Kde od skluznic málem šlehají plameny. Nejdelší sjezd na světě

Bázlivou úctu vyvolává i mezi nejlepšími lyžaři světa. Zkusili jsme sjezd Lauberhornu ve Švýcarsku na vlastní kůži a víme, kde si dát pozor.

Ti nejlepší lyžaři světa se tady jednou za rok řítí rychlostí 150 kilometrů v hodině, až jim od skluznic skoro šlehají plameny. Je to nejdelší a jeden z nejtěžších sjezdů Světového poháru, který mnozí borci ani nedojedou.

Na vlastní kůži zažít Lauberhornabfahrt však může i obyčejný smrtelník, i když traťové rekordy zřejmě nestrhne. Ale o to nejde, důležité je být na místě, kde je trhají jiní.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Lauberhorn má vůbec nejdelší trať ve Světovém poháru a právě délka 4 480 metrů představuje jednu z nejtěžších překážek závodu. Na trati nejsou zvlášť dlouhé strmé úseky, ale v každé pasáži číhá na závodníky nějaká záludnost, která je může vytrestat nejen ztrátou cenných vteřin, ale i nebezpečným pádem. I ti nejrychlejší musí vydržet ve sjezdovém postoji nekonečné dvě a půl minuty, přičemž ty nejrychlejší pasáže je čekají až v samém závěru.

Zavítáte-li do švýcarské oblasti Jungfrau během sezony mimo půlku ledna, kdy se jede závod, můžete si trať projet – na rozdíl třeba od Kitzbühelu je v podstatě celá přístupná veřejnosti a denně upravovaná.

Start se nachází pod vrcholem hory Lauberhorn na jižním svahu nad sedlem Kleine Scheidegg a je přístupný moderní sedačkovou lanovkou. Trať vás protáhne po úbočí Lauberhornu až na okraj prominentního letoviska Wengen, odkud jezdí vlak zpět na Kleine Scheidegg anebo visutá kabina na vrchol Männlichen. Spojení z cíle zpět na start není ani rychlé, ani snadné, a tak si slavnou trasu nejspíš projedete jen svátečně.

Pohled na Lauberhorn z protilehlého svahu nad sedlem Kleine Scheidegg

Američan Bode Miller je téměř blízko pádu během slalomu v superkombinaci mužů na 79. ročníku Světového poháru - Lauberhorn (16. ledna 2009).

Na start

Na trať se můžete vydat ze startovacího domečku jako závodníci. Nejprve vám široká a příjemně svižně skloněná pláň umožní nerušený rozlet a ani závodníky tu žádná muka nečekají. První "překážkou" je Russiho skok, jakýsi nevýrazný hup na rozehřátí. Poté se trať postupně zrychluje a blíží se k prvnímu klíčovému úseku – skoku Hundschopf ("psí chocholka"), který je zároveň i nejznámějším místem celého závodu, jeho poznávacím znamením. Trať se tu dost zužuje a tiskne se těsně ke skalnímu bloku, kde čeká zlomová hrana – za ni není vidět, takže závodníci skáčou do prázdna.

Tip na dovolenou

Vybírejte z pestré nabídky lyžařských zájezdů do Švýcarska na dovolena.iDNES.cz.

Pochybení přitom může mít fatální důsledky, neboť dopadový prostor je příliš krátký a dosti tvrdý. Sjezdaři se vznesou nad logo Wengenu, umístěné pod odrazovou hranou, objektivy zacvakají a po 20 až 30 metrech následuje přistání a hned levotočivá zatáčka. Rekreační lyžaři jsou tohoto dobrodružství ušetřeni – Hundschopf je pro veřejnost nepřístupný a krátký prudký svah se objíždí úzkou serpentinou.

Po dalším menším skoku (Minschkante) se závodníci vřítí do ostré pravotočivé zatáčky, která rozhoduje o jejich rychlosti na dlouhém plochém a velmi úzkém úseku Alpweg. Smrtelníci jen pohodlně šněrují a traverzují. Pak přichází zřejmě nejdramatičtější šikana celého Světového poháru – Kernen-S, dříve podle přemostění nesoucí název Brüggli-S.

Jeden z prvních klíčových úseků na sjezdovce Lauberhorn - Hundschopf neboli česky "psí chocholka". Autor: Creative Commons / Roland Zumbühl

Tunelem pod železnicí

Závodníci tu prudce zpomalují až na 70 až 80 km/hod. S dosaženou rychlostí přitom pak musí hospodařit dalších 20 až 30 vteřin. Hrozivý pád tu v roce 1997 potkal domácího Bruna Kernena, který vyjel z trati a síť ho vymrštila zpět. Šikana byla později překřtěna na jeho počest.

Ani zde se vám při rekreačním sjezdu tep příliš nezrychlí, dost možná přemostění minete i bez většího povšimnutí – už proto, že vaše rychlost bude oproti závodníkům zlomková.

Karl Schranz - rakouská lyžařská legenda 60. let - během Světového poháru v Lauberhornu, 1966. V pozadí hora Mönch.

Švýcar Didier Cuche na Russiho skoku při tréninku na Světovém poháru - Lauberhorn (11. ledna 2007).

Zato následující pasáž si užijete. Trať se zničehonic prudce stáčí vlevo a jako strmý trychtýř vás vžene pod úzký viadukt, po němž vede železniční trať. Zprvu se zdá, že se do tunelu snad ani nevejdete, a tak se nejspíš podvědomě přikrčíte. Naopak závodníci se ani nestihnou leknout – přiřítí se sem takovou rychlostí, že je tunel vcucne dřív, než o něm stihnou přemýšlet. Snad jen když jim nad hlavou zaduní vlak, trochu procitnou.

Po chvíli se trať vrhá do své nejstrmější pasáže zvané Hahnengschuss. Závodníci, kterým už vysílením hoří nohy, tímto přímým úsekem proletí rychlostí až 150 kilometrů v hodině. Francouz Johan Clarey se tu letos prohnal dokonce 161,9 km/hod., čímž stanovil rychlostní rekord nejen této trati, ale celého Světového poháru. I běžní smrtelníci si mohou ve vyhrazené části tratě změřit rychlost radarem.

Jedna z nejpozoruhodnějších pasáží, kdy se trať vtěsnává do úzkého viaduktu.

To ještě není všechno

Trať přitom ještě nekončí – následuje mírnější pasáž a skok, kde televizní kamery zabírají závodníky zezadu tak, aby se za nimi rýsoval pyramidovitý vrchol Silberhornu. A nakonec přichází ještě jeden padák, esíčko a pak extrémně prudký cílový hang.

Závodníci už jedou jen na výpary svých sil, což zvyšuje riziko pádu. Právě esíčko v roce 1991 doslova pohřbilo Rakušana Gernota Reinstadlera. Cílový hang je zároveň snad jediné místo, jež kvůli svému černočernému sklonu prověří i amatérského jezdce. V cíli můžete vystoupat na bednu a chvilku přemítat, jak se asi skuteční vítězové cítí.

Z cílového prostoru vyjíždí expresní čtyřsedačka, od jejíž horní stanice můžete přestoupit na vlak anebo sjet do centra Wengenu na visutou kabinu. Velmi pěkný je i černý slalomák spadající vlevo od trasy lanovky, kde si můžete naložit pár lahůdkových jízd jako bonus k právě absolvovanému sjezdu.

Lyžařská legenda

Lyžařská legenda Lauberhornabfahrt je nejstarším závodem Světového poháru (SP).

• Poprvé se jel už v roce 1930, o rok tak předběhl slavný Hahnenkamm, a tradici nepřerušila ani 2. světová válka. Výpadky nastaly poprvé až v 70. letech kvůli nedostatku sněhu. V roce 1967 se stal jedním ze základních kamenů nově zrozeného Světového poháru.
• Nejúspěšnější šampion Karl Molitor ovládl závod hned šestkrát, i když ještě dávno před zrodem SP. Nejzdatnějším sběratelem zlatých medailí z éry SP byl Franz Klammer, závodnická legenda 70. let z rakouských Korutan.
• Trať je plná vzpomínek na slavné pády – to je případ skoku Minschkante (těžké zranění Švýcara Josefa Minsche), šikany Kernen-S nebo úseku zvaného Österreicherloch, kde spadli tři Rakušané během jednoho závodu.
• Závodní trať je ve Světovém poháru ze všech nejdelší a zároveň má i nejvýraznější zpomalovací šikanu – Kernen-S. Skok Hundschopf by mohl neoficiálně držet titul nejfotografovanějšího místa SP.
• Za pozornost stojí i nejvyšší rychlost dosahovaná v pasáži Haneggschuss – více než 150 km/hod. A nakonec je nutno připomenout, že trať má ze všech závodů světového poháru zřejmě i nejkrásnější horskou kulisu.