Koupání na hraně vodopádu
Kdybych to byl býval věděl, tak bych sem byl býval nechodil.
Ale to přeháním. Žádné riziko nehrozilo a přišel bych o zážitek stát uprostřed Viktoriiných vodopádů, přímo na samém kraji, kde se voda láme a s řevem padá do hlubiny.
Dostal jsem se sem úplně náhodou. Stál jsem na břehu Zambezi a fotil dva asi tříleté černoušky, jak se šplouchají asi dvacet metrů od místa, kde se hladina láme do vodopádu. Najednou přišel mladík a zeptal se mě, zda chci jít k jezírku. Trochu mě to zarazilo. Proč mi nabízí jezírko, když tady mám Zambezi a vodopády... O jezírku mluvil jako o úplné samozřejmosti. Nijak ho nepřiblížil. Jako by každý věděl, co tím myslí.
Abych nevypadal jako trouba, zeptal jsem se, za kolik.
Řekl, že za sedm dolarů.
Usmlouval jsem to na pět. Viděl jsem, že směrem někam do středu řeky se čas od času brodí skupinky turistů v plavkách. Vyrazili jsme.
Za dvacet minut jsem stál přímo na zlomu. Poznal jsem to podle toho, že mě přestalo poslouchat tělo. Chtěl jsem se předklonit ještě kousek dopředu, abych se mohl podívat dolů, ale zjistil jsem, že se zakláním. Prostě to nešlo.
Jen to zkuste, naklonit se nad hloubku čtyřiceti pater, žádné zábradlí před vámi.
Stojím na suchém místě širokém snad dvacet metrů, nevalí se tudy ani kapka. Jako bych byl jen na skále. Je velké sucho. Jenže oko sbírá celkový dojem a ten je plný vody, tříště, pěny a hřmění. Dole bublá voda, vlevo se valí voda, vpravo se valí voda. Je nekonečná, otupující. Je hypnotická. Je magnetická.
Ďáblovo jezírko
Život za pět dolarů
Čím víc se tělo brání, tím větší je pokušení naklonit se ještě kousek. Zkusit, jestli jste silnější vy, nebo obranný instinkt hluboko ve vás. Anebo ta hloubka a síla, která vás tam táhne.
Na zlomek vteřiny máte chuť tam skočit a nechat se nést oblaky tříště. Ale nějaký anděl zatáhne za špagát a vrátí vás zpátky.
Ve skále tady zůstalo malé jezírko. Jako skalní oko. Plave v něm pár lidí. Pět temp sem, pět temp zpátky.
Předtím jsem z břehu viděl ty postavičky uprostřed vodopádu. "Co je to za idioty?" říkal jsem si. Teď jsem jedním z nich a je to úplně v pohodě. Nic to není. Cesta sem byla jen malá procházka potokem. Voda mi byla nejvýš do půli stehen.
Někde proud docela táhl. Proti strachu, že vás vodopád vcucne, doporučuji tohle: udělejte stejnou hloupost jako já a jděte s batůžkem, kde máte všechno fotografické vybavení, všechny peníze, pas, letenku. Jedno uklouznutí, a vše je mokré, zničené. Kvůli tomu budete mít zadek tak stažený, že si na vodopád nebo krokodýly nevzpomenete.
Až mnohem později mi došlo, že jsem Ďáblovo jezírko už viděl. Někdo mi e-mailem poslal fotky lidí, kteří leží na hraně vodopádu a koukají dolů. Průhledná počítačová koláž, myslel jsem si.
Nebyla to koláž. Byly to Viktoriiny vodopády. Když je hladina Zambezi jen o něco vyšší, z jezírka přetéká voda a padá dolů. Je součástí vodopádu. Jenže nemá tah. Navíc se skála přímo na zlomu zvedá jako zuby, takže tvoří přirozené zábradlí. Tedy pokud vody už není příliš. Život cizince závisí na odhadu místních kluků, jimž se za to platí pět dolarů.
Velký vodní kouř
Když nechodíte po hraně vodopádu, chodíte okolo po březích. Bere to dech úplně stejně.
Viktoriiny vodopády jsou drama dlouhé sedmnáct set metrů. Tichá a mocná Zambezi najednou s řevem končí. Nepokračuje. Řítí se do úzkého kaňonu z výšky 120 metrů a mění směr o devadesát stupňů. Nevěříte, že tahle průrva je to, co zbylo z mohutné řeky.
Z té díry stoupá sloup par. Když je hodně vody, je vidět až na čtyřicet kilometrů. Domorodci to nazývali Hřmící kouř. Když se sem blížil David Livingstone, myslel, že hoří buš. A pak řekl, že je to tak krásné, až se andělé zastavují v letu a zírají.
Voda padá dolů v copech. Stříkají, pulzují a pak se volným pádem nesou prostorem. Mění se v tříšť, opar, záplavu pěny na holení. Ta vzlíná proti copům vzhůru. Vše se mísí a řve a drtí a laská ve velkém milování.
Někde vás voda postříká tříští. Jinde vám udělá pro radost duhu. Je jich tady jako motýlů na louce.
Pak se dočkáte. Slunce zapadá a poleje vodopád zlatem.
Ďáblovo jezírko na druhé straně pomalu zčerná, už vidíte jen obrysy palem na břehu. Potom africky zčerná všechno a slyšíte jen to hřmění.
Viktoriiny vodopádyViktoriiny vodopády leží na hranici Zambie a Zimbabwe. My jsme tam dojeli se skupinou přátel obytným vozem české cestovky Pangeo, která má po exotické Africe několik tras. Projeli jsme Zambii, Zimbabwe, Botswanu a Namibii (naši trasu lze najít na www.pangeo.cz). Přímo na místo, jak na zambijskou stranu, tak na zimbabwskou, létají běžně z Evropy přední evropské aerolinky. V Livingstonu na zambijské straně i ve Victoria Falls v Zimbabwe najdete díky přílivu turistů ubytovaní a služby na kvalitní úrovni. Dokonce i na zimbabwské straně, která kdysi byla mnohem lepší. Teď Victoria Falls představují ostrůvek normality uprostřed zimbabwské bídy. Co dělat Kolem vodopádů můžete donekonečna chodit a fotit. Můžete zkusit drahé (a adrenalinové) raftování pod vodopádem, stometrový bungee jumping z mostu před kaňon Zambezi, vyrazit na safari, jezdit na lodích i na slonech. Jak se tam dostat Ďáblovo jezírko je na zambijské straně vodopádů, jede se k němu z Livingstonu, koupání v něm je bezpečné od září do prosince. Co si přivézt
|
