Ve čtrnácti je všechno dobrodružství. Byla to moje první cesta do zahraničí. Za války na cestování nebylo a v prvních poválečných letech nás daleko víc lákaly naše rodné, sedm let zapovězené Krkonoše. Zato teď jsme jeli do ciziny. Autobus čekal kdesi u Denisova nádraží. Seděl jsem po pravé straně a ze Smetanova nábřeží jsem si snažil vrýt do paměti siluetu Hradčan, abych měl v té cizině vzpomínku na domov. Nic jiného jsme nevezli. Nechtěli jsme u sebe mít cokoliv, co by mohlo prozradit, že nejedeme jen na pár dní na lyže. Autobus jel po své obvyklé trase, dvacet minut před ním spojka na motocyklu. Kdyby narazila na policejní prohlídku, měla za úkol se vrátit a rozhodit před autobus zkroucené hřebíky. Pokud by autobus píchnul, zmizeli bychom. Zkušenosti z odboje přicházely už měsíc po únorovém puči vhod. Autobus skutečně píchnul někde u Strakonic. Jenže tehdy po válce byly pneumatiky a duše stokrát látované. Řidiče to nevyvedlo z míry: "Už ani nepamatuju, že bych dojel bez píchnutí." Bylo to dohodnuté varování nebo náhoda? Dostal jsem za úkol postávat jako zvědavý kluk a dívat se, co řidič vytáhne z pneumatiky. Pak jsem hlásil - byl to starý rezavý šroub, snad tři centimetry dlouhý. Tatínek to zvážil a znovu jsme nasedli. Ve Kvildě autobus zastavil nahoře na náměstí. Šli jsme dolů a připadali si s lyžemi zoufale nápadní. Byly Velikonoce, sníh už roztál. Postavili jsme je raději za vrata hostince. Byly krásné, jasanové, ještě předválečné, a na mých bylo nové kandaharové vázání, které jsem dostal k Vánocům. Po půl století jsem se tam byl podívat. V hostinci měli na stěně jako výzdobu starobylé lyže. Že by ty naše? V boudě na protějším svahu jsme si ještě dali čaj. Prohlíželi jsme si návštěvníky. Kteří půjdou s námi? Pak jsme se po jednom vydali podél Teplé Vltavy směrem k opuštěné boudě u pramenů, kde za války Němci věznili sovětské důstojníky. Pomalu jsme se shromáždili a pokračovali pašeráckou stezkou. Jednou se na vozové cestě ozval motocykl. Ulehli jsme do mokré trávy a čekali. Motocykl odbočil, cesta pokračovala. Snad hodinu po půlnoci jsme zastavili na mýtince u starého hraničního kamene, ještě z dob před válkou, s vytesanými písmeny ČS a D. Nikdo nelíbal půdu, nikdo nenabral prst rodné země na památku, jak jsem si to představoval podle Jiráska. Přesto nechtěli odejít. Už jednou za svou zemi bojovali. Proč tato země vypuzuje ty, kdo ji nejvíc milují? Pak jsme u hraničního kamene udělali krok z ČS do D, tehdy americké okupační zóny, pro nás do neznáma, do nejistoty. Krok do zahraničí. Byl to nejdelší krok mého života. Trval dvaačtyřicet let.
29. dubna 2000
