Na tomto mostě je zajímavé to, že je zdvihací a tudíž se na něm, nebo vlastně před ním a za ním tvoří fronty aut. Trošku mě vystrašila cedulka na začátku ať hnu kostrou, nebo že to se mnou špatně skončí. Pospíšil jsem si a dobře jsem udělal. Hned jak jsem spočinul nohou na druhém břehu, tak most začal vyřvávat, jako kdyby hořelo, auta se zastavila a horizontální most začal svou střední část zvedat do vertikály. Přijela větší trajektová loď, projela si to vzniknuvší dírou, následovalo za ní asi tak 20 plachetnic a různých příštipkářů, kteří sice mohli projet i pod zavřeným mostem, ale protože si hráli na větší než byly, tak si mužně počkali na zvednutí mostu.
Zato já jsem si už nepočkal na zavření mostu a raději jsem se po pohroužil do lákadel treku. Začalo to hodně pěkně po skalách, na každých 50 metrech nějaká zajímavá rostlinka a u ní malé vodopádky a popis. Ukolébal jsem se tím, že to vede vlastně skoro ve městě a že určitě žádná zajímavá nebo snad nebezpečná zvířata nepotkám. Ale to jsem se trošku přepočítal a můžu říci, že jsem rád. Jak si tak poklidně jdu, skláním se u každé cedulky a pozorně si všechno čtu, abych to zase vzapětí zapomněl, tak přede mnou najednou něco šustlo, zachrastilo, já se lekl a podíval jsem se na cestu pořádně, proč že se to ten tlustý klacek tak hýbe.
Nebyl to klacek ani had, ale pořádně alespoň 40cm dlouhý ještěr. Říkám ještěr, protože nevím, co to bylo. Ještěrka určitě ne, ale pečlivě jsem se to snažil zdokumentovat a pokusím se to určit až budu mít v ruce fotky. Vyfotit to taky nebo jednochuché, protože ta potvůrka zůstala stát jako socha jen do doby, kdy jsem já stál jako socha. A jakmile zaznamenal pohyb, tak sebou mrskl a já měl co dělat, abych ho našel.
To jsem ale netušil, kolik tam těchto zvířat je, a že si je můžu vyfotit za každým pařezem. Naladěn takovým zážitkem jsem vykročil k dalším cílům. Další cíl mě bohužel zklamal a hodnocení treku to projelo na celý čáře. V prvni pětině se
totiž nacházela různá "piknikoviště", kterých Australané využívají dosytosti. Nebudu tvrdit, že jsem se prodíral davem, ale hustota zalidnění na metr čtvereční byla zhruba stejná jako součet dioptrií na mých brýlých, což je hodně.
A pak to teprve začalo. Vešel jsem do buše s občasným výhledem na moře a prolézačkami skalnatým pobřežím, krásná průzračná voda, na cestě jen pár postarších důchodů, kteří uskakovali aniž jsem je o to žádal. Za jedním pánem jsem šel asi pět minut, než zezadu paní, kterou jsem předešel zavolala Bob! Somebody behind you! Milý Bobo uskočil, usmál se na mě širokým australským úsměvem, zeptal se, jak se mi daří a že je dnes hezky a že se omlouvá, jak mě zdržoval.
Pak už bylo vidět Manly, a to už jsou zase jenom baráky a pláže, a to se mi tam moc nechtělo. No a jak si tak našlapuju na ten poslední kilometřík, tak se najednou za mnou ozve: Honzo! Já se otočím a hned mi bylo jasný, že se domů nebudu trmácet autobusem, ale vychutnám si krásně frontu čekajících aut na Spit Bridge ve voze svých přátel. Taková nedělní procházka v Sydney určitě stojí za to!
