My lidé máme krátkou paměť. Ještě před dvaceti lety byla Šumava opravdu poklidným koutem země, po roce 1989 nastal zlom.
V ochraně přírody pod tlakem obcí a investorů rychle padají zábrany. Kdo si dnes vzpomene, že se původně na jezero Laka smělo chodit pouze s průvodcem ve skupinkách. Chůze po silničce k jezeru je dnes pro davy cyklistů a turistů stresovou záležitostí.
Dříve poklidné šumavské obce připomínají jedno velké parkoviště, vily milionářů a filmových hvězd rostou rychleji než zdejší hřiby. Šumava se stává doslova módní záležitostí. Je jasné, že namlsaní investoři a obce stupňují tlak na otevírání dalších atraktivních lokalit - Modrý sloup, lanovka na Smrčinu, chata na Svarohu atd.
Při prosazování zájmů se používají populistické argumenty - snaha o porozumění mezi národy, bránění v prosperitě obcí, zájem veřejnosti, nepřející ekologové a tak dále.
Jenže si říkám - jsme tak naivní anebo zaslepení, abysme nechápali, že statisíce turistů je prostě pro přírodu velká zátěž? Podobnou šanci k prosperitě z turistického ruchu by mělo dostat více obcí v republice, proč z jedné oblasti se dělá turistický cirkus a jiné - taktéž pěkné oblasti - jsou přehlíženy? Je jeden hraniční přechod vedle desítek dalších tak důležitý, že brání rozvoji přátelských vztahů mezi národy?
Uvědomujeme si, že z německé strany vede k Modrému sloupu frekventovaná silnice a že zde budou proudit v sezoně tisíce turistů prakticky do centra nejvzácnější oblasti?
Proč prostě nemůžeme připustit, že některá území pro nás mohou být tabu?
Pamatuji si nadšení, jaké provázelo vyhlášení Národního parku Šumava před patnácti lety. Dnes budí rozpínání se turistického ruchu na Šumavě přinejmenším rozpaky.
O výjimečném otevření Modrého sloupu a Luzenského údolí po 60 letech jsme psali minulý rok ZDE.
