Nic nevyhazujte

Kníže Metternich, ano ten, o němž se neučí v dějepise zrovna pěkné věci, potvrzuje to, co jistě říkával i váš dědeček: nic se nemá vyhazovat. Všechno může ještě mít nějakou cenu.

A tak až vám dá momentálně známý spisovatel svůj zašlý psací stůl, jehož se chce zbavit, neohrnujte nos. Nikdy nevíte, jestli se z pisálka nestane klasik. Nic nevyhazujte. Až dostanete třeba jen obyčejný kus dřeva z nějaké lodi, nedávejte jej psovi k okusování. Jednou z něj může být velká zajímavost. Nechte si všelijaké střepy, hole, boty, rukavici, ano, dokonce i vlasy, když nějakou známou osobu holič stříhá. Přitočte se nenápadně a pramínek si schovejte. Nic nevyhazujte. Také když vysoce postavení hrajou dudáka nebo kulečník, pěkně poproste, jestli si nemůžete balíček karet či jednu kouli vzít na památku. Nikdy dopředu nevíte, z koho udělá historie nicku a koho se jí zlíbí učinit navždy slavným. A nevyhazujte ani stavební výkresy, třísky z rakví, mumii, pokud vám ji někdo věnuje, ba ani kousky dávno tvrdého chleba. To všechno se může jednou hodit. Třeba na malé muzeum, jaké si pořídil kníže Klemens Metternich na zámku Kynžvart. V místnosti nazývané Kabinet kuriozit je vše shora naznačené a ještě mnohem víc. Tak třeba ten psací stůl, k něm už patří i křeslo. Napohled nic úžasného. Jenže za ním sedával Davy de la Pailleterie a chrlil knihu za knihou. Nic vám to neříká? Ale ano! Toho tlouštíka s poživačnýma, chytrýma očima dobře znáte pod pseudonymem Alexandre Dumas. Teď už je všechno jasné. Možná právě za tímhle stolem Velký vypravěč vedl d'Artagnana a jeho přátele přes La Manche pro dvanáct přívěsků královny Anny Rakouské. V pravém horním rohu stolu je spousta tmavých skvrn. Jsou od inkoustu, jak si Dumas razantně oklepával své pero, ještě rozpálen z šermířského souboje s kardinálovými gardisty nebo rozhořčen z úkladů, které Katalánec Fernand, účetní Danglars a další strojí proti Edmondu Dantésovi. Pomsta je nesmí minout! Dumas psal tak rychle, že m u zřejmě mnohdy nestačil papír a stůl pak byl náhražkou. Deska je popsaná verši z nikdy nedokončené hry Romeo a Julie, kterou spisovatel věnoval jedné ze svých četných lásek. Na dvou místech stolu je dokonce vidět Dumasův podpis s typickým zakrouceným písmenem "s". Podobných kuriozit a zajímavých věcí spojených s velkými jmény nebo velkými událostmi jsou na Kynžvartu tisíce. Pramen Napoleonových vlasů je stočen do tvaru půlměsíce přesně tak, jak se velkému Korsičanovi alespoň na obrazech točil na čele. Je tady také Napoleonův hřeben a jeho vycházková hůl. Skleněná krabička chrání nevykouřenou cigaretu Napoleona III. Dřevěná krabička zase skrývá část kosti španělského národního hrdiny El Cida. Když se to před časem při natáčení na Kynžvartu dozvěděl štáb španělské televize, málem omdléval úctou. Kníže Metternich byl velký sběratel. Okouzlující muž, intrikán, milovník, ironik oblíbený ženami a uznávaný soky v politice i lásce vystavené věci získal, když jako vyslanec v Paříži či později již rakouský ministr zahraničí a kancléř spolurozhodoval o osudech Evropy. Ve sběratelské vášni se potatil i jeho syn Richard. Byl dokonce lepší: "Kancléř byl povrchní a věcmi se chtěl jen pochlubit, zatímco Richard byl sběratelem z hlubšího zájmu," říká kastelán Kynžvartu Miloš Říha. Pozoruhodnosti, jež otec a syn shromáždili, jsou úžasné. Je tady hřeben Marie Terezie. Kus chleba z Paříže obléhané Prusy roku 1870 (podle některých je však ještě starší, prý až z napoleonských válek). A mají tady i ještě onačejší kousek chleba: snad patnácticentimetrová figurka šviháka se šátkem kolem krku a koulí u nohy, jejímž modelem byl svém u spoluvězni na Špilberku sám "Babinskej, ten starej lotr mexickej". Lotr, koule i železa, vše bylo uhněteno z chlebové střídky. Jak asi vznikala tahle soška Babinského?. Co si při modelování trestanci vyprávěli? Třeba snovali plány na odvážný útěk, co my víme. Pomyšlení na to, co exponáty všechno zažily, teprve fascinuje. Neboť každá z věcí v Kabinetu kuriozit má svou historii, svůj příběh, který může vyprávět. Vezměme si třeba granát ve skříni hned vlevo za dveřmi. Žádná atrapa, kdysi měl zabít. Byl použit při atentátu na Napoleona III. Jenže nevybuchl. Pochází z dílny hraběte Falvy, který vyrobil deset těchto mistrovských kousků pro atentátníka Orsiniho. Devět jich odvedlo svou práci, tento desátý zůstal jediným na světě. Pro zájemce o tuto branži je to prý cosi jako Modrý Mauritius pro filatelisty. Anebo třeba obyčejný dřevěný kvádr, který spočívá ve stejné vitríně. Nic na něm není. Kus dřeva. Ale kolik dobrodružství, dálek a exotiky je v něm! Špalík je nezvykle těžký, asi proto, že se do něj vsákla voda všech oceánů. Je totiž z rakouské fregaty Navarra a každému, kdo četl Běhounkovu knihu Fregata pluje kolem světa, poskočí srdce. Ano, to je ona Novara, na níž plul kadet Karel Kalina, to je loď, která jako první c. a k. válečné plavidlo obeplula zemi a bojovala v několika bitvách. Toto je, co z ní zůstalo. A ještě několik listů z lodního deníku, ty jsou tady také. U některých exponátů je třeba zapojit víc fantazie, pak člověk vidí obrazy tragické i lechtivé. Například cáry tapet, na něž před popravou psala Marie Antoinetta vzkaz francouzskému lidu. Můžeme si ji představit zlomenou, plačící a zoufalou, jak hledá způsob, jak uvést na pravou míru tu obrovskou nespravedlnost. Utrhne tedy tapetu a začne psát... Anebo hřeben Marie Terezie. Koho večer čekala, když se jím česala? Víme přece, co se o této dámě, milující pořádné chlapy, naklevetilo. A co navždy tají kulečníková koule číslo 6? Partii s ní hráli během vídeňského kongresu ruský car Alexandr a rakouský císař František. Co ti dva nad kulečníkovým stolem asi upekli? A co asi pamatuje kabát vévody Wellingtona, vítěze nad Napoleonem od Waterloo? A nechtějme vědět, co by vyprávěla tahle tříska. Pochází ze sudu, v němž se, naloženy podle dobové zvyklosti v rum u, vracely do Anglie ostatky básníka lorda Byrona... Mnoho exponátů se vztahuje k revolucím - zastánce starých pořádků Metternich si jimi dokazoval, že každá revoluce je špatná. A tak shromáždil střepy z rozbitých kostelů z roku 1848 či střepinu šrapnelu, který mu tehdy vletěl až do pracovny. "Tyhle věci ho fascinovaly, protože mu dokládaly jeho pravdu," říká kastelán Říha. Ale je tady toho ještě mnohem víc. Plány Suezského průplavu s věnováním přímo od stavitele Lessepse. Střevíčky různých dam (není to prý ovšem milostná kořist) včetně opravdu malinkého z nožky manželky ministra Talleyranda. A také střevíc papeže Řehoře XVI. Cupanina, kterou roku 1870 ze svých šatů dělala v pařížském lazaretu císařovna Evženie na obvazování raněných vojáků. Kámen z babylonské věže. Mumie. dělostřelecké náboje z bitvy u Lipska a od Waterloo. Mimořádně dlouhé vlasy jakési dámy. Vlasy van Beethovena. Umyvadlo, v němž se myl Napoleon na Elbě... Jen si prohlížet tyto předměty by bylo málo. Buďme tiše a naslouchejme příběhům, které vyprávějí.

Může se hodit

Na zámku Kynžvart mají otevřeno každý den kromě pondělí. Otevírají v devět hodin ráno a poslední prohlídka začíná vždy v šestnáct, od června v sedmnáct hodin. Vstupné činí 60 korun, děti platí polovinu. Zámek Kynžvart najdete snadno: kdo jede z vnitrozemí, odbočí vpravo ze silnice Mariánské Lázně Cheb podle ukazatelů. Po pár kilometrech se zámek i se svou krásnou zahradou náhle vyloupne na dně údolí.