Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Neplač pro mě, Argentino

  13:50aktualizováno  13:50
- V širokých třídách jako by byl stále ještě cítit její parfém. Jsou však místa, kde vzpomínka je mnohem konkrétnější. Najdete je v srdcích lidí a hlavně za vysokou zdí uprostřed luxusní čtvrti Buenos Aires. »Familia Duarte, por favor?« zeptáte se někoho ze správy hřbitova Recoleta. Doleva, doprava a pak znovu doleva, zazní odpověď. Najít hrob Evity Perónové není složité.
Hrobka ženy, kdysi považované za nejmocnější na světě, se tísní v úzké uličce,vmáčknuta bez mezery mezi další hroby. Pozná se podle toho, že před ní vždy někdo stojí. Teď se tady sešli návštěvníci pro tuto čtvrthodinku. Muž s taškou butiku Agatha, dívka v koženém saku, skupina turistů nebo snad nostalgických příznivců, kteří zůstali své Evitě věrní. Všichni mlčí a prohlížejí si čelo dvoumetrové hrobky z černého leštěného mramoru. Kdo hrobku vymyslel, chtěl zřejmě,aby připomínala průčelí antického chrámu. Dvě decentně naznačené řady sloupů, náznak střechy a úplně nahoře cosi jako kamenná pochodeň. Uprostřed masivní vrata s velkým křížem, zdobená kovovými pásky. Za pásky lidé vsouvají květiny. Po stranách jsou plakety se jmény. Na jedné z nich je Evita. Ústa spokojené ženy, vlasy stažené jednoduše dozadu. Je to účes, který si přivezla z Paříže v roce 1947 a nosila jej až do smrti. Jedna z návštěvnic klade k zlatavé plaketě rudou růži. Evita je jediná manželka prezidenta na světě, jíž lidé nosí květiny i padesát let poté,co zemřela. Evita je legenda bez konce, značka silného pracího prášku s bělícími účinky, jak to o ní napsal argentinský diplomat a spisovatel Abel Posse. Argentina nepotřebovala na rozdíl od zbytku světa ani muzikál, ani film s Madonnou, aby si zase vzpomněla. Nikdy nezapomněla. Obraz věčně bdící samaritánky stále přetrvává. Evita je pro spoustu Argentinců ženským Robinem Hoodem, jenž sice místo kapuce oblékal sukni od Diora, ale uměl stejně dobře bohatým brát a chudým dávat. Mnozí Argentinci mají na každém prstu jeden takový příběh. Vypráví se, že Evita měla třicet písařek, které vyřizovaly odpovědi na stížnosti lidí. Vypráví se o tom, že nechala zastavit auto kvůli plačící stařence,kterou odbyli v bance: vlétla tam jako bůh pomsty (»Řekněte pánové, kdo z vás byl takový parchant,« řekla prý tehdy), zařídila vše potřebné a personál nechala vyhodit. Vypráví se, že pracovala i dvaadvacet hodin denně, aby vyhověla své vášni pro sociální spravedlnost. Faktem je,že řídila dvacet tisíc dobročinných pracovníků, nechala stavět nemocnice, dětské domovy a starobince. Národ ji miloval a v jeho přízni se nejvíc koupala při slavných projevech z balkónu prezidentského paláce Casa Rosada. Když pod ním člověk stojí, zdá se mu, že to nemůže být ten pravý balkón. Řekl by,že historie natolik vydatná, aby se o ní točily filmy, musela kráčet po monumentálnějších kulisách tento balkón je příliš nízko a zdá se i příliš malý. Visí nad spodním koncem Květnového náměstí. Šest sloupů a nad nimi klenutí jak ve španělské katedrále. Vyzděná mřížka zábradlí. Odtud Eva Perónová oslovovala národ a národ zdola oslovoval ji. »Evíííta,« znělo z tisíců hrdel centrem Buenos Aires. Z Evitina pohledu, z balkónu, jenž je v prvním patře, vypadá náměstí překvapivě malé. V pozadí vykukuje budova Kongresu, očividně inspirovaná Kongresem ve Washingtonu. Vpravo prušácká budova centrální banky, vpředu park, palmy a malý bílý obelisk, kde se nyní jako živoucí výčitka scházejí matky mužů zmizelých v letech panování vojenské junty. Snad Evita šlapala po stejných dlaždicích, jaké jsou na balkóně dnes. Jsou bílé s tmavým vzorem a vždy čtyři vytvářejí jakýsi velký čtyřlístek. Pod tímto balkónem stávaly desetitisíce. A ještě víc lidí se tady sešlo, když Evita zemřela. Rakev přišlo políbit na půl milionu Argentinců, někteří chtěli dokonce spáchat sebevraždu. Musel to být tehdy úžasný pohled: z oken se na průvod s rakví sneslo jeden a půl milionu žlutých růží, andských fial, amazonských orchidejí a také chryzantém zaslaných válečnými letadly japonským císařem Hirohitem. Na pohřební budově viselo osmnáct tisíc věnců a stejné množství jich bylo rozmístěno po celé zemi. Vzpomínáte, co zpíval Che v muzikálu Evita? »Ó, nač ten cirkus, ta trapná show? Argentina je paf a lká, bezbřehý dav šeptá jméno Eva Perón.« Argentině tehdy zemřela její Popelka, která se z nuly vyšvihla na královnu, rozbila machistický monopol vlády generálů a za ty chudé, z nichž pocházela, to natřela těm bohatým. Anebo také využila chudé, aby si z nich udělala chodník k moci. Nádraží Retiro, kde venkovská husička s hnědým papundeklovým kufrem převázaným provazem vystoupila, stále stojí. Jen si představte tu drzost: Evita, se silným nosem a mírným předkusem, hubená a nepříliš hezká bruneta (blond přeliv přišel až mnohem později), přijela, aby se stala herečkou. Jeden z prvních podnájmů našla ve čtvrti Boca. Ta stojí za procházku - nejen kvůli tomu, že se v ní vypíná mamut stadionu místních Boca Juniors, kde to válel Maradona s božskýma nohama a občas i rukama. Odvážně nabarvené domečky,modrá, červená, žlutá, zelená. Na stěnách namalované obrazy mužů s kytarou. Muži s kytarami však stojí i na chodníku. Ulici rozehřívá nestoudné tango, které je tady domovem. Jestliže Buenos Aires silně připomíná stylem života, širokými ulicemi lemovanými stromy a náladou Paříž, pak Boca je dnes argentinský Montmartre. Když tady bydlela Evita, byla to ale chudá dělnická čtvrť, jíž procházeli přistěhovalci. »Do mého plechového kamrlíku se chodilo přes dvorek a pak se muselo vylézt po žebříku. Nebylo tam světlo a nedalo se tam topit,« napsala jednou Evita. Dívka bez talentu dostala angažmá. Můžete radost prožít s ní. Postavte se na roh avenidy Corrientes, buenosaireské Broadwaye, a třídy 9. července, místního Václaváku a snad s dvaceti jízdními pruhy nejširší ulice světa. Teď se tady plazí nekoneční hadi vozidel, ale v roce 1935 tady byl klid a hlavně mléčný bar jménem Vesuv. Evita, která si normálně mohla dovolit jen čaj maté a chleba, tam oslavila, že stala herečkou. Rozšoupla se a dala si kakao s piškoty. O tři ulice výš proti proudu vozidel na třídě 9. července je místo, kde už Evita triumfovala dokonale. Teatro Colón, jedna z nejkrásnějších budov světa, robustní renesanční kavalír, mezi moderní stavby už nějak nezapadá. Sem pozval generál Perón na galapředstavení ve státní svátek roku 1944 mladou herečku Evitu. Obrovské hlediště, jež pojme 2 500 diváků, vidělo poprvé spolu budoucí prezidentský pár - a aristokracie byla pohoršena. Tady prý uzrálo v dívce z venkova rozhodnutí ukázat těm plukovnickým a admirálským paničkám, že je první dámou. Jenže času bylo málo. V roce 1950 objevují u Evity rakovinu, podle mnohých následek vyčerpávající dobročinné práce. Evita umírá roku v červenci 1952. Legendy odcházejí mladé a Evitě je pouhých třiatřicet. Pak její nabalzamované tělo političtí protivníci ukrývají a vyšlou jej i jako vyhnance na bludnou pouť Evropou. Teprve když se roku 1971 vrátil k moci prezident Perón, mohla se vrátit i Evita. A znovu, i po své smrti, triumfuje. Je uložena na hřbitově Recoleta, nejsnobštějším místě města, kde leží ti nejbohatší, nejmocnější, smetánka, která Evitu tak nenáviděla. Hroby vypadají jako paláce a také tolik stojí. Chodit mezi nimi je jako procházet antickým městem. Tím, že se sem dostala, naposledy rozzruřila horních deset tisíc. Teď tady leží navždy. Od vchodu doleva, doprava a pak znovu doleva. Neplač pro mě, Argentino, vždyť jsem vlastně nikdy neodešla.

Casa Rosada, uprostřed Evitin balkon.

Ještě jednou Boca: zpívá píseň o Evitě?

Čtvrť Boca: když tady Evita žila, bylo to místo bídy, teď spíš připomíná Montmartre.

Jedna z plaket na Evitině hrobce.

Autor:


Nejčtenější

V Paříži nainstalovali nové eko-pisoáry. Nechutné, bouří se místní

Pařížané si stěžují na výrazné pisoáry bez zástěn v centru města. (13. srpna...

Paříž přišla s novým nápadem, jak ekologicky využít lidskou moč. Nové červené pisoáry se slámou uvnitř dokážou vytvořit...

Izrael postavil své první mezinárodní letiště. Teroristé zde nemají šanci

Nové letiště postavili v Negevské poušti a pojmenovali po astronautu Ramonovi a...

První letadla s turisty tady sice mají začít přistávat v zimě, ale už je hotovo. Izrael nedávno slavnostně otevřel...



Musíte sebrat odvahu a se žralokem bojovat, řekl v Rozstřelu filmař žraloků

Steve Lichtag byl hostem pořadu Rozstřel.

Na začátku srpna usmrtil českého turistu v egyptském letovisku Marsá Alam žralok. V Egyptě nejde o ojedinělý útok, za...

Slovenský šerpa napsal historický milník, na vrchol Sněžky vynesl 165,5 kila

Slovenský šerpa pokořil sedmdesát let starý rekord (18. srpna 2018).

Tři padesátiletí extrémní vynašeči dohromady na zádech odnesli čtyři metráky vody. Čekala je kamenitá cesta i dvě stě...

Makarskou Češi milují, k nádherně zbarveným jezerům zabloudí málokterý

Modré jezero v Imotski

Krajina kolem Makarské si získala srdce českých turistů už v první polovině 20. století a dodnes patří mezi námi...

Další z rubriky

Slovensko bez turistů. Nejkrásnější dolina Nízkých Tater zeje prázdnotou

Dolina Štiavnica od Štefánikovy chaty

Za nejkrásnější dolinu Nízkých Tater bývá obvykle považována Demänovská dolina s turistickým střediskem Jasná a...

Jak vidět Neapol a nezemřít. Návod na dovolenou po italsku

Amalfinská riviéra. Pohled na Positano

Báječné moře, nádherné scenérie, světově proslulé vykopávky, slavné ostrovy i trocha jižní dekadence, to všechno...

Do Pákistánu prý jezdí jen hlupáci, ale Žlutý cirkus si to stejně užil

Babu, trabant, který se nikdy nezastavil, se nám začal rozpadat. Čím dál jsme,...

Skoro čtvrt roku jsme cestovali Indií. Bylo to krásné, bylo to intenzivní, ale bylo toho dost. Před námi je Pákistán,...

Najdete na iDNES.cz