Než oči přivyknou tmě kamenného podzemí, trvá to tak sedm osm vteřin. Využiju je a několikrát se zhluboka nadechnu.
Těžko říct, co jsem čekala. Že po těch sedmi staletích, která uplynula od doby, kdy v největším evropském sídle templářů záhadami obestření rytíři žili, v podzemí, v němž právě stojím a které používali coby obří septik, ještě něco ucítím?!
Omyl. O nos se tu otírá jen mírně vlhký, zatuchlý pach sklepení. A v dokonalém tichu se zvuk každé kapky, které se v pravidelných intervalech rozprskávají na kamenné podlaze, odráží od stěn několikrát. Jsem v portugalském Tomaru, v hradu a později klášteru Cristo Convent. V největším templářském chrámu Evropy, který se stavěl přes pět set let a zahrnuje to nejzajímavější z architektury hned několika dějinných období. Do hlavního města Portugalska - Lisabonu, je to odtud asi hodina a půl jízdy, tedy něco přes sto kilometrů.
Neodolala jsem a pod jednou z mnoha zdejších dvoran jsem seběhla pár kamenných schodů, abych si prohlédla geniální vynález: jímku na dálkové ovládání.
Scházely se tu lidské odpady všech tří set obyvatel hradu. Když bylo podzemí plné, rytíři řádu templářského kdesi nahoře zapáčili, povolili hráz a voda ze studny, což je další podzemní místnost, jen pod jinou dvoranou, vypláchla septik. Načež se otevřela jiná výpusť a vzniklé hnojivo pokrylo přilehlý sad a zahradu. Tomu se říká čistá práce.
Záhadné znaky portugalských mnichů
Sídlo templářů a pak klášter mnichů Kristova řádu (což jsou titíž muži, jen chytře přejmenovaní, aby unikli pronásledování templářů ve 14. století) však stojí za návštěvu nejen kvůli důmyslnému septiku.
Je tu pohřben bratr Vasco de Gammy, který objevil Indii. Taky je tu nejkrásnější okno Portugalska, Janela Manuelina, zdobené v manuelském slohu, o nějž zakopne každý, kdo navštíví tuto zemi. Na tento originální sloh jsou tu pyšní. Připomíná totiž časy objevitelských cest a dobu, kdy země byla impériem.
Cristo Convent je hlavně ohromný klášter plný záhad. Třeba ta na stropě hned za jídelnou.
Kámen tu zdobí jeden z nejznámějších ezoterických symbolů: hlava Herma třívousého. Je zvláštní najít hermovskou symboliku v křesťanském chrámu. A ještě zajímavější je dumat nad tím, co se dělo ve sklepení, na které hlava shlíží a kam z místnosti vedou nenápadná dvířka. Podle průvodkyně se tu pořádaly iniciační rituály. Jaké? A proč?!
Otazníky se vynořují, i když člověk stojí uprostřed osmiúhelníkového ojedinělého oltáře v kapli, do níž se dalo vjíždět i na koni... Portugalsko nejsou jen kilometry pláží omývaných Atlantikem. Stojí za to sem letět i po sezoně. Období od října do dubna je sice časem teplých dešťů, kdy se několikrát denně z blankytné oblohy spustí taková průtrž, že vám žádný deštník, nabízený pouličními prodavači za čtyři eura, nepomůže.
Zdejší zimní čas dešťů je ale taky svátkem dobrého jídla a vína.
Hodinu jízdy od Lisabonu, v regionu Ribatejo, leží šestitisícové město Santarém. Město studentů a koridy, které tak v Portugalsku nezkoušejte říkat. Tady se boji muže proti býku v aréně říká "tourada". A od španělské koridy se liší hned několika důležitými pravidly, která jsem bohužel nepochopila. Zásadní rozdíl však zřejmě spočívá v tom, že v portugalské aréně býk nakonec nezemře. Tedy ne před diváky.
Pro milovníky dobrého jídla je však podzimní Santarém místem chutí a vůní. Koná se tu totiž gastronomický festival. Což v praxi znamená, že se vás každý portugalský region ve svém stánku pokusí přecpat svým specifickým jídlem.
Jedna delikatesa má název "migas" a je to něco jako naše velikonoční nádivka. Tady je recept: kukuřičný chleba rozdrobit, přidat olivový olej, česnek, nasekanou kapustu, malé červené fazolky, sůl, pepř. A to vše usmažit na pánvi.
A dezert? Vyberte si obdobu francouzského "cremé bruleé". Říkají mu tu pudink, má úžasnou jemňoučkou krustu z karamelu a je tak dobrý, že budete chtít vylízat misku.
A propos - jídlo. To je vskutku kapitola sama pro sebe.
Ten výčet zabere hodně místa, ale nemůžu vás o něj ochudit: úhoř, štika, rejnok, chobotnice, žralok, krevety, tuňák, mečoun, treska, mořský okoun, slávky. Plus dalších šest ryb a živočichů, které nedokážu identifikovat a jejichž názvy snad ani nejdou smysluplně přeložit.
Aby bylo jasno: to není popis situace na zdejším rybím trhu, ale hlavní chod večeře. Jedné večeře. Tady jde totiž o událost, která trvá i čtyři hodiny, začíná řadou předkrmů a končí sladkou tečkou vyrobenou vždy z mnoha vajíček.
A jsem u lingueirőes á lagoa. Mhmm... Upravená na česneku s koriandrem, olivovým olejem, bílým vínem, lžičkou hořčice a kouskem másla... To je jídlo, nad kterým by poetové mohli skládat básně.
Jde o mušli tenkou jako tužka, asi dvanáct centimetrů dlouhou, bílou čtverhrannou, která žije ve sladké vodě zátoky u Óbidos a loví se prazvláštním způsobem.
"Rybáři procházejí po lávkách nad lagunou a vodu solí. Což se sladkovodní mušli nelíbí, takže začne prskat a stříká vodu. Rybáři pak vědí, kam pro ni pod vodu sáhnout," vypráví majitel restaurace Albergaria Josefa d Óbidos.
Ve městě líbánek
Restaurace leží těsně před vchodem do vesničky Óbidos a nestavit se tu na lingueirőes (6,50 eura) by byla chyba. Restaurace totiž právě s touto mušlí vyhrála národní gastronomickou soutěž. Právem.
Jinak je to jídlo, které si cestovatel vychutná snad v nejromantičtějším koutě země - pod kulisami středověkých hradeb vesničky Óbidos. Říká se jí také Město královnino. Jedna z portugalských královen se tu totiž se svým chotěm stavila při svatební cestě a romantické uličky malých bílých domků ji tak okouzlily, že jí muž vesnici věnoval.
Dnes je to však spíš atrakce pro zamilované turisty.
Vesnice s dvěma sty obyvateli díky turistům nabobtná i na dvojnásobek. A láskyplné dvojice se pak ztrácejí v klikatých uličkách, trhají květy fuchsií a bugenvilií nebo šplhají na hradby, odkud je vyhlídka na celý kraj. Večery pak končí při svíčkách ve sklepení některé z mnoha místních vináren.
Uznávám - pro našince je Óbidos trochu bizarní, pozdně podzimní podívaná. Vedle kvetoucích ibišků, kaktusů, dozrávajících pomerančů a záplavy květů mnoha druhů a barev tu totiž blikají vánoční hvězdy.
Avšak právě to je podle mě důvod, proč se dá v Portugalsku právě teď strávit dovolená. V Česku sychravo, tam krásných dvacet stupňů.
A dál? Do dvou hodin jízdy od Lisabonu leží řada památek zapsaných v UNESCO. Nad mnohými se přitom tají dech. Třeba Balatha. Nedokončený majestátní chrám, v jehož kapli stojíte, nad hlavou obloha a v kalužích vody, kterou sem chybějící střechou poslalo nebe před deseti minutami, se odráží barvy mozaiky z oken...
Kromě toho jsou Portugalci příjemní, mají skvělé víno a není tu draho. Pobyt vychází levněji než v sousedním Španělsku. Jen letenka to kazí: na třiapůlhodinový zpáteční let si připravte nejméně pět tisíc.
P. S.: Když odlétáme, najdu v síťce sedadla časopis letecké společnosti určený k ukrácení dlouhé chvíle pasažérů. Hned na první straně je recept na ten úžasný jemňoulinký portugalský "puding" s karamelovou krustičkou a vanilkovo-pomerančovou příchutí. Začíná: osmnáct vajíček, tři čtvrtě kila cukru...
Radím vám dobře: jestli se nechcete vrátit o čtyři kilogramy těžší jako já, proboha nejezte to!
