Ačkoli Jablanac tvoří významnou dopravní křižovatku, dosud nepozbyl punc rázovitého jadranského městečka, kde lišky dávají dobrou noc. Jakmile námořníkům z trajektu odbije padla, zmizí i věčné štrúdly aut a Jablanac se znovu položí do zažité letargie.
Veškeré společenské dění se tady točí okolo pár lidových kaváren či hotelu, jediný zdejší obchod koncem minulé sezony nadobro uzavřel své bytelné mříže. Tudíž i místní usedlíci to mají s přístupem k základním potravinám poměrně složité.
Přesto se Jablanac může pochlubit kuriozitou světového formátu. Na vrcholu útesu u vjezdu do přístavu prosvítá Planinarska kuća Miroslav Hirtz, které náleží primát nejníže položené horské chaty světa.
Od hladiny Jadranu ji dělí rekordních dvacet výškových metrů. Ale výhled z terasy od chaty na titěrný přístav a obří masu hřebene Velebitu v pozadí tento neobvyklý hendikep přesvědčivě vyváží.
Postavena byla před druhou světovou válkou a nyní spadá do péče oddílu vysokohorské turistiky MIV z Varaždínu. Provozní doba chaty startuje na prvního máje a trvá do konce září. Primárně slouží hlavně členům Chorvatského svazu vysokohorských turistů, zároveň ale dle nepsaného etického kodexu horských chat je vždy připravena přijmout cestovatele v nouzi.
A vyplatí se poctít ji návštěvou už kvůli pamětnímu razítku. Protože takový originální suvenýr vám bude zaručeně každý závidět.
Náročná túra
Hrozivé výšiny rozeklaného Velebitu zpřístupňuje značená cesta. Výstup od nejnižší chaty světa vede vyprahlým holým krasem a je nadmíru strmý. Takže jej mohou bezpečně absolvovat výhradně fyzicky zdatné osoby. Dle údajů na směrovce trvá čtyři hodiny a po překonání 1 400 výškových metrů vyústí v sedle Mali Alan do národního parku Sjeverni Velebit.
Může se hoditJak se tam dostat Kolik to bude stát Další informace |
Tam se schovává další pitoreskní horská chata. Taková, jaké už z našich hor dočista vymizely. Uvnitř jejího potemnělého a spartánsky zařízeného interiéru se nad masivní litinovou pecí sklání větry ošlehaný správce, chvíli v těžkém pekáči cosi kuchtí a poté do hrubých skleněných karaf rozlévá žíznivým hostům drsné stolní víno.
Denně jich obslouží desítky, poněvadž sedlo Mali Alan představuje strategicky důležitou zastávku při trekingu nejvyššími pasážemi této části pohoří.
Pokud vlastníte vozidlo, přece jen bude zajímavější nechat drastický výstup masochistům a k přesunu do sedla Mali Alan využít uzounkou silničku. Ovšem pozor: na mnoha úsecích není radno se potkat s protijedoucím autem. A nedej bože s autobusem!
Vzdálenost jízdy z Jablance nahoru činí 21 km. Pak už stačí nahodit ruksak a výheň pláží vyměnit za zdravý horský vánek jednodenní túry.
K potopenému vraku na dně čarokrásné Zavratnice
Kdo se netouží plahočit do výšek, a přesto si přeje poznat výjimečný šperk chorvatské přírody, ať u chaty v Jablanci zacílí k ukazateli do zátoky Zavratnice. Po značené stezce se tam dostane za slabou půlhodinu chůze.
Kompaktní linií pobřeží brzy přeruší sytě modré chapadlo uzoučkého zálivu, které si mezi příkrými stěnami proklestilo cestu hluboko do nitra pobřežní bariéry. Až věrohodně evokuje fjordy dalekého severu.
Akorát tady jsou přilehlá skaliska budována sněhobílými vápenci. Místy naprosto nehostinnými, téměř bez jakéhokoli stébla odolné vegetace. Tělo neví, kam se má otočit dříve: zda zaklonit hlavu k špičatým srázům nebo se soustředit na moře, kde se pod smaragdovou hladinou mělčiny mihotavě rýsují rezavé pozůstatky potopeného vraku. Dále již inkoustová modř vody signalizuje podmořský sráz a bezednou hlubinu.
Úplně na samém závěru této divoké scenérie se rozprostírá malá idylická pláž stíněná hájkem cypřišů i sosen. Nejkrásněji se zde budete cítit, když u nás vrcholí jaro. Nebo naopak počátkem října. To tady příjemně hřeje jižní slunce a davy letních prázdnin jsou tytam.
Zavratnica patří k chráněným územím přírody
I místní výběrčí vstupného si radostně mne ruce, protože nápory se dnes nekonají: jen občas prodá vstupenku a mezitím se pachtí s obnovou nátěru dřevěné bárky. Mimochodem, k takovému povolání bych se někdy chtěl vypracovat.
Dortík v krajině
Jestliže vám během cesty nehoří koudel u paty, doporučuji udělat si krátkou pauzu ve středisku zdejšího přímoří, městě Senj. Nad ním se jako cukrový dortík prostřený mezi věkovitými borovicemi tyčí objekt pevnosti Nehaj. Tedy aspoň takto pevnost působí zdálky.
Nicméně při bližším obhlédnutí její sladký ráz urychleně zmizí a po zralé úvaze budete nuceni konstatovat, že tato stavba opravdu nemohla být nikdy dobyta. Iluze půvabného zámečku je pryč a vy stojíte před festovní kamennou krychlí s mrňavými okny, prošpikovanou otvory střílen a zakončenou čtveřicí nárožních věží.
Pardon, na horním ochozu se mezi cimbuřím rýsuje ještě vysunutá pátá věž posazená na arkýři. Ta nesloužila pro potěchu oka, nýbrž v sobě skrývá pevnostní prevét. Čili záchod. Jak se na jeho studené lavici relaxovalo, si můžete sami otestovat.
Poněvadž příjemně laděnou expozicí vystoupáte až na samotný ochoz, odkud se otevře fascinující výhled: pod vámi se vlní hravý Jadran a horizont krášlí bezlesá úbočí ostrova Krku.
Dějiny senjské pevnosti začali psát takzvaní uskoci, katoličtí uprchlíci z osmanské Bosny. Pod dohledem císařské Vídně odtud krutými výpady popichovali turecké jednotky dislokované za blízkou hranicí. A když zrovna nelikvidovali Turky, tak si to statečně rozdávali s ozbrojenci Benátské republiky. Přičemž si rychle získali renomé postrachu Jadranu.
O vskutku holubičí povaze senjských uskoků podává přesvědčivý důkaz galerie erbů jednotlivých rodů, kde se to jen hemží uťatými hlavami kníratých Turků nabodnutými na meče či cákanci krve. Uskoci se nakonec stali natolik svébytnou silou, která značně rozčilovala i jejich habsburské ochránce, až všem došla trpělivost a ve finále společně s Benátčany postupně vypálili všechny uskocké základny, včetně námořní flotily.
