Dobříš: malé české Versailles
Když projdu jižním zámeckým křídlem a otevře se přede mnou zeleň zahrady, nenapadá mě nic jiného, než že lidská duše je plná paradoxů.
Za mnou v hlavním sále totiž visí nad krbem portrét muže příjemné tváře, s jakou ho v roce 1747 zachytil malíř Battoni. Ale tenhle vlídně vyhlížející kníže Jindřich Pavel Mansfeld měl velmi špatnou pověst: poddané dával mučit, nešetřil ani těhotné ženy a několik lidí jeho drábové ubili karabáči. Situaci řešil vídeňský soud a shledal ji tak závažnou, že knížeti odebral na několik let správu panství. A přece tak nelítostný muž po sobě zanechal uměním překypující zámek s ambicemi podobat se Schönbrunnu a Versailles.
Barokní zahrada podle francouzského vzoru je rozložená do tří teras a zdobená zelení stříhanou do složitých ornamentů, gejzírem barev, vodní kaskádou, sochami a rokokovou oranžerií. V těchto dnech voní jarem, do kterého se letní silou opírá slunce. Připomíná pohádku. Koneckonců natáčela se tu legendární Princezna se zlatou hvězdou na čele i oba díly Princezny ze mlejna.
Pravda, ta rafinovanost přísně zkrocené přírody je oslňující umělecké dílo, ale člověk by si po chvíli rád vydechl. Panstvo mělo na přelomu 18. a 19. století zřejmě podobný pocit a za zahradou založilo anglický park, ostatně tehdy velmi módní. Urodilo se v něm dost romantických zákoutí, ale raritou zůstává Čertův most postavený ze slévárenské strusky. Magické místo, trochu tu mrazí v zádech. Prý tady kdysi chudý švec potkal satanáše, ale vzhledem k dobříšské historii bych tipovala, že to bude prokletý Jindřich Pavel Mansfeld.
Kroměříž: manýry pana biskupa
Když v roce 1664 poprvé přijel do Kroměříže biskup Karel II. z Lichtenštejna-Kastelkornu, vystoupal na věž, rozhlédl se po městě zničeném válkou a zaplakal. Tehdy slíbil, že mu vrátí tvář důstojnou sídla biskupského úřadu. Učinil, jak řekl, a v rámci toho zbudoval také kousek od zámku Libosad čili Květnou zahradu podle italského, raně barokního vzoru.
Přivolat si její dávnou náladu není těžké, moc se prý nezměnila, dokonce se dochovala jako jediný evropský doklad zahradního manýrismu, což ocenilo i UNESCO. Mezi špalíry přísně stříhaných habrů (některé biskupa pamatují) se stále geometricky protínají cesty a září květy ornamentálně tvarovaných záhonů. Pořád tu stojí překrásně zdobená rotunda, původně vybavená vodními žerty. Letos v ní naopak chystají světelné hrátky, začátkem června tu otevřeli výstavu Actis Effector čili Tvořeno světlem.
Zkouším prověřit, nakolik dodnes trvá efekt, jímž proslula 244 metrů dlouhá kolonáda a nová doba mu dala jméno telefon – vskutku, pokud na jednom konci zašeptáte, na druhém je to slyšet.
A ještě něco tu pamatuje biskupa Karla. V jedné části zahrady je čtvercový labyrint tvořený zídkami ze stříhaných keřů. Bloudit jím je dnes zábava a prokličkovat do jeho centra mi nedá moc námahy. Jenže v tehdejších zahradách měl jiný úkol: jak člověk procházel jeho spletitými cestami, tak procházel i zákrutami své duše a hledal v ní sebe sama, svůj klid. Zkuste to, mně to nevyšlo.
Kroměříž
Vrtbovská zahrada: výhled na Prahu, jaký nezapomenete
Funím do schodů spojujících terasy a myslím na nevěsty a ženichy, kteří si sem chodí říct své ano. Manželství, které se v téhle barokní parádě uzavře, musí vydržet. Ne snad kvůli vynaloženému fyzickému úsilí, ale díky té kulise. Půvabům palácové Vrtbovské zahrady ve svahu Petřína složilo poklonu i UNESCO zápisem na Seznam světového kulturního dědictví.
Přitom František Maxmilián Kaňka, který ji před polovinou 18. století tvořil pro hraběte Jana Josefa z Vrtby, neměl snadný úkol. Poměrně malý prostor na prudkém svahu mu nedovolil velký rozmach, chtěl spíš nápad – a ten Kaňkovi očividně nechyběl.
Pravda, vystoupat tři terasy, do nichž architekt zahradu rozdělil, je slušný sportovní výkon, ale cestou mám na co se dívat, a tedy důvod k oddechu. Už dole je to sala terrena s freskami Václava Vavřince Reinera, tam také začíná přehlídka soch Matyáše Bernarda Brauna, který celé dílo svého přítele Kaňky doplnil hrdiny antických bájí. Nejpočetněji obsadili střední terasu, odkud koncem 19. století shlíželi na Mikoláše Alše, jenž měl v pavilonu na spodní terase ateliér.
Je to vlastně malý barokní svět, chytře těžící z půvabné kombinace strmého terénu, zeleně, květinových ornamentů, zídek, průchodů a schodů, které mě dovedou až nahoru, tam, kde malá teráska nabízí pohled na Prahu, jaký nezapomenete.
Vrtbovská zahrada v Praze
Nové Město nad Metují: Renesance, baroko a veselí trpaslíci
Téhle zahradě v Novém Městě nad Metují není ani sto let, ale architekt Dušan Jurkovič se inspiroval renesanční Itálií. Když počátkem 20. století opravoval pro Cyrila Bartoně z Dobenína zchátralý zámek, založil k němu na nově zakoupených pozemcích i zahradu. A přestože sám patřil ke hvězdám secese, tady ctil minulost. Zámek v sobě spojoval renesanci s barokem, což byl pro Jurkoviče důvod, aby k němu ve stejném duchu stvořil zeleň.
Takže kde tu mám hledat ozvěnu časů, které chtěl připomenout? V terasovitém dělení zahrady? Ve schodištích propojujících jednotlivé úrovně? V symetrii záhonů rámovaných stříhanými keři, v bílých balustrádách a dominující kašně? Chybí mi tu (no, vlastně ani moc ne) vyumělkovanost renesance a baroka, jako by si tu hru na historii Jurkovič vychutnal s nadhledem člověka 20. věku a zahradě dal nám blízkou uměřenost.
Nové Město nad Metují
Je mi tu prostě jaksi lehko a veselo, o což se mimochodem stará také galerie trpaslíků karikujících panské úředníky. Braunovy sochy, vlastně jediné skutečné baroko, sem byly v roce 1913 převezeny z Benátek nad Jizerou.
A přece si tu Jurkovič neodpustil ani svoji secesi. Horní a dolní část zahrady propojuje dřevěný krytý most, jehož folklorní "valašský" tón kupodivu s renesančně barokní náladou skvěle ladí.
Buchlovice: celý svět v jedné zahradě
Právě v těchto dnech tu otevírají každoroční výstavu fuchsií obnášející na 1 400 druhů, což činí ze sbírky evropský unikát. Pokud tu pestrou nádheru chcete vidět, projděte zámeckou zahradou a parkem ke konírně, ale nepospíchejte. Barokní zahrada, která tu začala vznikat počátkem 18. století, je jedna velká romantika.
Ostatně páv, který mi vykřikne za zády a důstojně odkráčí za pečlivě stříhaný zimostráz (moje máma tomu keři říkala krušpánek), je toho připomínkou - ptáka s pyšnou korunkou mívali ve znaku Petřvaldové.
O jednom, Janu Dětřichovi, se vypráví, že když se v roce 1692 oženil s Anežkou Eleonorou z Colonna-Felsu, pochopil, že jeho křehká manželka zvyklá na slunnou Itálii bude chlad hradu Buchlova těžko snášet. I začal pod ním stavět zámek ve stylu barokní vily a k ní dal podle tehdejšího zvyku rozložit zahradu plnou tvarovaných keřů, bazénů s vodotrysky a buclatými sochami andílků. Půvabné místo lásky pak sdílel i s druhou manželkou Marií Annou.
Buchlovice
Po roce 1800 zdědili Buchlovice Berchtoldové a ti je rozšířili o krajinářský park osázený vzácnými dřevinami. Dveře jim sem otevřeli Leopold I. a jeho bratr, botanik Bedřich, který domů ze světa vozil stromová semínka a sazenice. Na osmnácti hektarech tu podle katalogu najdu Japonsko, Jižní i Severní Ameriku, Skandinávii, Čínu, Koreu, Sibiř, Kavkaz, ale mně to splývá v exotickou, vlhce vonící kulisu, kterou teď podbarvuje záplava dokvétajících azalek a rododendronů. Mimochodem, je jich tu na 150 druhů a odrůd.
PARÁDNÍ PARKY
Terčino údolí u Nových Hradů
Byla bohatá a romantická. Kdo? Hraběnka Terezie Buquoyová, která v duchu rousseauovského návratu k přírodě založila roku 1756 v údolí Stropnice rozlehlý park. Šlapu těch pět kilometrů, které tu dnes obnáší naučná stezka, a zcela paní hraběnku chápu, cesta zalesněným divokým údolím ke zříceninám středověkého Cuknštejna je zážitek.
Nota bene když si ho zpestřila romantickými stavbami a stavbičkami. Kdysi půvabný Modrý dům se sice už změnil v ruiny, ale stále stojí Václavovy lázně a stále šumí umělý desetimetrový vodopád, dnes už s titulem technické památky.
Terčino údolí u Nových Hradů
Vrchotovy Janovice
Kdykoli sem přijdu, zastavím se v rohu parku u malého hřbitůvku. Pod obdélníkovým kamenem tu leží Sidonie Nádherná, za kterou do janovického zámku kdysi jezdil básník Rilke, malíř Švabinský, architekt Loos, Karel Čapek, Masarykovy vnučky Herberta a Anna a nejčastěji novinář a dramatik Karl Kraus.
Dotýkám se kamenného stolu, u kterého psával pod korunami stromů a věřím, že by těžko hledal krásnější pracovnu. Sidonie park tvořila podle pokynů architekta Camillo Schneidera tak, aby těšil po celý rok. Aby zlátl podzimními listnáči, bílou zimu oživil zelení jehličnanů i spících rododendronů a v létě se barvil zářivými květy. Jejich čas přichází právě teď.
Vaše zahrada či parkNenašli jste tady tu "vaši" NEJ zahradu či park? Podělte se o svoje tipy s ostatními čtenáři v diskusi. |
