Yaake, lineární tanec nazdobených sexuchtivých mužů
Týden volné lásky
Ženy se nijak zvlášť nestrojí, pomineme-li jejich permanentní zdobení ve formě ozdobných jizev či tetování. Častým motivem jsou jakési vějířky kolem koutků rtů, nebo skarifikované čelo.
Zástup mladých žen a dívek posedává před mládenci a nedá na sobě znát žádné rozpoložení. Až si dívka vybere toho, který ji zaujal nejvíce, prostě vstane, dojde až před svého vyvoleného s levou rukou vztyčenou vedle hlavy. Muž (většinou) přijme její nabídku a nic už jim nebrání společně zmizet v buši a užít si romantickou chvíli.
"To je podstata slavnosti - je to oslava volné lásky, alespoň jednou v roce se můžou všichni milovat, s kým chtějí. Nikdo je za to nebude trestat, i vdaná žena si tu může užít, zvlášť pokud ji její manžel nemiluje nebo ona nemá ráda jeho. Alespoň na chvíli na to může zapomenout," vysvětluje místní tradice Ibrahim.
Není mi ale jasné, jak někdo může provozovat sex v místní buši. Pokaždé, když jdu na záchod (a musím daleko vzhledem k tomu, že se není moc za co schovat, stromů je tu pomálu), vracím se s nohavicemi obalenými malými ohavnými trny, které jdou z oblečení totálně blbě sundávat. No, asi jde o zkušenost…
Pro ženy Wodaabe jsou typické velké příčesky nad čelem - jsou odepínací, z pravých vlasů.
Mladík vlevo dával neuvěřitelně nadutým pohledem najevo, že si je vědom své výjimečnosti.
Kopytem do čela
Ingall je za pár dní minulostí. Končí předčasně, Tuaregové a Wodaabe jsou nespokojení s organizací festivalu. Vláda jim podle jejich slov nezajistila dost jídla a vody. Vůbec celkově je organizace festivalu tématem dost prudkých hovorů. Na slavnostní vyhlášení ceremonie už většina nomádů nečekala a odjeli i hlavní představitelé vládní moci.
Jak se tam dostat
|
Před tribunou ale stejně defiluje početný zástup jezdců na velbloudech. Vypadají úchvatně a pohled na ně mne přivádí do fotografické extáze. Najednou - křách! Ležím na zemi, nevím, co se se mnou děje, foťák na zemi vedle mne. Pak mi to začíná docházet. Chtěla jsem získat snímek klusajících velbloudů z co nejnižšího pohledu, což mne často přivádělo do poněkud riskantní situace.
Musela jsem na poslední chvíli uskočit zpod rozeběhnutého velbloudího stáda, což nebylo lehké. Ale dalo se to uhlídat, kdyby najednou jeden velbloud neklusal v protisměru. Kopytem mne trefil přímo do obličeje a jen neuvěřitelnou shodou šťastných náhod mi nevykopl ani oko, ani foťák. Skončila jsem jen s roztrženým obočím a nosem. Paráda, protože nejbližší zdravotnické zařízení je v Agadezu, a tam bych se opravdu nechtěla dostat na léčení. Niger je totiž země s jednou z nejhorších zdravotních péčí na světě - na jednoho lékaře tu připadá 56 000 lidí.
Není divu, že jsem pokaždé mezi místními začala fungovat jako zdravotnická síla. Pověst o bělošce s velkou lékárničkou se snad nesla od vesnice k vesnici. Léky na tišení bolesti, kapky do očí, antimalarika, léky na průjem - všechno to je zboží, které šlo na dračku. Naštěstí jsem nic ze svých zásob nepotřebovala pro sebe.
Gerewol v táboře nomádů poblíž Aderbissintu
Měsíční chorál
Další mojí zastávkou na severu Nigeru je Tezem, místo podobné Ingallu, jen nomádi se tu shromáždili zcela spontánně, bez asistence představitelů vlády. Všude se pasou velbloudi, krávy, mezi nimi poskakují kozy. V buši kolem slaných jezírek se krčí malé pestrobarevné stany. Dnešní nomádi používají stejné stany, s jakými jezdím do Afriky i já. Tedy z moderních materiálů, většinou oblé, s teleskopickými tyčemi. Lépe se balí, jsou lehčí a skladnější. Jenom vedro je v nich mnohem větší než v tradičním stanu z dřevěných tyčí a rohoží. Vnitřek tradičního stanu je prostorný a spodní část se dá odmotat, takže vzduch může procházet skrz. Což je v zemi, kde v chladnějším období bývá 40 °C, dost podstatné.
Slunce už se pomalu kloní k obzoru. Z planiny široké a rovné jako to největší letiště na světě se line jednotvárný, mohutný zpěv mladých mužů. Mají rudě nabarvené obličeje a právě tančí yaake, lineární tanec k upoutání dívčí pozornosti. Je to přímo euforická podívaná. Za pár desítek minut je tma a noční buší se nese chorál nomádů. Rytmické tleskání, sem tam zvonivý smích, jen málokde je vidět oheň.
Je tma, jen obrovský měsíc ozařuje magický rituál. Ležím na zemi, přikrytá v nočním vedru jen šátkem a kolem mne sem tam projde pár vytvořený pouze pro tuto noc a zmizí v buši, aby se po chvíli připojil k neúnavným tanečníkům a jejich obdivovatelkám.
Uran a rebelieSever Nigeru není právě stabilní oblastí, Tuaregové vždycky pozvedali hlavy proti jakékoliv momentální vládě – to se nezměnilo od konce první světové války. Poslední výbuch tuarežské rebelie zažil Niger a jih Mali mezi lety 2007 – 2009, v té době byla zóna mezi malijským Kidalem a nigerským Agadezem považována za válečnou. Tuaregům jde nejen o posílení jejich vlády nad územím, které obývají, ale také o to, aby se jim dostalo většího podílu z dlouhodobé a rozsáhlé těžby uranu, na který je poušť zejména kolem Arlitu velmi bohatá. Uran tu tradičně těží francouzská Areva, další koncesi získali Číňané, kteří na oplátku mají investovat do elektrifikace země. Sever země je také nechvalně proslulý únosy bílých – pár příkladů: třeba v roce 2010 bylo uneseno 7 pracovníků důlní společnosti Areva. Před rokem byli zřejmě skupinou navázanou na al-Káidu uneseni dva francouzští občané, kteří pak zahynuli během osvobozovací operace. Na to, jak málo se v Nigeru pohybuje Evropanů, jsou to vysoká čísla. Ani ne týden po mém návratu bylo uneseno pravděpodobně opět skupinou vázanou na al-Káidu šest humanitárních pracovníků. Nezapomeňme také na okolní země, které region destabilizují – situaci v Mali, jehož část ovládají islamisté, a na situaci v Libyi, která má ještě ke spořádanému státu také daleko. |
