Nejslavnější pisoár na světě mají Zvonokosy

Málokteré francouzské městečko se dočkalo takové nehynoucí slávy jako beaujolaiské Clochemerle. Jeho nebývalý věhlas, který se českému čtenáři možná připomíná lépe pod skvělým překladem Zvonokosy, vyplývá z jedné prosté věci. Zde mají totiž nejznámější pisoár na světě. Spisovatel Gabriel Chevallier si vybral právě toto místo. Ale zrovna tak by mohl sáhnout po kterékoli jiné vesnici v okolí, půvabné jsou totiž opravdu všechny. Stejně skvělí jsou i místní lidé.

"No jen se posaďte," uvítá vás srdečně vrchní ve vinárničce uprostřed miniaturního Clochemerle. Sedíte tedy, ochutnáváte další a další vybrané ročníky tmavomodrého vína a sledujete tu skvostnou výzdobu okolo. Na stěnách kolem dokola máte v komiksové zkratce podanou celou historii, kolem níž se slavný román (ale také stejnojmenný film) točí.

Středem zájmu je pochopitelně skandál kolem výstavby obecního pisoáru. Ten se nalézá v nejtěsnějším sousedství kostela. A to je zase trnem v oku jedné svědomité farnici. Jmenovala se Eulalie Čubíková. Veřejný záchodek pro ni byl místem veřejného pohoršení a mravní zkázy. Kolem bezbožného manévru obecní rady se odehrává vše ostatní.

Když vyjdete z vinárny, jste ve středu dění. Slavný záchodek, před nímž se zrovna fotografují dva autobusy japonských turistů, máte přímo před sebou, malé náměstíčko okolo něj. Kde jinde mají takovou dominantu! Že o ni je výrazný zájem, zjistíte vzápětí. Kronika ve vinárně na náměstí sahá mnoho let nazpět. Není tu nouze o zápisky krajanů. "Přijeli jsme z velké dálky prohlédnout si pisoárky," přečtete si v češtině od jedněch návštěvníků, kteří se originálně podepsali "SSŽ pije za vás".

Nebo tu najdete z osmdesátých let podpis "Válek" a z dalšího zápisu pak zjistíte, že šlo o slovenského exministra kultury. Listujete dál a nakonec si zkusíte představit, jaké to mohlo být v těch dvacátých letech, kdy se střílelo výhradně pro krásné nevěrnice, vojáci se vracejí a vojna je nezajímá a obecní rada stejně jako vzdálená vláda budí jen a jen shovívavé úsměvy. To byl asi důvod, proč si rozverné Zvonokosy získaly tolik sympatií. Musela to být krásná doba, říkáte si. A svěží víno k tomu všemu samozřejmě nerozlučně patří. Jen díky němu se rodily ty nejúžasnější i nejbizarnější nápady. A jen díky ušlechtilému moku se řešily s tak neuvěřitelnou groteskní úporností. Když si dolistujete nekonečné zápisky, oceníte dovedné malůvky a pohodlně se uvelebíte na bytelné dřevěné lavici u bíle vymalované stěny, přijde čas ochutnat, jaké že to beujolais tady vlastně mají.

Dozvíte se, že některé pochází i z velké dálky, aby se stejně jako ostatní vtěsnalo pod jedinou slavnou etiketu Zvonokos. Dostanete tedy do ruky skleničku a začnete s ochutnávkou. Beaujolais není tak složité poznat. Když si ho prohlédnete vedle červeného burgundského, vidíte ten zřetelný rozdíl. Sklenka burgundského má spíše cihlově červenou barvu, mladé beaujolais se naopak blíží téměř k fialové, kterou drží těsně k okraji sklenky. Zakružte vínem ve sklence, nasajte pořádně jeho vůni a soustřeďte se na ni. Cítíte tu vůni ovoce? Tak je to v pořádku. Dejte si tedy ještě další sklenku a vyjděte ven.

Udělejte si fotku na nejslavnějším pisoáru, a pokud byste chtěli, klidně můžete zajít dál. Přes všechnu slávu je totiž pisoár stále funkční i po těch dlouhých letech. Navíc močí rozhodně nepáchne. Gabriel Chevallier přitom vkládá slečně Eulálii do úst následující slova: "A co ten zápach, paní, ten necítíte?" Judita Čuprová, které byla slova adresována, však měla malé pochopení pro její staropanenské stesky. "Vůbec ne, slečno," odvětila jí. "Tak potom dovolte, abych vám, paní Čuprová, řekla, že nemáte dobrý čich." Konverzace v knize pokračovala. V jejím vyústění se projevila slečna Eulálie Čubíková jako drbna všech drben. A byla proto po zásluze vytrestána.

Dnešní dámy všeho věku, které v Clochemerle potkáváte, jsou však daleky toho mračit se na svět. Dokonce ani autobusy v jejich úzkých uličkách jim nevadí. Rády si popovídají. Řeknou, že jejich víno je čím dál lepší. Jejich děti jsou hodné a počasí ucházející. Tím dodají každému turistovi nový optimizmus. Jaké štěstí, říkáte si, když odjíždíte, že ten slavný záchodek nezbourali. Za čím by vlastně lidé jezdili? A jak jinak by se dozvěděli, že se dá žít s úsměvem na rtech?

Málokteré veřejné záchodky se dočkaly takové slávy jako ty ve francouzských Zvonokosech


Témata: Francie