Diskutovat o vztahu k ženám je na cestách napínavé, ale poněkud nudné, neboť všude vám budou tvrdit, že právě u nich jsou v tomto ohledu na největší možné výši.
Pouze v Anglii se může stát, že při honu spadnete z koně, zlomíte si žebra a první, kdo se nad vámi skloní, bude mladá, asi o třicet let mladší šlechtična, jež vás zachrání a posléze pojme za manžela. (To je pravdivý příběh mých dvou známých, slavného univerzitního profesora a šarmantní ženy, co má správně být titulována "ctihodná").
V Rusku jsou hrdí na velkolepé oslavy Mezinárodního dne žen, které většinou trvají mnoho dní, muži se na ně chystají týdny, nakoupí velké množství alkoholu, připíjejí na krásu žen, šermují mezi sebou darovanými kyticemi, ochutnávají darované bonboniéry, recitují básně slavící matičku Volhu, zpívají šlágry od Ally Pugačevové a ženám opakují, že je ta oslava musí strašně bavit.
Ale zpátky k Čečensku, kde je stále možné unést si nevěstu. Rizvan, jenž to znal z vlastní zkušenosti, mi to líčil zhruba takto: "Zahlídneš na ulici krásnou dívku, vyšleš zvědy, poněvadž je důležitý, aby náhodou nebyla vdaná nebo tak, pak seženeš kámoše, dívku naložíte do auta a je to. No brání se, to jo, ale moc toho nezmůže, no když už jednou byla unesená, tak rodina ti už ji obvykle dá, neboť když už jednou byla unesená, tak stejně už by ji pak nikdo nechtěl."
Pokud by ji rodina dát nechtěla, únosce většinou zabije. Zní to vše strašidelně, únosy jsou nyní již velmi vzácné, existují však, věřte nevěřte. Rizvan si smysluplnost tohoto systému nenechal vymluvit, v Afghánistánu či Pákistánu pro změnu velkou část sňatků domlouvají rodiče a na měkkých kobercích nad hektolitry zeleného čaje jsem nedokázal vyhrát ani jednu hádku na toto téma.
Můj tlumočník a jindy doktor medicíny Rokaj mi dokonalou angličtinou dlouze vysvětloval, že rodiče jsou přece zkušenější, poznají, co je pro syna či dceru nejlepší: "Věř mi, oni to rozhodnou lépe a vyhneš se spoustě malérů! Měl bys to zkusit." Nu, nevím.
Kdysi v devadesátých letech jsem se ve státě Washington skamarádil s Američankou, jež řídila dlouhé auto a snažila se mně, návštěvníkovi z Východu, objasnit spásný vliv prosazení naprosté rovnoprávnosti mužů a žen.
Jenže pak jsem ji, oslněn teorií, při cestě lodí na Vancouverský ostrov nechal zaplatit její párek v rohlíku, a byla z toho strašná scéna. Řekla, že u nich v USA je sice rovnoprávnost, ženy mohou létat stíhačkami F-15, ale co se týče párků v rohlíku, muži je vždy platí za ženy. A že jsem nic nepochopil. Nu ano.
