Kosovska Mitrovica

Kosovska Mitrovica - Zbrusu nový pravoslavný chrám na výšině nad Kosovskou Mitrovicí | foto: Jakub Hloušek

Nejostřeji rozdělené město Evropy: Kosovska Mitrovica

  • 9
Svého času představoval symbol rozděleného města Berlín s proslulou zdí. Berlínská zeď sice s jásotem padla, na druhém konci našeho kontinentu se ale objevily linie nové. Nejmarkantněji je návštěvník pocítí v Kosovské Mitrovici, městě nesmiřitelně rozděleném na severní - srbskou a jižní - albánskou část.

FOTOGALERIE

MITROVICA: ROZDĚLENÉ MĚSTO

Analyzovat problematiku Mitrovice náleží především politologům, nutno však poznamenat, že ani jedna ze zúčastněných stran není absolutně bez viny: zrušení autonomního statutu Kosova za vlády Miloševiće se ukázalo být velmi chybným krokem, stejně jako pozdější diskriminace albánské většiny, včetně násilných aktů.

Následovné vyhánění srbských civilistů a útoky na církevní objekty také rozhodně nepatří k důkazům kultivovanosti člověka. Nicméně – i  Kosovskou Mitrovici obývají lidé.

Místo zdi řeka
Zatímco v Berlíně se dělícím činitelem stala zeď, zde je jím řeka Ibar. A nad ní se v centru města tyčí most. Stavba, která ve své podstatě nese úlohu spojovat břehy, usnadňovat cestu a přibližovat obyvatele.

Legendární mitrovický most nyní hraje zcela opačnou roli: právě on se stal dějištěm krvavých srážek mezi oběma znesvářenými komunitami a pořádkovými silami, právě tady před dvěma léty vzplál oheň největších nepokojů v Kosovu od počátku mezinárodní správy provincie.

Kosovska Mitrovica
(Mitrovica / Mitrovicë)
 
po jistý čas též Titova Mitrovica: město v srbské provincii Kosovo, nyní pod Dočasnou administrativní misí OSN v Kosovu ( UNMIK ).

Přesný počet obyvatel není znám, odhady kolísají od 75 000, až  100 000. Většinu tvoří Albánci, dále následují Srbové ( 7 000 – 14 000 ), Bosňané ( 2000 – 6000 ) a Romové.

Kosovska Mitrovica neoplývá historickými památkami, nejvýraznější rozvoj města nastal až v minulém století díky těžbě ložisek barevných kovů a výstavbě gigantického kombinátu Trepča, v těsné blízkosti města se tyčí nepřehlédnutelné ruiny středověkého hradu Zvečanu.

Ani dnes, kdy napětí poněkud polevilo, po něm není příliš snadné přejít. Výstražné tabule s nekompromisními instrukcemi, početné policejní hlídky i připravené kovové zábrany a klubka ostnatého drátu dávají tušit, že tu bývá proklatě horká půda.

Momentálně sice policisté posedávají v chládku, avšak během několika okamžiků může nečekaná jiskra nenávisti opět dramaticky vyostřit situaci a znovu obarvit přilehlé chodníky krví.

Takřka nulový provoz na něm ostře kontrastuje s okolními rušnými bulváry. Oba břehy si žijí vlastním životem, jen občas se někdo pomalým krokem šourá po pustém chodníku. Většinou směřuje do čtvrtě Bošnjačka mahala – jednoho z mála míst v Mitrovici, kde  ještě existuje multietnické osídlení. A tak jediný, kdo sebevědomě utíká středem mostovky, bez ohledu na uniformu, národnost i víru, je  osamělý toulavý pes.

Nejen policisté a vojáci bdí nad klidem u mostu. Za stolky kavárny Dolce Vita, ihned na počátku srbské strany, mají svůj akční štáb "bridgewatchers“ – ostří hoši na pomezí ochranky, domobrany a paramilitární formace.

Kromě usrkávávání kávy neustále sledují dění na mostě, s cílem zabránit vstupu určitým civilním osobám z albánské strany, případně se servat s neméně horkokrevnými albánskými chasníky či příslušníky mezinárodních sil.

Paradoxně – ostatní mosty přes Ibar (a je jich v okolí Mitrovice několik) jsou zcela bez ochrany, ať policejní, nebo jíné.

Paneláková džungle a nekonečná tržnice
Tak by se dala charakterizovat většina severní – tedy srbské části. Jelikož oblast severně od Kosovské Mitrovice, prakticky až k "hranici“, obývají takřka výlučně Srbové, nepociťuji na první pohled žádnou výraznou změnu.

Všude se běžně platí Dináry, automobily mají nové srbské poznávací značky - KM. Tedy, pokud se jejich majitelé takovou "zbytečností“, jako je espézetka, vůbec zaobírají. Pracovník bankovní přepážky po chvíli hovoru přešel na obstojnou češtinu – před lety k nám poměrně často jezdil a ochotně nám ukazuje cestu k nové dominantě, kterou je pravoslavná katedrála.

Nato, že nezaměstnanost tu dosahuje přibližně sedmdesáti procent, mohla pravoslavná církev využít finanční prostředky daleko efektivněji. Zato se ovšem z terasy chrámu otevírá nádherný výhled na město obklopené horami a severní okraj kosovské kotliny ve směru k Prištině. Kousek od vyhlídky nás obklopuje houf místních kluků, pro které je turista vzácným úkazem.

Každý volný plácek, každý nadbytečný kus chodníku je mezi pompézními věžáky obsazen stánkem, prodejničkou, pultem či provozovnou rychlého občerstvení, odkud se, ze zčernalých, umaštěných, komínů, šíří vůně grilovaných pokrmů a dým z dřevěného uhlí.

Na rozdíl od centrálního Srbska se tu dá narazit i na četné orientální speciality, jako třeba vynikající klobásku – sudžuk. Ne vždy ale účet za občerstvení odpovídá ceníku.

V některých obchodech se dá zavadit  i o odlišné zboží - předměty s nacionalisticky laděnou tématikou. Stejné ražení mají i mnohá graffiti: dopravní značku s červeným křížem kdosi obohatil o čtyři "s“, čímž dostal stylizovanou podobu hesla "jen svornost Srba spasí“, u paty pověstného mostu září vstříc albánskému břehu nasprejované poselství – Srbija do Tokija!!

Mitrovica není jediná
Kosovska Mitrovica není jediným současným příkladem  "rozděleného“ města na území našeho kontinentu: podobné, ovšem poněkud méně výrazné prvky lze spatřit například v Sarajevu, Mostaru ( obě Bosna a Hercegovina ) či severoirském Belfastu.

Po 2. světové válce došlo též k rozdělení severoitalské Gorizie na italskou a jugoslávskou část, čímž vznikla, dnes slovinská, Nova Gorica.

K nejbližším podobně postiženým mimoevropským sídlům se řadí kyperská metropole Nikósie.

A abychom nemuseli chodit daleko, i náš Český Těšín se r. 1920 zrodil rozdělením původního jednolitého Těšína, kdy historická část města na pravém břehu Olše připadla Polsku a levý břeh Československu.

Vítejte v "eurozóně“
Již po prvních desítkách metrů za zátarasem jsem pohlcen zběsilou atmosférou: reproduktory kaváren se vzájemně přeřvávají, nablýskané výlohy zlatnictví ostře kontrastují s mnohdy prašnými vozovkami staré části Mitrovice, mezi korzujícím davem se obratně protahují podomní prodejci cigaret a kreditu do mobilů.

Trochu stranou leží původní pravoslavný kostel, poškozený během posledních nepokojů. Z postsocialistického ztvárnění monumentu jednoho z hrdinů protisrbského odboje zamrazí. Hlavní náměstí překvapí nečekanou čistotou, ale stačí zabrousit do bočních uliček – každý volný plácek tady současně slouží jako smetiště.

Trhovci se s námi ochotně dávají do řeči, v krámcích se suvenýry se objevuje tepané nádobí, není problém tu zakoupit zářivě rudé tričko s albánským orlem a nápisem "Kosova“. Ostatně spotřebního zboží, obohaceného o dotyčného orla, se tady vyskytuje více, než malé množství. A platí se zde výhradně Eury.

Na ohradě okolo stavby nacházím pestrá, pacifisticky zaměřená, graffiti. Těžko říci, zda se jedná o spontánní a svobodné vyjádření názoru, spíše se domnívám, že jde o studentské dílo, vytvořené pod mezinárodním dozorem.

Právě zahraniční organizace se snaží podchytit a podporovat nečetné pokusy o prolomení ledů vzájemné nevraživosti, přičemž častým problémem bývá najít vhodné prostory, kde by se příslušníci obou národností mohli bezpečně scházet: na internetu ovšem nečekaně nacházím i velmi kultivovanou srbsko – kosovskoalbánskou diskuzi.

Bohužel, jen skromné zbytky staveb zůstaly ze části zvané Ciganska mahala, romské čtvrti na břehu Ibaru přímo v centru města, kterou zničili albánští extremisté. Překvapivě se jednalo o jedno z nejdéle osídlených území Mitrovice: Romové v této lokalitě nepřetržitě žili několik století, zároveň většina z nich pracovala v rudných dolech.

Bludiště uniforem
V pestrém pouličním provozu se nápadně vyjímají vozidla různých bezpečnostních složek: pomalu každých padesát metrů  na chodníku patrolují uniformovaní muži, mnohdy v plné zbroji. Kromě příslušníků KFORu, se setkávám mezinárodními policejními silami, zdejší kosovskou policií a také pořádkovými silami KPC – často tvořenými veterány Kosovské osvobozenecké armády. Co chvíli se kolem mihne džíp italských carabinierů, či bílá vozidla OSN.

Islám zde příliš není vidět
V rozporu s různými "rádobyobjektivními“ informacemi tu spatřuji jen velmi málo - navíc převážně starších - žen, které svým šátkem na hlavě a "předpisovým“ pláštěm ke kotníkům, dávají najevo příslušnost k muslimské víře.

Mladá generace se obléká zcela dle evropské módy, typickou plstěnou čapku – plis (srbsky keče), nosí pouze místní penzisté, zcela výjimečně narážíme na vousatého "fundamentalistu“. 

Jen vřava tržiště na rozlehlé ploše u mešity navozuje "východní“ atmosféru. Zato u většiny hotelů, benzínových pump a dalších provozoven se třepetají vlajky Spojených států.

Tip pro sběratele kuriozit
Při trošce hledání lze v obou částech města trefit i na trafiku s pohlednicemi. Na poště v albánské části bude příslušný pohled ofrankován půleurovou "kosovskou“ známkou mezinárodní civilní správy, zatímco v severní půli známkou, dnes již neexistující, Jugoslávie (v budoucnu přijdou zřejmě na řadu nové srbské).

I v některých tématech na pohlednicích se „sever“ liší od“jihu“ a naopak: mimo standardních snímků města, se na snímcích objevují albánští orlové, dívky v krojích či záběry obrněných transportérů zemí NATO, sortiment na severu je obohacen o plamenná hesla, srbské národní symboly či portréty Radovana Karadžiće a podobných „pseudohrdinů“.

Jak se tam dostat

Z Bělehradu do Kosovské Mitrovice jezdí denně dostatek spojů, jízdní řád lze najít na:  www.bas.co.yu . Autobusy v srbské části mají konečnou stanici na nábřeží Ibaru, autobusové nádraží v pravém smyslu tu neexistuje, časy odjezdů je nutné zjistit dotazem u řidičů, nebo místních.

Na albánské straně se nalézá autobusové nádraží, pro cestu do Prištiny může být vhodnější využít převoz minibusem ( 1,5 Eura ), stanoviště leží v centru města. Při vstupu do Kosova obdržíte na hraničním check pointu mezinárodní policie vstupní (případně tranzitní) kartu, kterou je nutné při odjezdu odevzdat. Pakliže jste do Kosova vstoupili z Makedonie, Albánie, nebo Černé Hory a hodláte se z něj vracet přes Srbsko, při plánování berte na zřetel, že pravděpodobně nebudete do Srbska vůbec vpuštěni, jelikož nevstupujete oficiálním hraničním přechodem.

Pokud by se vám přece jen poštěstilo, tak by další komplikace mohly nastat při výstupu ze Srbska, jelikož pravděpodobně nebudete mít v pasu srbské vstupní razítko. 

Motoristé platí padesát Eur za povinné ručení (na dva týdny). Již delší dobu ovšem prosakují zprávy o záměru vstup do Kosova zpoplatnit, nebo omezit. Vzhledem k nenadálým změnám bezpečnostní situace je třeba návštěvu pečlivě zvážit. V případě nepředvídaných událostí či problémů není Český zastupitelský úřad v Bělehradu schopen zajistit pro české občany, nacházející se na území Kosova, konzulární služby. Připravuje se otevření slovenské kanceláře v Prištině.