Na vrchol nejkrásnější hory

Matterhorn je spoutaný lev, napsal na přelomu 19. a 20. století o tomto velikánu slavný horolezec Julius Kugy. Cítíme to i my a jsme rozechvělí posvátnou úctou - chystáme se zdolat nejkrásnější horu světa Matterhorn, vysoký 4478 metrů. Polezeme obtížnou trasou, kterou po mnohaletém hledání našel v roce 1865 Edward Whymper, a oficiálně tak ukončil zlatou éru horolezectví, kdy pánové v lodenových pláštích, okovaných botách a s holemi v rukou neohroženě stoupali na alpské velikány. Vyrážíme v pět hodin ráno. Lampičky některých družstev už svítí v polovině hřebenu. Čas od času narazíme na rozsekané horolezecké lano, najdeme úplně nelogicky zatlučenou skobu, mnohde se válejí roztřepené slaňovací smyčky, a nacházíme dokonce i pohozený cepín. To všechno jsou neklamné známky, že si zde mnozí zachraňovali holé životy, nebo aspoň nepříjemně bloudili. Před polednem dorážíme k bivakovací chatce Solway. Na terase nad propastí si vaříme čaj a polévku. Nad střechou zaslechneme cinkání karabin. Když zvedneme hlavy, vidíme Japonce visícího na laně jako pytel brambor. Spouští jej místní vůdce, který se s ním vrací z vrcholu. "Only five minutes! Jen pět minut!" nechává se obměkčit klientovým smutným pohledem na náš oběd. Japonec únavou padá na beton. Vůdce se dívá na hodinky a je neúprosný: "Five minutes!" Registrujeme další smutný pohled a oba už slaňují přímo z terasy do údolí. Pokračujeme hřebenem, až narazíme na stabilně zavěšená lana. Vyšplháme podél nich sto metrů kolmými stěnami a jsme v říši sněhu a ledu. Mačky putují z batohů na boty, cepíny do rukou a svazujeme se lanem. Teď už musíme stoupat společně a zároveň se jeden na druhého plně spolehnout. Kdyby někdo z nás upadl, druzí jej musí zadržet. Za hodinu jsme na vrcholu. Žádná radost nebo úleva se nedostavuje. Podáme si ruce, uděláme pár snímků a pomyslíme na Whympera před sto šestatřiceti lety. Z jeho sedmičlenné výpravy se odtud vrátili jen tři muži. Kousek pod vrcholem totiž jeden uklouzl a strhl s sebou další. Naštěstí pro ostatní se lano přetrhlo a oni zůstali naživu. Whymper o své výpravě později prohlásil: "Zažil jsem radosti, které jsou tak velké, že se nedají vyjádřit slovy, a zakusil jsem tak těžký žal, že se o něm neodvažuji hovořit." Nechceme nic riskovat, a proto se spouštíme podél našeho lana, které za sebou vždycky na konci stahujeme. Dostihuje nás však bouřka. Ledový vítr a sníh s deštěm vyčerpávají. S vypětím všech sil dorážíme do chatky Solway. Zažíváme to, co popsal slavný horolezec Julius Kugy: "Viděl jsem silné muže, jak třesouce se a s modlitbou na rtech vzhlíželi k němu nahoru, vědělo-li se, že nahoře ve zledovatělých útesech, v ohlušujícím orkánu svádějí lidé nerovný zápas na život a na smrt." Než se pod starými vlhkými dekami zahřejeme, je pozdní odpoledne. Rychle slaňujeme jednu délku za druhou. Až v noci nám dochází, že jsme odbočili z cesty, a nevíme, kde jsme. Rozsvěcíme čelové svítilny a slaňujeme hlubokými tmavými komíny do černé propasti. Když vyjde měsíc, zjišťujeme, že jsme se dostali do prudké východní stěny. Poznání je ovšem horší než nevědomost - jestli se odtud do čtvrté hodiny ranní nedostaneme, začnou jako každé ráno padat ledové a kamenné laviny. Doslova utíkáme po skalních římsách a suťových policích s jedinou myšlenkou: pryč odtud. Závod o život vyhráváme a o čtvrté již kontrolujeme jízdní řád lavin z bezpečné vzdálenosti. Za svítání se s prázdnými pohledy v očích dobelháme ke spacákům, které jsme před pětadvaceti hodinami opustili. * [e-mail]

Úchvatný pohled na Matterhorn se nabízí od Černého jezera na švýcarské straně alpského hřebene
Každý, kdo k hoře dorazí, se nechá vyfotografovat