Mongolsko je velké asi jako Aljaška. Rozlehlé, nekonečné pláně ve vnitrozemí asijského kontinentu obklopuje ze severu Rusko a z jihu Čína.
I když to mnohé překvapí, má tato země s naší republikou společného víc, než se na první pohled zdá. Téměř třicet tisíc místních obyvatel z dvoumilionové populace studovalo nebo pracovalo v bývalém Československu.
A dříve navázané obchodní kontakty stále pomáhají v uzavírání nových smluv. Není velkou zvláštností, že v hlavním městě potkáte člověka, který nejen že rozumí česky, ale dokáže i odpovědět na pozdrav.
Pokud ale opustíme mongolskou metropoli, dostáváme se do naprosto jiného světa. Do světa nekonečných stepí, jurt, ajraku a potomků Čingischána.
Zvyky a obyčeje "posledních kočovníků" mohou cestovateli připadat přinejmenším zvláštní a snad i podivné. Jednou z výrazných odlišností je právě tradiční mongolská kuchyně.
Skopové a zase skopové
Mongolské pokrmy nehýří nespočtem chutí a nápaditostí, jako je tomu například u kuchyně čínské. Přesto jsou to jídla zajímavá.
Nejčastěji podávaným jídlem je vařené skopové maso. Jeho příprava nejčastěji probíhá v hliníkové konvi, v níž je kromě neodkostěného kusu masa i cibule, česnek, mrkev a několik doruda rozžhavených kamenů.
Jako příloha se obvykle podávají brambory. Mongolové ovšem nepoužívají koření. Jediné, čím ochucují svá jídla, je sůl.
Když jsme si u jezera Naiman Nuur od malého chlapce koupili skoro metrovou štiku, připravili jsme ji "po česku" - s kořením, které jsme měli k dispozici.
Když jsme pozvali mongolské přátele na ochutnávku, neodmítli, ale jídlo dojedli jen ze slušnosti. Jednoduše jim to maso ochucené pepřem, solí a paprikou nechutnalo.
Jak se dělá svišť
Snad největší raritou, se kterou jsme se během naší cesty setkali a kterou jsme jako jedinou z nabízených pochoutek neměli odvahu ochutnat, byl grilovaný svišť.
Zní to neuvěřitelně, ale jedná se o největší národní pochoutku!
V mongolských stepích žije svišť bobak (Marmota bobac), který je blízkým příbuzným sviště horského (Marmota marmota).
Druhý jmenovaný zástupce žije také v Alpách. Svišť bobak se od sviště horského liší kratším ocasem, světlejší srstí a bíle zbarvenými hlodáky. Ve stepi vyhrabává chodby hluboké až tři metry a dlouhé dokonce dvacet metrů.
Už samotný lov tohoto jinak plachého hlodavce může být pro Evropana opravdovým zážitkem. Stepí se pohybuje několik mužů s klacky, kterými buší do země a snaží se tak vystrnadit zvědavého sviště z jeho nory.
Druhá skupina lovců se pohybuje stepí buď na koni, nebo stále častěji na motorkách. A sviště, kteří hledají úkryt v norách, střílejí za jízdy. Nejzkušenější a nejzdatnější lovci za jediný den skolí pět až osm kusů chlupatých hlodavců.
Následuje příprava. Nejdříve svišti uříznou hlavu, vyjmou vnitřnosti a do vzniklé dutiny vsunou horké kameny. Sviště zavážou obvykle drátem.
Tepelná úprava spočívá v systematickém opalovaní plamenem letlampy -známou pomůckou našich lakýrníků. Spálenou srst odírají krátkým klacíkem.
Asi po patnácti až dvaceti minutách intenzivního rožnění je pochoutka připravena k okázalé hostině.
Svišť se řekne mongolsky "tarvagan", letlampa "bódog". Nazvali jsme tedy toto jídlo, po kterém se našim mongolským přátelům dělaly boule za ušima, "tarvagan á la bódog" - svišť grilovaný letlampou.
A proč jsme neměli odvahu toto jídlo ochutnat? Pomineme-li poněkud odpudivý vzhled plyny nafouknutého těla bez hlavy, tak v srsti těchto hlodavců přežívá roztoč, který je přenašečem dýmějového moru.
Epidemie této nepříjemné nemoci jsou v Mongolsku poměrně časté. Po důkladné tepelné úpravě je s největší pravděpodobností jakákoliv obava zbytečná, ale jistota je jistota, a tak jsme si s našimi přáteli jen připili na zdraví a zdar naší cesty.
Může se hodit
Doprava v Mongolsku Poněkud problematická je orientace v širých mongolských pláních. Podrobné a aktuální mapy neexistují nebo se nedají sehnat, a proto je dobré mít vedle auta i průvodce - řidiče, který se ve své zemi vyzná. Mongolská měna se nazývá tugrik, za sto českých korun jich dostanete přes sedm tisíc Stránky Davida Hainalla www.fototoulky.net |