Cestou autobusem do Neapole, kde si jeden z pasažérů každou chvíli pobroukával revoluční italskou píseň Avanti popolo, jsem z dlouhé chvíle uvažoval, co je v tomhle jihoitalském městě nejhezčí. Ženy, o nichž se zpívá v písních? Památky? Pro velký provoz ve velkoměstě jsme pomalu projížděli ulicemi. Nemohl jsem proto přehlédnout pohozené papírky, a bylo jich místy až neuvěřitelně mnoho, a některé domy poškozené posledním zemětřesením z roku 1980. Než jsme vystoupili z autobusu, upozornil nás starostlivý průvodce na nebezpečí zdejších kapsářů. První naší povinnou zastávkou se stalo náměstí Plebiscitu, kde se ze strunného nástroje linuly různé písně. Jednu jsem poznal okamžitě. Kdysi ji zpíval Milan Chladil - Krásná je Neapol. S prvními orientačními průvodcovskými slovy začínají cvakat spouště fotoaparátů a kamer. Jdeme si prohlédnout monumentální kostel sv. Pavla. Přísný kustod odtud rázně vykazuje jednu naši dívku, která si dovolila vstoupit pouze v šortkách. Inu, jiná země... Naše kroky dále vedou do úzkých uliček. Ženy si více přitiskly kabelky k tělu. Na této jakoby pěší zóně jednak uskakujeme před projíždějícími motocyklisty, kteří jsou pro cizince jistou raritou, a dělíme se o chléb s toulavými psy, kteří nejsou vůbec nebezpeční. Mezitím naše oči přivykly cenovkám u zboží, končícím třemi nulami. Vzhled a čistotu těchto uliček srovnávám se stejnými částmi Prahy. V každém případě by naše matička bodovala, i když naše vjemy byly obohaceny o další historické budovy. Jejich interiéry už nám však splývají. Přesto musíme konstatovat bohaté stavební dědictví města. A ještě jedno potěšitelné zjištění: naše peněženky zůstaly nedotčeny. Nejsem si jist, zda po několikahodinové prohlídce nepatrné části města bych dokázal určit, co je zde nejhezčí. V každém případě návštěva Neapole s překrásným okolím stojí za to. Arivederci, Napoli.
9. září 2000
