Pro domorodce znalé věci nic neobvyklého. Domek slouží jako dharmašála, poutnický útulek, a jeho majitelé sotva mohou vybírat byť jen symbolických pár rupií od sádhuů, hinduistických svatých mužů, tvořících většinu zdejší dočasné klientely. Často totiž nemají víc než starou přikrývku a misku na almužnu.
Stejně jako zástupy turistů je sem, do garhválského Himálaje, neodolatelně vábí místo, kterému místní neřeknou jinak než Kravská tlama. Vyškrábat se až k ní, do výšky hodně přes čtyři kilometry, to dá pořádně zabrat. Ale stojí to za námahu. A navíc, vedle nevšedního zážitku prý pouť přináší i nemalé náboženské zásluhy. Kdo ví, kdy se můžou hodit.
Takže batohy na záda a vzhůru do kopce! Od hinduistického chrámku v Gangótrí, zasvěceného bohyni Ganze, cesta stoupá a stoupá dobré dva dny. Dlouhé hodiny v prachu pěšin, bázlivě se tulících k horským srázům nad propastmi, střídají sladké chvilky odpočinku u ledovcových bystřin, osamělá noc pod hvězdami, prudké sprchy studených lijáků a cvakání zubů u skomírajícího ohně. A bloudění labyrintem obrovských žulových balvanů. A pohled na bílé vrcholky, modrou oblohu a rudé cákance rozkvetlých rododendronů dole v roklinách.
Narůstající únavu snad pomůže zmírnit vědomí, že stejně jako vy tudy stoupali i ti nejslavnější indičtí asketové. A pak to přijde. Že se cosi děje, zprvu signalizuje jen temné hučení, které sílí a sílí. To už se z nízké ledové jeskyně, tvarem opravdu připomínající kravskou tlamu, nezadržitelně valí vodní přívaly. Žádný nepatrný pramínek, ale odkudsi z hlubin se dere už přímo řeka, divoce pěnící v oblázkovém řečišti. Právě tady se rodí Ganga, tady je počátek její svatosti, odtud si razí cestu dolů z Himálaje.
Několik pokroucených borovic vrhá dlouhé stíny, zatímco vysoko nad Kravskou tlamou se obří ledová hora Šivaling koupe v parscích zapadajícího slunce. A ještě výše nad ní se mračí samo nebe. Stále je třeba mít na paměti, že Ganga není pro Indy pouhou vodou. Je božstvem, spasitelkou, přímo vodní formou božské energie, Matkou, jejíž vody smývají z člověka všechny hříchy. "Klidně se napijte. Ganžské vody jsou sice léčivé po celém toku, u pramene však obzvlášť," promluvil pojednou svatý muž, který se odkudsi vynořil jako duch. Silně se ochladilo, sádhu má na těle jen bederní roušku, ale zima se ho zjevně netýká.
"Každý večer při západu slunce tady rozjímám," vypráví a hledí upřeně kamsi k jeskyni. Pak se rychle otočí na patě, mávne na pozdrav a peláší si to směrem k ledovci. Naboso, jen v tvrdých dřevěných skandálech bystře přeskakuje balvany jako kamzík. Tady v horách je Ganga ještě mladá a divoká. O několik set kilometrů dál, ve vyprahlých indických rovinách zestárne a vyzraje a změní se v líný kalný veletok. Ve svatém Váránasí, věčném městě, je už široká na dva kilometry. Její proud Indům symbolizuje tok času, v jejích vodách, k nimž od nepaměti putují, chtějí dosáhnout konce koloběhu svých životů.
Tentam je božský klid Himálaje. Váránasí, milionové lidské mraveniště, je doslova přesyceno kinetickou energií. A vypadá to, že každým okamžikem musí vybuchnout. První dojmy mohou nezkušeného cestovatele šokovat: labyrint uzounkých uliček s chrámy a svatyněmi, z nichž se ozývá podivná vřískavá hudba, občas nahánějící husí kůži. Divoká vřava přecpaného bazaru, umrtvující výheň pálícího slunce a nespočitatelné masy. Omamná vůně kadidel, hromady tlejících odpadků, pestrobarevná sárí, konvoje rikšů, květinovými věnci vyzdobení svatí mužové, policisté s holemi, desítky bezcílně bloumajících posvátných krav, davy žebráků a hejna dětí.
A nad celým tím přízračným babylonem města, které je starší než Řím nebo Jeruzalém, bdí, kdo jiný, než Matka Ganga. Není divu, že znavený poutník se v davu snadno ztratí. Vysvobození přináší až motorová tříkolka a v ní usměvavý rikša, který si nechá říkat Bully. "Je to tu opravdu blázinec," hned se dává do řeči. "Přesto neznám Inda, ve kterém by Váránasí nevzbuzovalo pocit hrdosti." Bully je pozoruhodný chlapík, který se vyzná. Není snad nic, co by o městě nevěděl. Po chvíli pod rozehřátou kapotu rikši nahlédne vedle "parkující" buvol.
Zkoumavý pohled jeho velkého oka není zrovna dvakrát příjemný. Z druhé strany přichází pohotová žádost o bakšiš. Bully se královsky baví. I to tu prostě patří k věci. Ať už se budete ve Váránasí bavit s kýmkoli, hovor se vždycky zákonitě stočí na gháty. A s nimi, samozřejmě, zase na Gangu. Město má přes sedmdesát ghátů, terasovitých schodišť vedoucích k řece, situovaných na jejím levém břehu tak, že slunce vychází vždy přímo proti nim.
Právě zde konají hinduisté očistnou rituální koupel. Ožívají už s ranním rozbřeskem. Bráhmanští kněží, ghátíové, do pasu nazí, jen ve sněhobílém dhótí, s bílou šňůrou přes rameno, ozdobení na čelech božskými znameními z popela, již čekají pod rozevřenými klobouky jutových slunečníků, aby si žehnáním věřících zasloužili svůj výdělek. Ti nejzbožnější si před ponořením do posvátných vod nechají oholit hlavu včetně obočí a řas. Poté v řece zaujmou nehybnou pozici některé z jógových ásan a setrvávají v tichém rozjímání. Ženy se koupají diskrétně ve svých sárí. Potápějí se, laskají se s očistnou vodou, polévají si z mosazných konvic vlasy a obličej a bez ustání se modlí.
Při rituální koupeli je třeba ganžskou vodou propláchnout ústa, nos, oči, uši, aby si na své přišly všechny smysly. Během očistných úkonů se Indové neváhají zhluboka napít posvátné tekutiny, jejíž jediný doušek by se zřejmě stal Evropanovi osudným. Čeho by se však měl obávat hinduista? Vždyť ganžská voda je všeobecně považována za účinný elixír. "Ten, kdo ji pije, je na nejlepší cestě dosáhnout nesmrtelnosti," tvrdí s vážnou tváří Bully.
Poutní místa rovněž znamenají skvělý byznys. Tuto odvrácenou tvář zdejších obřadů poněkud poodhalil Bully. "Gháty živí řadu profesí, které s duchovní činností nemají mnoho společného, ale jsou poutníkům velice užitečné," projevuje "rikšák" smysl pro realitu. Má pravdu, stačí se rozhlédnout. Mnoho lidí se tu zaobírá úkony dosti "přízemními", jako holiči, květináři, veslaři, obchodníci s náboženskými předměty. Konkurence je nesmírně tvrdá, v boji o zákazníka přijdou nezřídka ke slovu i pěsti.
Ovšem i sama duchovní útěcha donutí hinduistu sáhnout dosti hluboko do kapsy. V každou roční dobu zde na něj číhají pandové, bráhmanští kněží i svatí mužové, ale také jejich agenti a zprostředkovatelé, znalci rituálů, obětníci a různí šarlatáni. A všichni nastavují dlaň. "Duchovní povolání jsou plná podvodů, většina kněží provádí obřady bez žádoucích znalostí, jsou negramotní, nedokážou odříkat mantry zpaměti a pletou je dohromady," vypráví Bully. Jen dva gháty ovšem, Manikarnika a Haríščandra, slouží k rituálnímu spalování zemřelých. Poznají se už zdálky podle pečlivě narovnaných hromad dřeva.
Obloha ještě úplně nezesvětlela a ulicemi se již prodírá desítka mužů s bambusovými nosítky, na nichž se rytmicky otřásá tělo zabalené v bílém plátně. Neomylně míří na Manikarniku. "Tam jsou si všichni rovni. Nikomu, byť by byl sebevýznamnější, není vyhrazena žádná výsada," říká Bully. Zdejší spalovač to ví. Bůhví pokolikáté už provozuje neměnný pohřební rituál: zemřelého omyje vodou, potře směsí santalového prášku a čistého másla a položí na hranici.
Času není nazbyt, na pohřeb už netrpělivě čekají další. Nejstarší syn hranici pětkrát obejde s pochodní v ruce a pak ji zapálí. Přímo u úst, kudy odchází duše. Po chvilce už stoupající slunce prosvětluje svými paprsky modrý dým s mastnými sazemi, jež se vznášejí nad planoucí hranicí. Pro hinduisty smrt nepředstavuje konec, nýbrž začátek dalšího života. Proto pozůstalí nijak netruchlí a celou kremaci berou spíše jako podívanou.
U hořících hranic se běžně stoluje, a pokud náhodou někomu vyschne v krku, Ganga je blízko. Tak se voda prostě nabere a nikomu nevadí, že na hladině volně plují závěje popela ze spálených lidských těl. Většina Indů stále dává přednost tomuto prastarému pohřebnímu obřadu. Moc je ani nezajímá, že ve Váránasí už pár let stojí nové moderní krematorium. Popel musí do Gangy, zní dávné pravidlo. A tak tato božská řeka, jež prý nemá ve světě sobě rovnou, dál řídí život ve Váránasí. A zdaleka nejen tam.
Může se hodit
TREKY V INDICKÉM HIMÁLAJI: Himálajský region v severním Uttarpradéši je skvělým místem pro horské treky. Nabízí stále téměř panenské oblasti, druhou nejvyšší indickou horu Nanda Déví (7817 metrů) a celou řadu nejuctívanějších himálajských svatyní a poutních míst, jako třeba Badrináth, Jamunotrí nebo Gangótrí. Nejlepší období pro treky je květen až červen a září až říjen. Pokračování ze str. I
JAK SE DOSTAT DO VÁRÁNASÍ: Město je s metropolí spojeno letecky. Spolehlivě se tam z Dillí dostanete vlakem, jízda trvá 13 až 16 hodin (764 kilometrů). Třináct hodin se jede z Kalkaty a 28 hodin například z Bombaje. Váránasí je poutním místem i pro indické sikhy Na cestu k pramenům Gangy se vydali také indičtí vojáci
JAK SE DOSTAT K PRAMENŮM GANGY: Z populárního města Rišikéš, kam jezdí zájemci o jógu a hinduismus z celého světa, se do Gangótrí dostanete autobusem přes město Uttarkaší. Pokud právě není po monzunových deštích silnice zavalena bahnem a kamením, trvá cesta 10 až 12 hodin. Výstup k pramenům Gangy začíná ve vesnici Gangótrí, odtud už se nedá jinak než po svých. Zabere to asi dva dny. Gangótrí leží ve výšce 3140 metrů. Je třeba vystoupat k ledovci Gaumukh, do výšky přes 4400 metrů. Tam spatříte Kravskou tlamu. Pokud zabloudíte, nebojte se zeptat některého ze svatých mužů, jsou dobrosrdeční a rádi se o své zkušenosti podělí.
CO JEŠTĚ VIDĚT: Jen deset kilometrů severovýchodně od Váránasí leží Sarnáth, jedno z nejhlavnějších center buddhismu. Právě tam Buddha před 25 stoletími poprvé vyhlásil své učení. Podobných asketů potkáte u břehů Gangy stovky
Posvátnou vodu z Gangy je třeba dopřát všem smyslům. Mnozí poutníci si ji nabírají do nádob a odvážejí domů.
 Hinduisté věří, že posvátná koupel v Ganze smyje z člověka veškeré hříchy. Ve Váránasí je prý ponoření do Gangy nejúčinější. |
